⚡️Po návratu obra od princezny Vladavy se všechno změnilo. Přesně jak předpověděl starý věštec, ale mnohé bylo horší, než kdy dřív. Stalo se toho tolik, že ani nevím, kde začít…
– Pro pobavení obra-
Ínemak se od Vladavy vrátil v příšerné náladě. Byl vzteklý, nabroušený, nebezpečný. Vyhodil starého věštce, Ohyna proháněl jako nikdy předtím, dokonce i na mě začal vrčet:
„Odteď je konec tvému povalování! Nebudu ti to dál trpět. A abys věděla… rozhodl jsem se přijmout Vladavu zpět.“
Pokrčila jsem rameny a s nadějí v hlase se zeptala: „Tak mě konečně pošleš pryč?“
Obr praštil do stolu tak silně, až poháry poskočily. Hrozivě zařval: „Nikam tě nepošlu… ty patříš jen mně!“
Vstal, přešel k oknu a chvíli tam stál nehnutě. Pozorovala jsem jeho mohutná záda, na kterých se mu pod černým pláštěm napínaly svaly. Pak se otočil a přišel až ke mně ke stolu. Seděla jsem tu pořád u plného poháru. Zafuněl a sklonil se ke mně. Jeho tvář byla tak blízko, že jsem viděla každý zářez v jeho popraskané šedé kůži a černočerné oči bez bělma, ve kterých se neodráželo nic než temnota. S hrozivým zamračením řekl:
„Zapomeň na to, že bych tě někdy poslal pryč. Zůstaneš u mě a budeš pomáhat Ohynovi.“
Zasmála jsem se, i když mi nebylo do smíchu: „A proč bych měla pomáhat Ohynovi? Mám přece zákaz Ohyna… nebo ho už zrušíš?“
Ínemak se odtáhl, šel se rozvalit do svého křesla u krbu a odhalil černé, rozlámané zuby v krutém úšklebku. „Možná. To bude záležet jen na tobě.“ Pak ukázal, abych šla blíž. Když jsem k němu došla, stáhl mě k sobě tak prudce, až jsem ztratila rovnováhu.
-Obr Ínemak a sázka s Vladavou-
„Kdo mě dokáže líp pobavit? Ty, nebo Vladava?“ zavrčel mi přímo do tváře.
Povzdechla jsem si: „Nechci tě vůbec bavit… už s tebou být nechci, když tu budeš mít tu protivnou Vladavu.“
Obr zadržel smích, zafuněl a řekl: „Ale ty tu budeš. Chci Vladavě dokázat, že ona nevyhraje.“
Nelíbilo se mi to. Zamračila jsem se: „Takže další tvoje šílená sázka?“
Ínemak se rozesmál a přikývl: „Kdo vyhraje? Ty, nebo Vladava?“
Nafoukla jsem se a zakroutila hlavou: „Nechci se zapojovat do žádné další tvé sázky. A už vůbec ne s Vladavou. Ať si vyhraje, je mi to jedno.“
Obr zavrčel: „Ale nebude ti to jedno! Chceš, aby se usadila vedle mě na tvé místo? Chceš jí snad dobrovolně sloužit? Nebo ji dokážeš zahnat?“
Zamračila jsem se a vykřikla na obra: „Nebudu sloužit jí ani tobě! Ať ti tu slouží ona! Je mi protivná stejně jako ty!“
-Ínemak ruší zákaz Ohyna — ale za jakou cenu-
Obr šíleně zařval smíchy:
„Z toho se tak snadno nedostaneš! Je jen na tobě, jak to dopadne. A… zruším ti zákaz Ohyna.“
Při vzpomínce na unaveného, utrápeného Ohyna mě zabolelo srdce. Představa, že by mu obr kvůli mně zase ubližoval, byla nesnesitelná. Smutně jsem řekla:
„Co když už o to s Ohynem nestojíme?“
Ínemak zavrčel: „Já vám ukážu, že nestojíte! Uděláte oba všechno, co poručím. Jinak dovolím Vladavě, aby ti ublížila. To chceš?“
Neodpověděla jsem, jen jsem se zatvářila zhrozeně. Obr kývl a pokračoval: „Vladava se jen tak nevzdává. Myslí si, že když je princezna a má při sobě celou svou rodinu, že ji znovu přijmu s otevřenou náručí.“
Zasmála jsem se: „Tak ji nepřijímej vůbec a hotovo.“
Ínemak se ušklíbl: „Jenže mně se její návrhy pro moje pobavení líbí. Ona chce i přes tvé nebezpečné znamení zjistit, co jsi zač… a proč tě nechci nikdy poslat pryč.“
– Příjezd princezny Vladavy –
Pomáhala jsem Ohynovi prostírat stůl. Měl hlavu skloněnou, ani jednou se na mě nepodíval, ani se mnou nepromluvil. A to ticho mě bolelo víc než obrovo řvaní. Když jsem donesla poslední tác s jídlem, přiblížila jsem se k němu a tiše se zeptala:
„Co mám udělat, aby ses na mě už nezlobil?“
Ohyn neodpověděl. Jen pořád urovnával všechno na stole, jako by se snažil upravit svět, který se mu rozpadal pod třesoucíma se rukama. V hodovním sále jsme byli jen my dva. Ínemak byl dole ve vězení a řval na Zoltyho, aby to tam „dal do pořádku…“
Nechápala jsem, proč obr dělá kvůli příjezdu Vladavy takové rozruchy. Ohyn si šel stoupnout ke krbu. Šla jsem za ním a sedla si do obrova křesla. Ohyn se na mě naštvaně podíval a zasyčel:
„Být tebou, tak si tam nesedám!“
Zasmála jsem se: „Ale mně se tu sedět chce.“
Natáhla jsem své bosé nohy, vyhrnula dlouhé černé šaty a podívala se na ně. Napodobila jsem obra, zašklebila jsem se a zavrčela: „Vyčisti mi boty. Hned.“
Ohyn zakroutil hlavou. Přistoupil ke mně, chytil mě za paži a vytáhl mě z křesla. „Nech toho. To není legrace. Slyšíš, jak řve? Zmlátí mě kvůli tobě.“
Začala jsem fňukat:
„Nezmlátí. Utečeme mu spolu, jo?“
Ohyn nesouhlasně zafuněl: „O tom raději vůbec nemluv… Na útěk nemysli.“
Přitiskla jsem se k němu blíž a zašeptala: „Ohy… prosím. Zmiz se mnou k Silverovi do svatyně. Ať si tu obr užívá s Vladavou sám.“
Obr se objevil těsně za mnou tak tiše, že jsem ho ani neslyšela. A slyšel všechno, co jsem šeptala Ohynovi. Vytrhl mě hrubě od Ohyna. Praštil mě tak silně, že jsem spadla na zem. Jeho hlas byl jako bouře:
„To by sis mohla zkusit! Buď ráda, že tu můžeš být s Ohynem, a nenaváděj ho k útěku! Jinak tě před Vladavou potrestám. A Ohyna taky!“
V tu chvíli se ozvalo troubení od brány.
Vladava je tu!
Ohyn doprovodil obra k bráně a já jsem zůstala sama sedět u krbu. Snad si nemyslí, že ji půjdu vítat. Ani mě nenapadne.
Po chvíli se do sálu nahrnuli hosté, kteří přijeli s Vladavou. Obsadili všechna místa u stolu. Ínemak ji usadil vedle sebe a pozvedl pohár k přípitku. Po přípitku začali jíst. Ohyn se objevil u mě s plnými džbány a zasyčel:
„Pán přikázal, abys mi pomáhala nalévat pití.“
Podal mi jeden těžký džbán. Odmítla jsem. „Nebudu nikomu nic nalévat.“
Postavil džbán vedle mě a odešel ke stolu sám. Seděla jsem dál na zemi před krbem. Tvář mě bolela tam, kde mě obr praštil, a v hrudi mě pálila zlost. Nebudu pomáhat Ohynovi, když se mnou nechce utéct. Nebudu poslouchat obra ani jeho rozkazy. A nejraději bych rozbořila celý stůl a vyhodila odsud všechny, hlavně Vladavu. Ta seděla vedle obra, jako by k němu snad patřila odjakživa.
– Trapná Vladava –
Převrhla jsem džbán, který Ohyn nechal stát přede mnou. Vladava si toho všimla a vyjekla: „Co to děláš?“
Zasmála jsem se: „Nic. Rozlévám pití.“
Ínemak zařval: „Okamžitě to uklidíš!“
Protivně jsem se zeptala: „A proč?“
Všichni se na mě otočili. Začali si mezi sebou rozrušeně šeptat, jako by čekali, že se každou chvíli stane něco hrozného. Obr praštil do stolu tak silně, až se všechno zachvělo. Zařval svým bouřkovým hlasem, který se rozlehl po celém sále:
„Ty už mě neštvi! Vstaneš, vytřeš podlahu, přineseš nový džbán a začneš pomáhat Ohynovi. Jinak ho za tebe potrestám. To chceš?!“
Vladava si namyšleně odfrkla a vyštěkla: „Já bych ji zmlátila hned! Tohle si dovolovat nesmí!“
Hosté u stolu s ní souhlasili a přikyvovali… Vladava kývla na obra: „Poruč jí, aby šla ke mně.“
Ínemak zařval: „Ohyne! Přiveď ji sem!“
Než ke mně Ohyn stačil dojít, vyskočila jsem a rozběhla se pryč. Vladava vykřikla: „Chyťte ji!“ Zaslechla jsem, jak ji Ínemak uklidnil: „Neboj. Ohyn ji přivede.“
Ohyn mě předběhl. Začali jsme se honit kolem sloupu. Chtělo se mi zasmát, ale pak už ne. Chytil mě prudce, strhl mě na zem a spadl na mě. Udýchaně zasyčel: „Nebudu kvůli tobě bitý. S tím už je konec.“
Přistoupili k nám dva hnusní poskoci od Vladavy. Zvedli nás oba a dotáhli přímo před obra a Vladavu.
„Pozor, aby tě nezasáhla bleskem!“ varovali ji.
Jen se ušklíbla a ukázala na medailon, který se jí leskl na krku:
„Máme přece ochranu.“
Vladava zvedla ruku s bičem. Podívala jsem se jí do očí. Mračila se a její ruka se chystala k ráně. Cítila jsem, jak mi v levé dlani pulzuje horko, jako by mi tam hořel rozžhavený uhel… Ránu už nestihla. Stalo se to v mžiku.
⚡️ Z mé levé dlaně vyšlehl blesk přímo na Vladavu. I když to čekali, stejně se sálem rozlehl výkřik hrůzy a zděšení. Hned nato se mi z dlaně vyvalil hustý kouř… a já jsem v tom kouři zmizela. Kam jinam než ke králi Silverovi.
– Nejmilejší Silver –
Silver seděl sám ve své královské zahradě, na stříbrné houpačce u kašny. V ruce držel své zářivé kouzelné žezlo a vypadal zamyšleně. Když jsem se před ním v kouři objevila, polekal se.
Povzdechl si: „Ach jo… zase ty.“ Ale hned se usmál, vstal a objal mě. „Nezlobím se na tebe. Co se ti zase přihodilo?“
Rozbrečela jsem se. Silver mě odvedl na houpačku, posadil mě vedle sebe a nechal mě všechno vyprávět. Poslouchal tiše a trpělivě jako vždy. Když jsem skončila, pohladil mě po vlasech a řekl: „Chudák můj Ohyn… ale chápu tě. Vladava si ten blesk zasloužila.“
Pak se zvedl a rozhodně dodal: „Vezmu tě do lázně, dám ti nové šaty a odvezu tě zpátky k obrovi. Promluvím s ním a pořádně mu vyčiním – i před tou Vladavou. Teda jestli vůbec přežila ten tvůj blesk.“
Nechtělo se mi do ničeho, co Silver naplánoval, ale nakonec jsem uznala, že má pravdu. A hlavně… Silver chtěl aspoň na chvíli vidět Ohyna. Chápala jsem ho. Bez řečí jsem se nechala vykoupat a převléct. Ale když jsme přijížděli k bráně Temnoviště, sevřel se mi žaludek. Pochybovala jsem, že to dopadne dobře.
K bráně přišel Ohyn. Byl zbitý. Silver se při pohledu na něj rozbrečel. Ohyn na mě pokývl: „Je to kvůli ní. Vladava i pár hostů skončili v léčírně. Obr zuřil… a nejspíš to taky schytáš.“
Silver vydechl: „Ale neschytá. Ohlaš mě u obra. Chci s ním hned mluvit.“
Ohyn zasyčel: „Nikoho nepřijímá. Je u Vladavy v léčírně.“
Silver přikývl: „Dobře. Zajdu za ním tam.“
Ohyn zakroutil hlavou: „Ne, Silvere. Raději tam nechoď…“
Ale Silver rozhodně řekl: „Slíbil jsem jí, že si s obrem promluvím.“
Ohyn šel obrovi oznámit, že s ním Silver chce mluvit. Ínemak se přiřítil před léčírnu jako bouře. Schovala jsem se za Silvera. Ten pozvedl žezlo, které se rozzářilo a osleplo obra.
Ínemak zařval: „Nebudu se s tebou o ničem bavit! Sviť si tu na Ohyna a pak zmiz!“
Chytil Ohyna a postavil ho před sebe jako štít. Silverovo žezlo pohaslo, jako by i ta magie pochopila, že proti krutosti, která používá přátele jako štíty, se nesmí prozářit k ničivé záři. Silver schoval žezlo pod svůj stříbrný plášť a zakřičel na obra:
„Ty se se mnou bavit budeš! A slíbíš mi, že ty dva nebudeš dál trápit! Už toho bylo dost! Co jsi čekal, že se stane, když dovolíš, aby se s ní tak zacházelo, a přitom víš, že má to znamení?“
Obr odfrkl: „No co asi. Přesně to, co udělala. Jen jsem zapomněl, že taky dokáže zmizet k tobě… a nepočítal jsem, že tě sem přitáhne jako obtížný hmyz.“
Silver nešťastně zavrtěl hlavou: „Ohrožuješ ji i všechny ostatní jen pro svoje pobavení! A ještě za to zmlátíš Ohyna! Taky se ti může stát, že zase skončíš sám, bez nikoho, tak na to pamatuj!“
Ínemak poručil Ohynovi, aby mě přivedl k němu. Ohyn mě šel poslušně vyzvednout od Silvera a všimla jsem si, jak se na sebe oba smutně podívali. Obr na Silvera protivně zařval: „To se nikdy nestane! Mám tě dost, tak zmiz!“ Mávl na něj a ukončil tím debatu u brány. Odnesl mě i Ohyna do věže a pohrozil nám, abychom tam zůstali, dokud si pro nás nepřijde. Pak zmizel.
– S Ohynem ve věži –
Ohyn se se mnou nechtěl vůbec bavit. Lehl si na postel, otočil se ke mně zády a dělal, že neexistuju. Skočila jsem na něj – přesně tak, jak to dělám Marmondovi, když se mnou nechce mluvit. Začala jsem brečet: „Ohy, prosím… už se na mě nezlob a mluv se mnou. Nebuď protivný jako Marmond.“
Ohyn mě shodil na zem a zařval tak, že mi zatrnulo: „Jak mě můžeš přirovnávat k tomu odpornému Marmondovi! Ty sama jsi ta nejhorší! Nedivím se obrovi, že tě chce před všemi zavrhnout a potrestat!“
Odsekla jsem: „To neudělá. A ty se toho nedočkáš!“
Ohyn vstal a odešel za závěs. Zavolala jsem za ním: „Kde mám svoji černou růži?“ Neodpověděl. Nejspíš zůstala v houpací síti. Přála jsem si vrátit se do toho okamžiku, kdy jsme tam spolu leželi v klidu a tichu. Podívala jsem se na svou zčernalou levou dlaň, na jizvu po kousnutí. Pořád to bolelo.
Zašeptala jsem: „Stíne… vrať se ke mně. Odnes mě pryč.“ Stín se zhmotnil z prázdnoty, bez tváře, jen jako chladný průvan, který mi zašeptal přímo do duše: „Jak si přeješ.“
Ale než mě stihl vzít, skočil po mně Ohyn. Stín zmizel jako rozfoukaný dým. „Ty tu se mnou zůstaneš!“ vykřikl Ohyn.
Začala jsem křičet taky: „Nezůstanu! Když mě nesnášíš, tak s tebou být nechci! Trp si tu s obrem sám, mně už na tobě taky nezáleží!“ Chvíli jsme se přetahovali, pošťuchovali, zlobili se… a pak jsme se rozesmáli. Leželi jsme na zemi jako dva poražení bojovníci. Chytila jsem Ohyna za ruku a zašeptala:
„Nechci, aby obr vyhrál. On si tu hnusnou Vladavu zaslouží. Když ji chce mít, tak ať ji má. Nechci tu být pro jeho pobavení a už vůbec nechci sloužit Vladavě. Musím pryč. S tebou, nebo bez tebe… Ohy, já musím pryč.“
Ohyn zakroutil hlavou a naklonil se nade mě: „Stejně tě zase chytí a přivede zpátky. A Vladava nepočítá s tím, že bys ji porazila. Nosí ochranu proti bleskům. I když ji zasáhneš, přežije to. Stejný medailon mají všichni její lidé. Obr jí slíbil, že tě potrestá a zavře do truhly. Ale ona řekla, že tě raději zavře do vězení, aby na tebe všichni viděli.“
Pohla jsem ramenem: „Viděl jsi stín? Odnese mě, když mu poručím. A on to udělá.“ Ohyn si povzdechl. Dlouho mlčel. Pak řekl tiše: „Dobře. Ale ať tě odnese, až tu nebudeme spolu.“
Pak jsme usnuli. Když nás obr přišel vzbudit, nechtělo se mi ani otevřít oči. Ínemak zavrčel: „To se Silverem ti jen tak neodpustím.“
Rozespale jsem odsekla: „Tak neodpustíš. Je mi to jedno. Já ti taky neodpustím všechno s Vladavou.“
Ínemak se zasmál: „A co mi za to chceš provést?“
Zívla jsem a ušklíbla se: „Zavřu tě s Vladavou do truhly a my půjdeme s Ohynem na oslavu k Silverovi.“
Obr vybuchl smíchy. „Cože? No počkej, já ti ukážu! Ty budeš litovat!“ Protáhla jsem se a vážně se na něj podívala. Seděl nade mnou, zamračený, obrovský a nebezpečný.
„Nechci vidět Vladavu ani tebe,“ řekla jsem tiše. „Ínemaku… prosím. Nech mě tu ve věži s Ohynem.“
Obr zvedl obočí. „Napřed dokaž, že si to zasloužíš. Chci vidět, jak Vladavu porazíš.“
Bezradně jsem fňukla: „Vždyť jsem ji už porazila. Co ještě mám udělat?“
Ínemak mě šťouchl: „Ten blesk byl málo. Musíš se snažit víc. Nebo chceš, aby tě přede všemi potrestala a zavřela do vězení?“
Zamračila jsem se: „Proč jí to dovolíš?“
Obr odfrkl: „Co proč? Neříkal jsem to už? Ty, nebo Vladava.“
Naštvala jsem se: „Ale ona je princezna! Má tu svoje lidi! A její společnice je čarodějka! Jak je mám podle tebe sama zvládnout?“
Ínemak vstal a zavrčel: „Troufáš si na mě. Tak si troufni i na ni.“
(Pokračování příště)
Hlasité předčítání