1. Rohejš 😈

Byl další z pochmurných večerů v Temnovišti. Obr Ínemak se mnou procházel černým lesem — Byl pořád naštvaný. Moc nemluvil. Jen rozhodl, že se půjdeme projít. Vadilo mu, že ho neustále přemlouvám, aby propustil z vězení Normana a Marmonda.

Jenže mně se procházet nechtělo, šla jsem pomalu za Ínemakem.

Po chvíli se na mě otočil a zavrčel:
„Co ti pořád musí záležet na jiných? Jsi nemožná! Vezmu tě na procházku, aby sis trochu provětrala hlavu, a ty celou cestu přemýšlíš, jak na mě, abych ti splnil, co sis zas umanula?”

Tvářila jsem se stejně naštvaně jako on. Ukázala jsem mu své flekaté ruce — skvrny už sice trochu bledly, ale pořád byly dost vidět.
„Ínemaku, prosím,” zaprosila jsem znovu, „propusť je… Marmond má stejné skvrny jako já! Není ti to podezřelé? Myslím, že jedině on mě toho zbaví. Je se mnou nějak propojený! Když trpí on, trpím i já… tak mi s tím pomoz!”

Obr se nadechl a zařval:
„Už jsem řekl, že ne!”

Zhroutila jsem se do mokrého listí a rozbrečela se.
„Tak nejdu dál!”

Ínemak se zasmál:
„Ale jdeš. Vsadíš se, že vstaneš a půjdeš?”

Zakroutila jsem hlavou.
„Ne, už tady umřu.”

Obr vybouchl smíchy a mírně do mě kopl. Zatvářil se šklebivě a zavrčel:
„Pod tím listím se může skrývat cokoliv — ohavný hmyz, červi nebo jiný příšery, kterých se tolik štítíš. Ale když se tu chceš válet s nimi, než abys šla se mnou dál…”

Nečekaně jsem se rozesmála taky. To ho překvapilo. Myslel si, že vyskočím a vlítnu mu do náruče, ale místo toho jsme se oba rozesmáli.

A pak nás přerušilo něco nečekaného.

Za stromem se objevilo světlo a podivný dupot. Ze tmy se vynořilo cosi rohatého s lucernou. Oči mu svítily světle zeleným světlem, na sobě měl dlouhý třpytivě zelený plášť a z hrdla se mu ozval hluboký hlas — podobně znělý, jako měl Ínemak.

„Omlouvám se, můj pane, že ruším,” promluvil Rohejš. „Nabízím ti pomoc, jestli o ni stojíš?”

Ínemak na něj kývl:
„Ale jistě, budu rád za tvou pomoc! Už mě vážně štve,” ukázal na mě.

Nemohla jsem se pohnout. Nikdy jsem neviděla nikoho tak zvláštního, jako byl on. Rohejš na mě posvítil lucernou, zasmál se a zeptal:
„Mám ji odnést k nám?”

Ínemak se zašklebil ještě víc a obrátil se ke mně:
„Tak co? Necháš se raději odnést Rohejšem, než abys vstala a šla se mnou?”

Nevstala jsem. Nešlo to. Byla jsem jako zmražená.

Byla to chvíle napětí, kdy jsem nevěděla, co kdo udělá.

Rohejš najednou promluvil:
„Víš, můj pane, letošní rok byl opravdu hojně úrodný. Naše ženy mají velkou sklizeň a chystáme oslavu — pozval bych tě, přijdeš?”

Ínemak hned neodpověděl, pak se ke mně sklonil, vzal mě do náruče a těžce si povzdechl:
„Možná… ještě si to rozmyslím.”

Rohejš se mu poklonil. Obr na něj mávl rukou. Rohejš zmizel ve tmě lesa — a Ínemak se mnou zpátky do hradu.

.