…Noci v Temnovišti byly těžké a neklidné, jako kdyby se probouzelo něco nečekaně děsivého, co všechny záhadně ovlivnilo. Obr byl rozmrzelý, Moran se mračil do prázdna a já cítila podivné napětí, jako předzvěst něčeho zlého…
-Smutný král Moran-
Po oslavě v Temnovišti měl obr zase protivnou náladu. Seděla jsem s ním v hradní síni u stolu, zatímco Ínemak na všechno vrčel a neustále proháněl Ohyna. Vtom přišel král Moran a usadil se vedle obra. Vypadal smutně, jako by ho tížilo něco, co už dlouho nosí v hlavě. Hned začal povídat o Normanovi, že záhadně onemocněl, odmítá odejít do léčírny a leží na lehátku na lodi, kde se o něj stará starý věštec se svou matkou, co vypadá jako smrt.
Moran nás přemlouval, abychom ho šli navštívit. Ínemak nakonec přikývl, pleskl mě po rameni a zahučel:
„Aspoň se trochu projdeme.“
Moranovi se očividně ulevilo. Byl rád, že místo sledování soubojů vyrazíme za nemocným Normanem. Obr si mě i Ohyna vzal pod paži a společně jsme se s Moranem vydali skrze temný les do přístavního města. Cestou se s Moranem domlouvali, jak Normana přesvědčit, aby se přece jen nechal odvést do léčírny.
-Norman je nemocný-
Když jsme dorazili na loď, Norman vypadal sešle a unaveně. Přesto si neodpustil ty svoje hrozné řeči, i když jinak jen ležel na lehátku a bručel jako medvěd. Mávnul na mě, abych si k němu sedla. Naklonil se ke mně a zeptal se:
„Vzpomínáš, jak jsi byla nemocná a šli jsme spolu do hor?“
Kývla jsem.
Norman se zasnil: „Až mi bude o trochu líp, vyrazíme spolu zase na výlet do hor… Protože i když se cítím mizerně, slabě a na umření, tak se mi ještě umírat nechce, co?“
Tvářil se pobaveně, přesto že už měl víčka těžká únavou.
Ínemak nad tím jen otráveně zabrblal:
„Žádný výlety do hor! Ještě tam zas vyvedeš nějaké ty své Normanoviny, zdrhneš a já abych pak na tebe poslouchal stížnosti!“
Chvíli se tomu všichni smáli, ale Norman se náhle rozkašlal a unaveně zaklonil hlavu. Moran k němu ustaraně přiskočil:
„Vidíš! Moc hulíš. Neříkal jsem ti, abys ty doutníky trochu omezil?“
Norman se po něm pokusil ohnat, ale kdyby ho ostatní nezachytili, svalil by se přímo z lehátka na zem.
-Podivný léčitel-
Najednou se u Normana objevil Marmond a přivedl s sebou nového, dosti zvláštního léčitele. Představil nám ho: ,,Říká se mu Medicinman Daru.”
Vypadal jako domorodec z Afriky, byl úplně černý jako uhel, vlasy zapletené do tenkých copánků a na sobě černé roucho. Jen zuby mu svítily, když se usmál. Normanovi se ale nový léčitel ani trochu nezamlouval a odmítal na sobě nechat zkoušet jakékoliv zaručené uzdravovací rituály, nedůvěřivě si ho prohlížel. Nesouhlasně zabručel:
„Tak tenhle mě má léčit? To ne příteli, ani se ke mě nepřiblíží! Asi už radši zůstanu nemocný…”
Obr se bavil tím, jak se Norman bránil, a se smíchem na Marmonda zahučel:
„Kdes sebral takhle děsivě vypadajícího léčitele?”
Po podání uspávacího léku Norman nakonec tvrdě usnul.
Obrovi se Medicinman Daru zalíbil a hned ho pozval k sobě na hrad do Temnoviště. Ohyn se u toho tvářil extrémně otráveně. Všimla jsem si, jak se naštvaně mračí, hlavně na Marmonda, který se bez váhání usadil hned vedle obra. Ínemak na to neříkal nic a nechal Marmonda vyprávět o tom, jak se s Daru seznámil na tajném srazu… Prozradil nám, že spolu byli před mnoha lety na zvláštním setkání léčitelů, mágů a čarodějů. Taková setkání jsou přísně tajná a konají se vždy na těch nejodlehlejších a nejhůře přístupných místech.
Marmond se pak k obrovi prosebně naklonil:
„Můj pane, mohl bys mi prosím dovolit jít na další takové setkání? Byl bych pryč jen tři noci…”
Ínemak zpočátku vrčel, jenže se začal za Marmonda přimlouvat i Daru, tak váhavě kývl a nakonec mu to dovolil.
Později, když už byl obr se mnou sám v komnatě a ležel v posteli, toho ale začal litovat. Šklebil se, tvářil se rozmrzele, pak se na mě podíval a zavrčel:
„Co si tu bez Marmonda počneš, hm?”
S úsměvem jsem obrovi slíbila: „Zvládnu to. I když se mi po něm bude stýskat.”
Obr si jen odfrkl a dál už nic neřekl. Zaspal.
-Marmond zmizel-
Marmond se po třech dnech nevrátil. Objevil se jen Medicinman Daru a přinesl špatnou zprávu.
Prý se Marmond ztratil.
Ínemak tomu nechtěl uvěřit. Kam by se přece ztrácel? Začal být neklidný a hned zamířil do tajné věže, kde ukrýval své kouzelné kukátko. Ani s jeho pomocí však Marmonda nikde nenašel.
Okamžitě si nechal zavolat Esmariena. Ten se objevil u obra skoro hned. Také měl o Marmonda starost, Ínemak na Esmariena vyhrkl:
„Zjisti, kam se Marmond ztratil, a přiveď ho zpátky!”
Esmarien slíbil obrovi, že ho najde.
Jenže po další noci nebyl k nalezení ani on.
Přepadl mě nezastavitelný pláč. Ínemak poručil Ohynovi, aby mi šel do léčírny pro spací lék. Přišel Moran, taky nevypadal moc dobře, starouš mu dělal starosti. Seděli u stolu v hradní síni a pili. Brečela jsem prve zhrouceně u krbu a když se Ohyn vrátil s uspávacím lékem a dal mi ho vypít, tak jsem brečela do jeho náruče. Obr s Moranem mezitím zapíjeli své starosti tak usilovně, až oba dřímali u stolu. Moran připíjel na Normanovo uzdravení, zatímco Ínemak na Marmondův šťastný návrat.
Nakonec obr neochotně přiznal:
„Ten neschopa Marmond mi chybí. Neměl jsem mu dovolit odejít na to setkání.”
Další večer se oba rozhodli navštívit starého věštce a mě nechali s Ohynem ve věži.
-Zlobení se s Ohynem a děsivý sen-
Jenže s Ohynem jsme se zase hádali. Byl protivný a vůbec nechápal, proč mám o Marmonda a Esmariena takový strach. Pořád mě přesvědčoval, že všechno dobře dopadne a že se zbytečně obávám něčeho, co se možná ani nestalo. Snažil se mě zabavit a naházel na mě všechny polštáře a přehozy, tak mě to trochu rozesmálo. Polštářová bitva s Ohynem mě moc unavila, ani nevím, jak jsem usnula, zdál se mi děsivý sen.
Viděla jsem Marmonda i Esmariena uvězněné v Červeném království za zakázaným portálem, kde vládl skřet, kterému obr říkal Skrček.
Oba stáli bez hnutí, spoutaní podivnými rudými řetězy. Byli zalití průsvitnou červenou hmotou a se zavřenýma očima připomínali dvě kamenné sochy.
Vyděšeně jsem vykřikla a probudila se.
Hned jsem chtěla běžet za obrem a všechno mu povědět, ale Ohyn mě nepustil.
„Počkej, až se vrátí od věštce. Nikam nechoď. Třeba se ukáže, že to byl jen zlý sen.”
Jenže já jsem nechtěla čekat. Chtěla jsem, aby se šel obr podívat hned do jeho kukátka a namířil ho do Červeného království za portálem.
Začali jsme se vadit, až jsme se oba zamotali do přehozu a svalili se na zem.
V tu chvíli se vedle nás nečekaně objevil stín Nýrloth Ená a oba nás pořádně vylekal. Nakonec jsme se tomu museli i zasmát.
Stín se na mě podíval a klidným hlasem řekl:
„Ohyn má pravdu. Zůstaň tady s ním. Já zajdu za obrem a povím mu, co jsi viděla ve snu.”
Sotva to dořekl, zmizel.
Abych přestala myslet na to nejhorší, vzal mě Ohyn na krátkou procházku kolem hradu. Došli jsme až k té děsivé odpadní jámě, kde se scházely všelijaké příšery.
Ohyn chtěl nenápadně poslouchat, o čem si povídají.
Z jámy stoupal hustý rudočerný kouř a příšery si mezi sebou šeptaly, že někde vybuchla sopka.
Když se Ínemak konečně vrátil, byl ještě mrzutější než obvykle.
Ukázalo se, že můj sen možná nebyl jen obyčejný sen.
-Co prozradil věštec-
Byla jsem netrpělivá a hned vyzvídala od Ínemaka, co se dozvěděl od věštce. Obr na mě zafuněl a prve než promluvil, tak vypil pohár. neochotně promluvil:
,,Věštec prý viděl Marmonda, jak se přiblížil k podivné propasti. Z ní na Marmonda vyskočilo rudé monstrum a pohltilo ho…
Mohla to být příšera z Červeného království za zakázaným portálem. Právě tam prý po výbuchu sopky vznikla ona tajemná propast.
Je možné, že Marmonda od příšery vysvobodil samotný skřet. A možná ji dokonce poslal schválně, aby Marmonda zajal.”
Ínemak si unaveně zívl.
„U skřeta v Červeném království je příšerná nuda.”
Pak se natáhl do své obří postele a zabručel:
„A mně se za skřetem pro Marmonda nechce. A jestli tam skončil i ten zrzoun, jsem jedině rád!”
Rozvzlykala jsem se a skočila na obra.
Začala jsem ho přemlouvat, aby šel Marmonda i Esmariena hned zachránit.
Ínemak se však zatvářil nepřístupně.
„Teď ne. Nejdřív si musím všechno promyslet a vymyslet plán. Nejsem zvědavý na skřetovy sázky a jeho hloupé návrhy. A ty se neopovažuj chtít tam jít sama.”
Na okamžik se odmlčel a pak dodal:
„Červené království leží za zakázaným portálem. Vzpomínáš, jak jsem se rozloučil minule ze skrčkem? -Nikdo od vás k nám a nikdo od nás k vám- a taky, jak jsem tam musel vyjednávat vaše propuštění, přísahal jsem si, že už se s tím skřetem nikdy nesetkám.”
Pak zavřel oči.
„A o tomhle už nechci slyšet ani slovo.”
Za chvíli usnul.
Seděla jsem vedle spícího obra, chvíli ještě brečela a nakonec jsem znovu přivolala Nýrlotha Ená.
Stín se objevil téměř okamžitě.
„Obrovi věštec řekl něco o čem obr nemluvil,” zašeptal.
„Pověděl mu, že pokud půjde za skřetem, bude se muset nejspíš utkat s obry, kteří jsou jeho dávnými nepřáteli, a také s anděly, kteří tomu ohavnému skřetovi slouží.”
Bylo mi z toho ještě smutněji.
„Co mám dělat?” zeptala jsem se bezradně. „Jak odtamtud dostanu Marmonda a Esmariena?”
Stín se na chvíli zamyslel.
„Nechtěla jsi náhodou prve najít Marmondovu tajnou knihu, do které uvěznil stín s černou růží?”
Povzdechla jsem si.
„Chtěla. Esmarien věděl, kde ji Marmond schoval. Jenže jestli je teď také v zajetí u skřeta, tak mi nepomůže. Navíc pod pláštěm nosí tu černou růži.”
Nýrloth Ená se tiše, až strašidelně zasmál.
„Právě ta černá růže Esmariena se stínem v knize spojuje. Když stín z knihy osvobodíš, přitáhne ti Esmariena zpátky.”
-Stín s černou růží-
Ta zpráva mě nejdřív potěšila, ale hned nato jsem zase zesmutněla.
„No jo… ale kde tu knihu mám hledat? Ty to víš?”
Stín mi neodpověděl. Jen mě zvedl do náruče a během okamžiku se mnou zmizel.
Objevili jsme se v Esmarienově tajemné pracovně, v té strašidelné místnosti, kde kdysi zemřel jeho přítel čaroděj.
Když mě postavil na zem, světla se sama rozsvítila.
Stín ukázal na velké zaprášené zrcadlo na stěně a pokynul mi.
„Víš, že tohle není obyčejné zrcadlo? Opři se do něj. Jen to zkus.”
Poslechla jsem ho.
Opřela jsem se do zrcadla, ale vůbec nic se nestalo.
„Musíš víc,” zasyčel stín. „Pořádně se do něj opři. Neboj se, nepraskne ani se nerozbije.”
Zhluboka jsem se nadechla a zatlačila mnohem silněji.
Tentokrát se zrcadlo pomalu začalo otáčet.
Za ním se otevřela další místnost.
Byla plná pokladů, starých truhel, regálů s knihami, podivných klecí i dřevěných beden. Na některých policích ležely vzácné předměty, které jsem nikdy předtím neviděla. Byly tu rakve a velké přikryté klece.
Trochu mě to vyděsilo.
Vzpomněla jsem si, jak mi Esmarien jednou vyprávěl, že má někde ve sklepě uspané příšery.
„Co když je omylem probudím?”
Stín jen tiše zasyčel.
„Neboj se. Žádné příšery tu nespí. Podívej se do těch regálů. Ta kniha by měla být někde tam.”
Začala jsem jednu knihu po druhé vytahovat z polic.
Byla to úmorná práce.
Stín si mezitím pohodlně sedl na starou bednu a mlčky mě pozoroval.
Po chvíli jsem to nevydržela.
„Vůbec nevím, jak ta kniha vypadá?”
Stín zašuměl.
„Poznáš ji. Určitě bude zapečetěná.”
Jenže právě to byl problém.
Většina knih byla nějakým způsobem zapečetěná.
Jednu po druhé jsem se je snažila otevřít. Když už jsem skoro ztrácela naději, konečně jsem ji objevila.
Byla těžká a přes její desky vedly mohutné kovové zarážky. Zkoušela jsem to otevřít, jenže ani se nehnula. Zoufale jsem začala fňukat:
„Co když k jejímu otevření potřebuji tu černou růži?”
Stín si odfrkl.
„Nepotřebuješ. Máš přece své znamení. Použij ho. S ním dokážeš otevřít všechno.”
Ale tentokrát znamení nepomohlo.
Ať jsem dělala cokoli, kniha zůstávala zavřená.
Unaveně jsem se rozbrečela, sklonila hlavu a opřela se o její desky.
„Já už nemůžu…”
Stín se tiše zasmál.
„Jsi moc netrpělivá. Chvíli si odpočiň.”
Sotva to dořekl, ozvalo se z knihy hlasité praskání.
Začala se třást. Z jejích desek se vyvalil hustý kouř. Bylo to děsivé.
Kovové zarážky samy povolily a kniha se pomalu otevřela.
Z kouře se začaly vynořovat podivné znaky.
Byly pro mě úplně neznámé.
Stín je však četl nahlas zvláštním, cizím jazykem.
Vtom z knihy vyšel další stín. Ten s černou růží.
Chvíli se jen vznášel ve vzduchu. Z jeho těla se rozplýval černý kouř i poslední zbytky Marmondova kouzla.
Pak se na nás podíval.
„Moc vám děkuji, že jste mě osvobodili z té prokleté knihy.”
Nýrloth Ená zašustil.
„Nemáš zač děkovat. Neosvobodili jsme tě jen tak. Budeme od tebe něco potřebovat.”
Oba stíny se pobaveně zasmály. Stín s černou růží naklonil hlavu.
„Snad ne zase abych vyděsil Vladavu?”
„Ta už je pryč,” povzdechl si Nýrloth Ená. „Tentokrát nám zmizeli dva přátelé. Čaroděj Marmond a upír Esmarien. Oba jsou v zajetí u skřeta v Červeném království za zakázaným portálem. Jenže po výbuchu sopky se portál zřítil a vznikla tam hluboká propast. Skřet tam nejspíš poslal rudé monstrum, aby zabránil komukoli dostat se do jeho říše. Jen stíny mohou projít bez povšimnutí.”
Na okamžik se odmlčel.
„Možná bys nejdřív mohl přivést toho, který pod pláštěm nosí tvoji černou růži.”
Stín s černou růží přikývl. Pomalu ke mně přistoupil.
Jemně vzal mou levou ruku do své chladné dlaně a stiskl moje znamení.
Zašeptal několik tajemných slov, kterým jsem vůbec nerozuměla.
Najednou se přímo před námi otevřel temný vír.
Ozval se prudký náraz. Přímo před našima očima se na zem zřítil Esmarien.
-Můj nejmilejší Esmarien-
Byl celý obalený jakousi odpornou rudou slizkou hmotou, která se z něj pomalu začala rozpadat a stékat na zem. Pomáhala jsem mu zbavit se jí. Byla hrozně lepkavá a během chvilky se mi nalepila na obě ruce i na šaty.
Esmarien se znechuceně rozkašlal, několikrát se otřásl odporem a snažil se popadnout dech.
„Tohle… ehm… co jsem zažil u toho skřeta, bylo tak odporné, že se úplně divím, že jsem to sakra zase přežil!”
Když se trochu vzpamatoval, rozhlédl se kolem sebe a ustaraně se zeptal:
„Chudák můj Marmond… Toho jste odtamtud nevytáhli?”
Stín s černou růží tiše odpověděl:
„Zatím jsme mohli zachránit jen tebe. Jen díky tomu, že pod pláštěm nosíš mou černou růži.”
Esmarien pomalu přikývl.
„Děkuji…”
Pak mě pevně objal a unaveně si povzdechl.
„Teď musíme oba ihned do lázně. Až se z tohohle slizu konečně očistíme, začneme přemýšlet, jak dostat Marmonda od skřeta, aniž by nás znovu chtěla pohltit ta příšerná slizká stvůra. Neboj… myslím na něj každou chvíli.”
Byla jsem šťastná, že je Esmarien zase se mnou.
Přesto nám oběma ležel Marmond na srdci.
Nevěděli jsme, jestli se ho pokusíme zachránit sami, nebo jestli nakonec bude muset svůj slib porušit Ínemak a znovu vstoupit do zakázaného Červeného království.
Jedno však bylo jisté. Marmonda u skřeta rozhodně nenecháme…
