🤓V minulém díle: Po krátké návštěvě u princezny Vladavy se pán Temnoviště vrátil v mizerné náladě. Ačkoliv měl být večírek na usmířenou, plný soubojů a zábavy. Uzavřel totiž s drsnou princeznou novou sázku, která ji i její rodinu vrací zpět do jeho blízkosti. Vladava se navíc netají tím, že chce obsadit místo po boku obra a dokázat, že ho dokáže pobavit lépe než kdokoliv jiný.
Obr zrušil zákaz Ohyna. Ale za jakou cenu? Odmítla jsem pomáhat Ohynovi obsluhovat u stolu Vladavu a její hosty. Pak mě chtěla přede všemi potrestat, ale porazila jsem ji bleskem. Zmizela jsem ke králi Silverovi a ten se mnou odjel do Temnoviště promluvit s obrem. To obra moc naštvalo… zavřel nás s Ohynem ve věži. V hradě se schyluje k další bouři…
😈Před Vladavou-
Obr mě přivedl z věže do hodovní síně. Vladava seděla v čele dlouhého stolu, obklopená svými hosty. Když Ínemak vešel, všichni okamžitě vstali a hluboce se uklonili. On se beze slova posadil na své místo, strhl mě k sobě na klín a poručil, aby mu nalili. U stolu místo Ohyna obsluhovali poskoci od Vladavy. Ínemak vypil pohár a s hlasitým třeskem ho prázdný postavil na stůl. Teprve pak pohlédl nejdřív na mě, potom na Vladavu.
Její tvář byla stále rudá od blesku; vlasy na jedné straně ohořelé. Amulety na krku jí i u všech ostatních byly černé a rozpraskané. Ínemak zvedl pohár a vrčivě promluvil: „Ohyna jsem poslal, ať se obnoví. A tebe…” postavil mě hrubě na nohy a silně přistrčil dopředu, „přenechávám tobě, Vladavo. Bavte mě.”
Chtěla jsem ustoupit, ale dva poskoci mě zezadu chytili za paže. Vladava se pomalu zvedla. Oči jí hořely nenávistí. „Tak co nám dnes předvedeš, ty ničemná?” zasyčela posměšně. „Další blesk? Nebo zase utečeš jako zbabělec v kouři?”
Vytáhla zpoza opasku podivný bič – hadí ocásky svázané na kosti – a zamávala mi jím přímo před obličejem, zasyčela: „Podívej, co jsi mi udělala!”
Odsekla jsem: „No a co! Neměla sis začínat!”
Přiblížila svou tvář zraněnou bleskem až k mé a zavrčela tak blízko, až jsem cítila její hnusný dech: „Jak by se ti líbilo, kdybych ti tímhle vyšlehala obličej? Až ti zůstanou otevřené rány, které se nikdy nezahojí? Až tě proměním v zrůdu, na kterou se nikdo neodváží ani podívat?”
Napřáhla ruku, ale vyděsila se, jako by se kolem ní znenadání prohnal stín a znehybnil ji. Její společnice to možná taky vycítila a rychle ji chytila za ruku.
„Dovol mi ji napřed oslabit,” řekla klidně. „Potrápím ji kouzlem, aby ti nemohla ublížit dalším nečekaným útokem ze znamení. Bude ti pak ležet u nohou jako zpráskaný pes.”
Vladava se posměšně usmála: „Už se na to těším. Začni.”
Protestovala jsem: „Odmítám takovou zábavu, kde jsem v nevýhodě.” Otočila jsem se na obra: „Ínemaku, propusť mě! Nechci tu být a už vůbec tě takto zabavovat!”
Obr na mě zařval: „Neštvi mě zas! Předveď mi, kdo tu bude ležet na zemi, jako zpráskaný pes, ty nebo Vladava?!”
Vladava se ušklíbla: „Vidíš, jak je zbabělá? Možná by se vzdala bez boje, kdybys to s ní líp uměl!”
Obr odfrkl: „Tak ukaž, jak si s ní poradíš!”
Vladava pobídla svoji čarodějku a ta se postavila přímo proti mně. Zvedla dlaně a začala mumlat temné zaklínadlo. Tmavá energie se z ní vyvalila přímo ke mně. Instinktivně jsem napřáhla dlaně před sebe… temná energie, kterou na mě vyslala, se prudce otočila zpátky k ní. Čarodějka nestačila ani vykřiknout. Kouzlo ji zasáhlo plnou silou. Její šaty vzplály velkým rudým plamenem. Výkřik se změnil v nelidský ječivý řev. Snažili se ji uhasit, ale oheň ji pohltil příliš rychle. Během několika vteřin z ní zbyla jen doutnající hromada popela na kamenné podlaze.
Sálem se rozlehla panika. Hosté křičeli, někteří utíkali ke dveřím. Sama nevím, co tohle způsobilo, jestli moje znamení, nebo stín?
👿-Vladava v šoku-
Vladava stála jako přimrazená, oči vytřeštěné hrůzou. Pak zaječela, zvedla bič a vrhla se na mě. Uhnula jsem, ale nestačila jsem úplně. Hadí ocásky mě šlehly přes tvář, bolest byla ostrá, pálivá jako žhavé železo. V tu samou chvíli vykřikla i ona. Na její tváři se objevila otevřená rána, z které jí okamžitě začala proudit krev. Chytila si obličej a ječela jako šílená: „Co jsi to udělala?!”
Obr seděl dál u stolu, pomalu popíjel z poháru a jen se ušklíbl: „Tohle bylo fakt nečekaně drsný, nemáš už dost Vladavo?”
Vladava na obra hystericky zařvala: „Tak něco udělej! To ji necháš, aby mi takto ubližovala?!”
Ínemak se rozesmál hlubokým, krutým smíchem. „Poradíš si přeci sama… zatím prohráváš! Jste tu pro moje pobavení. Bavte mě pořádně.”
Vladava poručila, aby mě spoutali, ale nikdo se ke mně neodvážil přiblížit. Všichni se mě po tom, co viděli, báli. Obr se opřel lokty o stůl a tvářil se šklebivě, jako by už měl vyhráno.
Z mé levé dlaně se začal valit hustý kouř. To obra v klidu nenechalo. Vstal tak rychle, až převrhl křeslo, chytil mě a vyzvedl pevně do náruče, zahřměl:
„Ty mi nezmizíš! Ani to nezkoušej!”
💦-V kašně-
Obr mě dnesl ke kašně. Strčil mě hrubě do ledové vody. Znamení v mé dlani okamžitě přestalo kouřit – voda ho ochladila, jako by někdo uhasil žhavý uhel. Kouř zmizel. Věděla jsem, co to znamená: teď nemůžu zmizet.
Ínemak nade mnou naštvaně funěl. „Ty šaty od Silvera půjdou dolů…” Jedním škubnutím mi je strhl z těla a odhodil je na zem. „Nenechám ti je, poručím Ohynovi, aby je spálil.”
Začala jsem zhrozeně křičet, tak mě ještě hlouběji potopil, až mi voda sahala až k nosu. Zavrčel: „Vladava je bez společnice s pořádnou ránou na tváři, nejspíš zase skončí v léčirně, ale zatím jsi nevyhrála a teď jsi to pokazila s tím tvým mizením! Abys věděla, naštvalas mě!”
Přiřítila se k nám rozčilená Vladava a zařvala na obra: „Měl bys ji za to potrestat a zavřít do vězení.”
Ínemak se na ni otočil. Držela si na poraněné tváři zmuchlaný zakrvácený kapesník a vypadala zničeně. Zatvářil se šklebivě, kývl:
„Asi to pro dnešek stačilo, ty si zajdi do léčirny a já ji hodím na hlídání do vězení Zoltymu. Přijdu se pak za tebou podívat, až budeš v pohodě, vezmu tě k Moranovi na souboje.”
Vladava s tím souhlasila a odešla v doprovodu svých posluhovačů do léčirny. Ínemak mě vyzvedl z kašny a zmizel se mnou do hradního vězení. Bylo tam plno, tak se rozhodl mě hodit do kašny ve vězení, pro jistotu, aby mě ani nenapadlo chtít zase mizet.
Brečela jsem a bylo mi slabo. Ínemak zavrčel. „A teď tu zůstaneš. Bez šatů, v řetězech, ve vodě. Znamení pod vodou nepoužiješ, takže nikam neutečeš. A bez šatů se z kašny ani nehneš – to ti garantuju.”
Fňukala jsem: „Ínemaku, nemůžeš mě tady takto nechat, musíš zavolat Marmonda, aby mi uspal znamení…”
Ínemak se přiblížil obličejem až ke mně a pohrozil: „Marmonda zavolám, až vyhraješ nad Vladavou a ona uzná svojí porážku a odjede. Do té doby tu nechci Marmonda ani vidět!”
Chytil těžké řetězy, které visely u kašny. Připoutal mi je kolem zápěstí i kotníků. Kov mi studil na holé kůži. Obr se na mě naposledy ušklíbl a poručil Zoltymu, aby stál u kašny. Zolty obra upozornil: „Jsem tu dneska sám, nezvládám to, mohl bys mi sem někoho poslat!”
Ínemak odfrkl: „No jo, někoho sem pošlu…” Hned na to zmizel.
Seděla jsem tam napůl ponořená v ledové vodě, bez šatů, kolena skrčená pod bradou, pouta mě tlačily. Třásla jsem se zimou. Ale uvnitř mě se to znamení podivně rozlévalo. Oči mě pálily od slz.
Zolty začal zvědavě vyzvídat: „Nebul, raději mi povídej co jsi zas provedla, hm?”
Nešťastně jsem si povzdechla: „Moje znamení, však jsi slyšel obra, naštval se, že jsem chtěla zmizet.”
Zolty se zasmál, ale pak vážně řekl: „Ten Marmond ti tu chybí, ale asi jsi jediná, komu chybí, fakt.”
Při vzpomínce na Marmonda mi bylo ještě víc do pláče. Určitě je s Esmarienem raději, než s obrem. Zolty ještě něco hučel, ale už jsem ho nevnímala, měla jsem před očima Esmariena a jeho temný hypnotický pohled. A pak se všechno zatmělo…
⛓️ -Tvrdé procitnutí-
Pomalu jsem se probírala. Všechno mě tlačilo, bolelo, nemohla jsem se pohnout. Byla jsem pořád v kašně, napůl ve vodě, v řetězech, bez šatů ve tmě hradního vězení. Třásla jsem se tak silně, až mi cvakaly zuby. Kolem mě se ozývaly nářky jiných uvězněných, ale já se nedokázala ani pořádně rozkoukat. Zolty už u mě nestál.
„Stíne…” zašeptala jsem do tmy, hlas se mi třásl. „Pomoc. Odnes mě pryč, prosím…”
Objevil se okamžitě. Naklonil se ke mně, chladný jako noční vítr. „Jsem tu. Odnesu tě, kam budeš chtít.”
„K Esmarienovi,” špitla jsem.
Stín mě uvolnil z řetězů, vzal mě do náruče a zmizel se mnou v temnotě.
💖– U Esmariena-
Esmarien s Marmondem seděli ve sklepení, v tajné pracovně mrtvého čaroděje. Když se tam stín objevil se mnou v náručí, oba se vyděsili. Esmarien ale hned vstal, převzal mě od stínu do náruče a objal mě, usmál se na mě a promluvil:
„Čekali jsme, že se tu objevíš… ale ne tak brzy. A ne bez šatů.”
Zastyděla jsem se. Marmond mě rychle zabalil do hrubého přehozu, posadil se se mnou do křesla před krb, abych se zahřála a vyčítavě řekl:
„Tohle jsi fakt nemusela.”
Omluvila jsem se a začala jim všechno vyprávět. Oba mě vyslechli mlčky, s napětím. Líbilo se mi, když si Esmarien uhladil své dlouhé rezavé prameny z čela, zvedl obočí a podíval se na Marmonda. Ten si zamyšleně promnul své černé upravené vousy.
Oba se na sebe nenápadně podívali. Marmond nakonec zakroutil hlavou: „Není dobře, že jsi tady. Ohrožuješ nás. Měla jsi tam zůstat a nějak to s obrem vyřešit. Chtěl, abys Vladavu zahnala – a místo toho utečeš.”
Esmarien na Marmonda zafuněl: „Neobviňuj ji! Řekla, že to sama nezvládá. Vladava je na ni moc. Obr to ví a je mu to jedno. Tak co uděláš, Marmonde?”
Marmond pokrčil rameny: „Co bych měl dělat? Obr mě zatím kvůli ní zpátky nepřijme. A to s tou Vladavou… je jen další obrova sázka pro jeho pobavení… Ať si poradí s Vladavou sama. Nic jí nedlužím. Buď vyhraje ona, nebo Vladava, mě na tom už nezáleží…”
To mě rozčílilo. Vykřikla jsem: „Dlužíš mi stín! Nýrlotha Ená, kterého jsi uvěznil v knize! Chci ho zpátky!”
Marmond se zatvářil zmateně: „O tom už nic nevím.”
Esmarien na Marmonda vážně promluvil: „Ale víš. Tak jí ho vrať, nebo se snad bojíš jeho pomsty? On určitě ví, že jsi ho do knihy uvěznil na příkaz obra.”
Marmond zavřel oči a chytil se za čelo: „Nevím, kde ta kniha je. Nevzpomenu si. Po tom všem, co jsem prožil… nevím, kam jsem ji založil. Máš jiné stíny. Nepotřebuješ zrovna toho.”
Naštvaně jsem na Marmonda vykřikla: „Ale jo, potřebuju nejvíc toho jediného!”
Esmarien zvýšil hlas: „Marmonde! Ona sem přišla pro pomoc. Nemůžeš ji odbývat. Zavolej svoje stíny a poruč jim, ať tu knihu přinesou. Bez tebe to nezvládne.”
Marmond se ušklíbl, připomínal mi obra, jak se tvářil: „Ale zvládne! Nebudu vyčerpovat svoje energie a energie mých stínu pro její vrtochy. Co si vlastně myslí? Že sem jen tak vpadne a já kvůli ní hned poletím do Temnoviště zničit Vladavu?”
Esmarien se rozesmál: „Jo. Přesně to bys mohl udělat. Tvýho Temnouše tam zabavuje ta příšerná Vladava. Není ti po něm náhodou už smutno?”
Marmond se zamračil, zafuněl a řekl: „Tohle neříkej ani z legrace! Dobře. Vrátím jí ten prokletý stín. Ale ať pak zmizí a nevrací se.”
Zesmutněla jsem. Marmond přivolal své stíny a poručil jim najít knihu s Nýrlothem Ená. Esmarien mi mezitím přinesl černé šaty a oblékl mi je se slovy: „Tyhle černé ti aspoň obr neroztrhá… budu na tebe myslet, až tu příšernou Vladavu od obra zaženeš, máš u mě kouzelně nádherné šaty. Obr ti za to, že porazíš Vladavu musí dát něco za odměnu, už víš, co si budeš přát?”
Kývla jsem a Marmond na mě vážně zahučel: „Být tebou, tak obra zbytečně neštvu…”
Marmondovy stíny knihu brzy přinesly. Vykřikla jsem: „To je ta, kterou jsem vídala ve snech! Můj stín bude volný!”
Marmond se ji pokusil otevřít – marně. Byla jak slepená, nebo zapečetěná. Podal mi ji:
„Zkus to ty.”
Pohladila jsem velkou černou knihu. Začalo v ní podivně praskat a sama se otevřela. První slova se objevila, jako by je tam právě někdo napsal, přečetla jsem je nahlas: „Nýrloth Ená.”
Stránka se otočila. Objevil se znak – runa, kterou nosil stín na krku. „Potřebuju ten amulet,” řekla jsem Marmondovi. „Vrať mi ho.”
„Nemám ho,” zavrčel. „Musíš to zvládnout bez něj. Polož na tu stránku ruku se znamením.”
Udělala jsem to. Kniha začala vibrovat a vyvalil se z ní kouř. A pak se nade mnou objevil stín. Zašeptala jsem: „Vzpomeneš si na mě ještě…?”
🩶-Nýrloth Ená je tu–
Stín místo odpovědi rozpřáhl náruč a objal mě pevně. Bylo to zvláštní – chladné, ale zároveň důvěrné, jako by mě znal lépe než kdokoli jiný.
Esmarien se podivil: „Takže… co dál? To je všechno?”
Marmond zakroutil hlavou: „Měla by tu knihu dočíst až do konce.”
Začala jsem listovat, ale stránky byly plné nesrozumitelných znaků a černých šmouh. Stín se zasmál, byl to zvláštní, temný smích – a vyhrkl:
„Věděl bych něco lepšího!”
Popadl knihu a hodil ji do krbu. Oheň vybuchl jiskrami, kouř se rozlétl po celé místnosti. Rozkašlali jsme se a… rychle jsme vyběhli po schodech nahoru, ven na vzduch.
Esmarien se na stín ušklíbl pobaveně: „Ty jsi tedy číslo… takhle začoudit sklepení! Ale nebudu to řešit. Takže jsi připraven jí pomoct vyhnat Vladavu?”
Stín mu podal ruku a přikývl: „Jistěže jsem.”
Marmond zahučel: „Držte se od nás raději co nejdál.”
Stín s tím nesouhlasil: „Marmonde, zapomínáš na její znamení? Neříkal jsi, že bez tebe a bez tvých léčivých uspávacích lázní zemře? Tvrdil jsi to i obrovi, měl bys počítat s tím, že tě v nejbližší době obr zavolá zpět a ty to víš sám nejlíp, že se tak stane!”
Esmarien do Marmonda šťouchl a z legrace zafuněl: „Vidíš? S toho už se nevykroutíš, budeš žádaný, i když si myslíš, že jsi u obra nadobro skončil! Poletíš za svým Temňoušem, hned, jak tě zavolá a na mě se ani neotočíš!”
Marmond najednou nevěděl, co říct, tak jen sklopil hlavu. Pak mi oba popřáli hodně štěstí. Esmarien mě propouštěl těžce a nerad. A Marmond… ten byl možná rád, že budu pryč. Vsadila bych se, že si oddechne, až odejdu.
Stín mě vzal do náruče a odnesl mě zpátky do Temnoviště. Připojil se k nám ještě další stín – ten, který mi dal černou růži. Zašeptal: „Až Vladava uvidí, že máš černou růži a za sebou stíny… vyděsí se.”
Zeptala jsem se: „Co znamená, že jsem dostala černou růži?”
Ale odpověď zůstala tajemstvím.
Svítalo. Stíny zmizely. A já se probudila…
Hlasité předčítání