-Po tom, co jsem minulou noc na úplňkové ohnivé oslavě v Temnovišti u obra prožila, jsem byla celou dobu nervózní. S obavou jsem čekala na další noc a na to, co přinese. Bylo mi smutno a nedokázala jsem se uklidnit.

Když jsem konečně usnula, přišel děsivý sen.

Trhla jsem sebou a s lapáním po dechu se probudila. Trvalo mi několik vteřin, než mi došlo, že tohle nebyl obyčejný sen. A co hůř… uvědomila jsem si, že nejsem doma…

Kde to jsem?

Procitla jsem do absolutního ticha. Seděla jsem na neznámém gauči v cizím, temném pokoji. Chtěla jsem rozsvítit, ale vypínač jen cvakal naprázdno – elektřina tu nebyla, nebo nefungovala. Všude kolem vládla noc hustá jako inkoust.

Odhrnula jsem těžký závěs a vyhlédla z okna. Pohled ven mě vyděsil snad víc než tma uvnitř. Nesvítila žádná pouliční světla. Na obloze nebyl měsíc ani jediná hvězda. Svět tam venku prostě zmizel v tichém, vytrvalém dešti.

Vrátila jsem se na gauč,  když v tom jsem ucítila silný, štiplavý zápach. Kouř. Něco se pálilo? Rychle jsem šla okno otevřít dokořán a vyklonila se do deště, abych zjistila, odkud ten kouř jde, ale tma mi neodhalila nic. Roztřásla jsem se zimou a mrazem, který mi projel po těle. Když jsem okno zavírala, strnula jsem.

U závěsu stál stín. Hustý, hmotný, a byl cítit kouřem, jako když dohasíná oheň. Srdce mi vynechalo úder. Zírala jsem vyděšeně na místo, kde stál-

Stín se přiblížil.

„Zdravím tě. Neboj se…“ zašeptal. Hlas měl měkký a omluvný. „Promiň, nechtěl jsem tě vyděsit. Už se přeci trochu známe.“

Svět se se mnou zatočil. Kolena mi vypověděla službu a začala jsem se hroutit k zemi. Než jsem dopadla, zachytily mě paže – pevné, ale mrazivě studené. Odnesl mě zpět na gauč. Sledovala jsem, jak z pláště vytahuje zapalovač. Malý plamínek na okamžik rozřízl tmu. Zapálil si cigaretu a já v tom záblesku uviděla jeho tvář. Byla bledá, téměř průsvitná, orámovaná dlouhými prameny rezavých vlasů, které mu padaly do vyhublých tváří.

Hluboce se uklonil a podal mi svou studenou ruku.

„Mé jméno je Esmarien.“

Přešel k oknu, vyhodil nedopalek do deště a otočil se ke mně.

„Omlouvám se. Jsem hrozně nervózní. Nemám ve zvyku se odhalovat a představovat.“

„Kde to jsem? Jak jsem se sem dostala?“ vykoktala jsem skrze drkotající zuby.

„Jsi u mě doma,“ odpověděl prostě. „Byla jsi tak smutná… slyšel jsem tě plakat a tvůj smutek mě k tobě přitáhl jako magnet. Nemohl jsem se odtrhnout, ale nemohli jsme zůstat v tvém světě. Zhroutila ses. Tak jsem tě vzal k sobě.“

Kývla jsem a vysvětlila svůj prvotní děs:

„Víš… něco jsem provedla a bála jsem se, že si pro mě přišel stín smrti.“

Trochu se usmál. Sedl si vedle mě a povzdechl si:

„Vím. Sledoval jsem všechno, co se stalo minulou noc na té oslavě v Temnovišti. Líbilo se mi, jak jsi to ukončila.“

Viděl, jak se třesu, a tak přes mě přehodil teplý přehoz.

„Já tě zahřát nedokážu,“ dodal tiše. „Jsem studený jako smrt sama. Ale neboj, nemám v úmyslu ti ublížit. Chtěl jsem tě uklidnit, ne víc rozrušit.“

Schovala jsem se pod deku až po nos a jen pozorovala jeho smutné oči.

„Ty jsi viděl, co se stalo po tom blesku, když jsem z oslavy zmizela?“

Zadržel smích a odfrkl: „Byl tam šok, zmatek… a většina u stolu skončila v léčírně. Ale teď jsi u mě v bezpečí. Obr tě tu neobjeví.“

Unaveně jsem si opřela hlavu, ale pak se zeptala: „Jak víš, že mě tu neobjeví?“

Odpověděl šeptem: „Jsi tu ukrytá jako v husté pavoučí síti. Nezjistí přes ty sítě tvoji polohu, ani nevypátrá, kdo tě schoval.“ Usmál se smutně. „Můžu tu jen tak tiše sedět s tebou… nebo chceš, abych ti vyprávěl svůj příběh?“

Kývla jsem a podívali jsme se na sebe.

„Přeju si, abys mi povídal,“ zašeptala jsem.

 

Esmarien si uhladil vlasy dozadu, tiše se nadechl a začal:

 „Jsem upír🧛‍♂️“

Slovo dopadlo do ticha jako kámen na dno hluboké studny.

„Můj příběh je utkaný ze zla, záhad a nekonečné únavy. Jsem prokletý, protože jsem kdysi dávno zradil to, čím jsem byl.“

Zahleděl se do prázdna, jako by viděl svět, který už dávno neexistuje.

„Býval jsem andělem. Pozoroval jsem svět lidí shůry a toužil po jediné věci – cítit lidský dotek. Chtěl jsem vědět, jaké to je mít v žilách horkou krev a v srdci smrtelnost, i kdyby jen na jediný den. Nebe mě nudilo, moji bratři mi nerozuměli. A tak jsem odešel. Bez rozloučení. Věřil jsem, že se stanu obyčejným smrtelníkem.“

Smutně se pousmál. Z cigarety, kterou si znovu zapálil, odpadl popel.

„Jenže lidský svět je krutý k těm, kteří v něm neumí chodit. Skončil jsem v bandě loupežníků. Jejich vůdce jsem miloval slepou, oddanou láskou, ale on ve mně viděl jen nástroj. Toužil po nesmrtelnosti a platil podvodnému čaroději za lektvary věčnosti. Když po jednom z nich padl mrtvý k zemi, vina padla na mě.“

Těžce vydechl. Jeho hlas se třásl dávno prožitým děsem.

„Jeho žena mě proklela. Chtěla mě obětovat v rituálu – můj život za jeho. Měl jsem shořet v obětním ohni, ale plameny mě odmítly pohltit. Démon, kterého vyvolala, mě nechtěl. Vyvrhl mě z ohně nespáleného, jen s černým znamením ruky na rameni. Označili mě za ďábla, spoutali do řetězů a svrhli z útesu.“

Odmlčel se, jako by znovu cítil pád.

„Měl jsem zemřít v té propasti, ale místo smrti přišel on. Upír. Zachránil mě a udělal ze mě to, co byl on, abychom mohli být věčnými bratry. Prožili jsme spolu mnoho dobrodružství a byli jsme šťastní… dokud nás nenašli lovci. On se proměnil v prach, který rozfoukal vítr, a já zůstal sám viset na kříži s kůlem v srdci a podřezaným hrdlem. Jenže jsem nezemřel. Křičel jsem o konec, ale nebe mě neslyšelo.“

Zavřel oči, jako by slyšel ozvěnu vlastního křiku.

„Nakonec mě vysvobodil starý voják. Chtěl za to dar nesmrtelnosti, ale nedal si pozor… spálilo ho první ranní slunce. Zbyly po něm jen tyhle cigarety… a já.“

Zadíval se na své ruce.

„Zkusil jsem se zabít stejným způsobem. Stoupl jsem si do záře slunce, ale místo abych se rozpadl v prach, proměnil jsem se v černého Fénixe. Letěl jsem až ke hvězdám, chtěl jsem se ztratit v jejich jasu, ale hvězdný prach mě tížil jako olovo. Zřítil jsem se zpátky k zemi jako padlá hvězda. Znovu v téhle kůži. Znovu jako Esmarien.“

Povzdechl si a podíval se na mě.

„Všechno jsem viděl. Všude jsem byl. Všechno už zažil… Nevím, co dál. Co tu ještě pohledávám?“

– Je Esmarien znuděný?

Jemně do mě strčil, aby mě probral z myšlenek. Čekal na odpověď. Podívala jsem se mu zblízka do očí a tichým, ale jistým hlasem řekla:

„Poslouchám tě, Esmariene. Ale myslím, že jsi nezažil všechno… a možná jsi neviděl všechna místa na světě.“

Krátce se zasmál. Byl to suchý, smutný zvuk.

„Tak mi poraď,“ vyzval mě a naklonil hlavu ke straně. „Co bych ještě měl?“

Nesměle jsem se zeptala:

„Třeba… se mnou prožít můj život?“

Esmarien si povzdechl a kývl.

„Vím. Slíbil jsem ti přátelství. Pokusím se být ti co nejvíc nablízku. A pokud budeš potřebovat pomoc nebo moji společnost, budu tu pro tebe rád.“

Objal mě — mrazivě, ale něžně — a pak najednou rychle vstal. Ukázal na okno a kývl.

„Pojď. Doprovodím tě domů. Prší už méně. Doufám jen… že nelituješ toho, že jsme se poznali.“

Zahleděla jsem se do jeho temných, nekonečných očí.

„Nelituji,“ zašeptala jsem upřímně. „Jsem ráda, že jsi mě našel… a že ses mi svěřil.“

Vydali jsme se tichou, deštěm provoněnou krajinou. Najednou Esmarien ukázal kamsi k útesu. Mezi dvěma pokroucenými stromy visela stará houpací síť, obrostlá mechem a plná pavučin i pavouků.

Než jsem stihla zaprotestovat, vzal mě do náruče a usadil do ní. Rozhoupal mě tak prudce, až se mi zatajil dech a pod nohama se mihla propast. Smál se mému zděšení, přisedl si ke mně a pevně mě sevřel v náručí.

 

„Omlouvám se,“ pošeptal mi do vlasů. „Nechtěl jsem tě vyděsit. Jen jsem chtěl, abys cítila ten pohyb… tu volnost.“

Jeho objetí bylo ledové, ale zvláštním způsobem bezpečné.

Trochu jsem se pousmála.

„Jak víš, že mám ráda houpačky? Sice ne ty s pavouky nad propastí… ale díky za další houpačkový zážitek.“

Esmarien se zasmál a zašeptal:

„Máme toho společného — kromě smutku a houpaček — mnohem víc.“

Pak povzdechl a zastavil síť.

„Už brzy začne svítat,“ řekl tiše, a v jeho hlase byl cítit spěch. „Musíme se rozloučit. Ale slibuji ti, že se brzy ozvu.“

Kývla jsem. Srdce mi bušilo.

„Budu tě čekat. Po setmění.“

Odnesl mě domů tak rychle, že jsem si ani neuvědomila jak, a pak se rozplynul ve stínech pokoje. Najednou na mě padl hrozný smutek. Pokoj mi připadal prázdný a obyčejný. Přitáhla jsem si deku k bradě a přála si, aby už byl znovu večer.

Esmarien měl v sobě kouzlo, které se nedalo popsat slovy. Byl jako kniha, kterou prostě musíte dočíst až do konce.

Snad se brzy vrátí. Snad mi poví další příběh…