🌑Stálý host?

Obr Ínemak dovolil princezně Vladavě zůstat tak dlouho, dokud ji čaroděj Marmond nezbaví temného přízraku, který jí nedopřával klidný spánek. Jenže stín s černou růží mi slíbil, že se k Vladavě už nikdy nepřiblíží. Marmond však obrovi prozradil, že ten stín držím u sebe já — díky černé růži, kterou ukrývám pod šaty a odmítám se jí vzdát. A také na mě žaloval, že si kvůli tomu stínu nenechám uspat své znamení.

Vladava pak na obra i Marmonda naléhala, aby mi růži vzali a stín nadobro zničili.

Proto jsem utekla.

Se svými dvěma stíny jsem zamířila ke králi Silverovi. Tentokrát jsem ho nevyděsila náhlým zjevením z kouře vycházejícího ze znamení — ohlásila jsem se u stráží. Díky znamení v dlani mě pustili rovnou ke králi. Silver mě přijal s napjatým výrazem a okamžitě se ptal, co se mi zase přihodilo.

Všechno jsem mu pověděla — o Vladavě, o svém novém stínu s černou růží. A nakonec se rozpovídal i on sám.

Silver si povzdechl a smutně se na mě podíval. „Však víš, že ti vždycky rád pomůžu,“ řekl tiše. „Ale pochop… obr u sebe drží Ohyna jako pojistku. Hlídá si tak, abych do ničeho příliš nezasahoval. Kdybych se vzepřel, trpěl by Ohyn. Můžu tě tu nechat i se stíny, ale když si pro tebe přijdou, budeš se muset vrátit. Zkusím s obrem promluvit, ale sama víš, že s ním není řeč. A nakonec to vždycky odnese chudák Ohyn…“

Povzdechla jsem si také. V očích mě pálily slzy. Silver mě objal a snažil se mě potěšit — nabízel mi sladkosti, nové bílé šaty, které mi úplně vnutil, abych si je hned vyzkoušela a pak u zrcadla bylo vidět, jak je spokojený, že mi ty šaty moc sluší. Navrhl i odpočinek v horké lázni. Dokonce prohlásil, že by si mě u sebe klidně nechal jako stálého hosta.

Jenže v tu chvíli se objevil Ohyn, aby mě odvedl zpátky k obrovi.

Když Silver uviděl, že obr poslal právě Ohyna, viditelně se mu ulevilo. Úplně si oddechl, že nebude muset snášet žádné obří běsnění kvůli mému útěku.

Ohyn se však netvářil nadšeně. Prozradil, že je to u obra pořád stejně hrozné. Můj útěk Ínemaka rozlítil, ale protože má zrovna na návštěvě krále Morana, zatím se ovládl a neřádí tolik jako obvykle.

Vůbec se mi s Ohynem zpátky nechtělo. Rozloučila jsem se se Silverem, zatímco nad námi Ohyn netrpělivě zasyčel:

„Nezdržuj. Obr poručil, ať jsme okamžitě zpátky.“

🌑-Veselá společnost u obra-

Když jsme se s Ohynem vrátili, v hradní síni bylo nezvykle živo. Obr seděl u stolu obklopen hlučnými hosty, kteří ho očividně dobře bavili. Smích krále Morana se rozléhal snad celým temným hradem. Taky tam byl Norman, který měl tentokrát dobrou náladu.

Nechyběl ani Marmond, za krkem mu seděl černý kocour. Drápy měl tak pevně zaklesnuté do kapuce, že ho nikdo nedokázal sundat. Marmond by si musel svléknout celý plášť, aby se ho zbavil.

Všichni si hlučně připíjeli s Normanovou bandou, která ho doprovázela téměř na každém kroku a už teď vypadala značně podroušeně. U stolu seděl i starý věštec se svou matkou, jejíž tvář připomínala samotnou Smrt.

Sotva mě Ohyn dovedl před obra, celá ta společnost ztichla a upřela na mě zrak.

Ínemak se k Ohynovi naklonil, pobaveně zahřměl:

„Teď nemám náladu s ní nic řešit. Odveď ji za Vladavou do věže a obě je tam hlídej!“

🌑-Vladava ve věži- 

Ohyn se mlčky poklonil a odvedl mě do věže. Tam, na okraji postele, seděla Vladava a plakala. Když nás uviděla, v očích se jí mihl strach, který ale rychle vystřídal úšklebek.

 „O vaši společnost fakt nestojím!“ vyštěkla.

 Ohyn jen chladně odfrkl: „Pán přikázal, že vás tu mám hlídat obě.“

Vladava nespokojeně zahučela: „To mi udělal schválně! Nejenže mi nedovolil zůstat v komnatách, které jsem si vybrala, ale ještě mě zavře do téhle temné věže a pošle mi sem vás dva!“

Musela jsem se pro sebe pousmát. Zdálo se, že Vladava začíná litovat svého rozhodnutí zůstat u obra. Beze slova jsem se usadila do křesla u krbu a rozhodla se ji ignorovat. Ona však měla jiné úmysly. Místo aby jen tiše skuhrala nad svým osudem, začala svůj vztek obracet proti mně. Nakonec na mě začala přímo řvát. Otočila jsem se k ní a klidně řekla:

 „Když tu nechceš být, tak odejdi. Nikdo tě tu nedrží.“

Vladava rudla vzteky: „Jsi fakt nemožná! Vůbec nechápeš, co jsi mi způsobila, a ještě si dovoluješ se mnou takhle mluvit?“

V tu chvíli se u mě zhmotnil stín. Ten obávaný přízrak se nad Vladavou hrozivě sklonil a temně zahučel:

 „A co jsi způsobila ty mně? Na to jsi už zapomněla?“

 Vladava hrůzou vykřikla a ucouvla: „Nepřibližuj se ke mně! Mám od Marmonda ochranu!“

Prsty křečovitě sevřela amulet zavěšený na krku. Stín se však jen tiše, mrazivě zasmál.

 „Tak si ho měj. Stejně tě před tebou samou neochrání. Do snů ti nechodím a neděsím tě tak, jak tvrdíš obrovi a Marmondovi. To se jen hlásí tvé vlastní svědomí…“

Vladava se hystericky rozječela: „Zmiz a už se nevracej! Jsi mrtvý! Uhořel jsi na popel a patříš do horoucích pekel! Tvůj život byl marný a zbytečný, stejně jako ty sám!“

Slova, která Vladava stínu vmetla do tváře, mě zabolela u srdce. Znamení v dlani mě začalo nesnesitelně pálit. Stín to okamžitě vycítil. Než jsem se nadála, obalila mě jeho ledová náruč a celý svět zmizel. Poslední, co jsem zaslechla, byl vyděšený výkřik Vladavy i Ohyna.

---

🌑-Další útěk se stínem-

Stín mě vzal přímo za Esmarienem. V jeho objetí se mé pálící znamení konečně uklidnilo, ale i tak mi bylo slabo a v duši se usadila bezradnost. Když jsem Esmarienovi vylíčila, co jsem právě prožila, vypadal stejně sklíčeně jako já.

Vtom se v komnatě objevil Marmond. Černý kocour mu stále seděl v kapuci jako přibitý. Čaroděj na nás jen vyčítavě pokývl: „Už jste zase spolu?“

Ani se na mě nepodíval. Asi se na mě od minula pořád zlobí, pomyslela jsem si. Marmond hned nato začal brblat, jak ho ten kocour neskutečně štve. Poručil Esmarienovi, aby mu pomohl z pláště. Byla to vlastně docela legrace. Jenže sotva Marmond plášť odložil, kocour mu to neodpustil. Bleskově mu vyskočil zpátky za krk – tentokrát přímo na holou kůži – a zaryl do něj drápky. Marmond zařval bolestí. Kocour se polekal a zmizel v temnotě chodby.

Esmarien sledoval, jak se v záři svící rozvířily kocouří chlupy, a jen suše prohodil: „To si uklidíš.“ Rozesmála jsem se. Marmond vypadal jako naprostý trpitel. Nejenže ho kocour poškrábal, ale ještě po něm musel uklízet. Ztěžka se svalil vedle mě na gauč.

 „Už nemůžu,“ zavrčel. „Jsem unavený, vyčerpaný a nemám náladu na nikoho z vás.“

Esmarien se uchechtl: „Vidíš, to máš za to, že se pořád cpeš do té obří společnosti. Navíc vypadáš opile. Měl by ses vykoupat. Jsi načichlý Temnovištěm, obrem, chlastem a bůhvíčím ještě.“

Marmond jen nehnutě ležel se zavřenýma očima. Esmarien mě vzal za ruku, dal si prst před pusu a ukázal na oddychujícího čaroděje. „Pst, potichu odejdeme. Asi usnul.“

🌑-Podzemní prameny-

Esmarien mě odvedl do zvláštní podzemní jeskyně. Panovalo tam sálavé horko a z jezírek všude kolem stoupala hustá pára. Ve stěnách zářily barevné krystaly, které prostor osvětlovaly tlumeným světlem. Odevšad se ozývalo žbluňkání, syčení a dunění vody.

 „Víš, pod námi je nejspíš samo peklo,“ prohodil jen tak Esmarien, „ale jinak je to kouzelné místo.“

Úžasem jsem tajila dech. Esmarien náhle skočil do jednoho z jezírek a strhl mě s sebou. Chvíli jsme se v horké vodě cákali, ale nedalo se tam vydržet dlouho. Esmarien se po chvíli usadil na okraj a zapálil si doutník. Nechápala jsem, jak v tom pekelném horku může ještě kouřit.

Najednou mě vyděsil Marmond. Vynořil se z páry jako přízrak a zahučel: „Ty jsi ještě tady? Měl bych tě okamžitě odnést zpátky k obrovi!“

 „Ať tě to ani nenapadne!“ vyjel na něj Esmarien.

Začala jsem na Marmonda cákat vodu, aby zapomněl na obří rozkazy. Začal se smát a já s ním. Pak na mě ale bez varování skočil a potopil se se mnou pod hladinu. Esmarien nás oba naštvaně vylovil.

 „Co šílíte? Chcete se tu oba uvařit?“ obořil se na Marmonda. Ten se jen neobvykle vesele smál, až jsem se musela smát taky.

Jenže pak Marmondovi přišlo nevolno z toho horka a museli jsme rychle ven.

🌑-Nevyhnutelný návrat-

Seděli jsme pak na vysokých útesech, kde vál ledový vítr. Po tom horku v jeskyních to bylo příjemné, ale brzy mi začala být zima. Marmond rozvlnil plameny ohně a Esmarien se opodál tiše bavil se stíny. Opřela jsem se Marmondovi o rameno, přemožená únavou. Ten najednou vstal a zvedl mě do náruče.

 „Musím tě odnést k obrovi,“ zašeptal.

 „Ne, Marmonde, prosím… nech mě ještě u sebe,“ zaprosila jsem rozespale. Esmarien k nám přistoupil a pohladil mě po vlasech. „Brzy bude svítat. Obr už stejně nejspíš nebude nic řešit. Rozloučíme se, hlavně nebreč. Slibuju, že hned jak to půjde, zase se sejdeme.“

Marmond mě v náručí, brečící donesl do hradu. Obr Ínemak dřímal s pohárem v ruce u stolu. Vypadal legračně šklebivě a ospale. Jen na Marmonda zamumlal: „Ulož ji ke mně a pak zmiz.“

Ínemak se ztěžka zvedal od stolu, zatímco mě Marmond odnesl do obří komnaty, pak hned tiše zmizel.

 „Tak kde ses zase toulala, hm?“ zavrčel na mě obr, ale než jsem stihla odpovědět, svalil se do své postele a okamžitě tvrdě usnul.

Mně se ale usnout nedařilo, i když jsem byla k smrti unavená. V hlavě mi vířily všemožné myšlenky. Nejvíc mě pálilo vědomí, že kvůli té hrozné Vladavě je stín s černou růží stále v ohrožení. Tohle zůstalo pořád nevyřešené…