-Překvapení v léčírně-
Po čase, kdy mi Marmond uspal znamení a dlouho jsem ležela nemocná v léčirně, jsem se konečně probudila. Procitání bylo těžké, jako bych se prodírala hlubokou, lepkavou tůní. Trvalo věčnost, než se mi podařilo otevřít oči. Pamatovala jsem si jen chlad, děsivé sny a Marmonda. Jeho přítomnost mi najednou chyběla. Sotva jsem se rozkoukala ve tmě, přímo nade mnou se šklebila obrovská, vrásčitá tvář Ínemaka. Vypadal tak legračně, že se mi přes slabost mihl po rtech úsměv. Obr na mě zavrčel:
,,Se tu tak dlouho válíš a nevíš, co se všechno přihodilo…zaspala jsi úplňkovou oslavu a propásla nádherný koncert paní Karmíny!”
Pak se ke mě blíž naklonil a nadšeně oznámil: ,,Paní Karmína tě tady dokonce navštívila, ale byla jsi v bezvědomí…pozvala nás všechny na svůj ostrov, na který poplujeme na lodi s králem Moranem, máš radost?”
Překvapením se mi zatajil dech, slova mi uvízla v krku. Radost mě zalila tak prudce, že jsem zapomněla na všechnu slabost. Vymrštila jsem se z postele, vrhla se obrovi kolem krku a toužila jen po tom, aby mě zvedl do vzduchu a zatočil se se mnou.
Ínemak mě ale okamžitě zchladil. Popadl mě za ruce a drsně mě usadil zpátky na postel.
„Ale no tak, nevyváděj! Jsme v léčírně!“ zafuněl přísně. „Abys věděla, pojede s námi i Vladava. Snad se spolu nebudete vadit! Před paní Karmínou se budeš chovat slušně! A neopovažuj se přivolávat ty tvoje stíny…pro jistotu beru i Marmonda, aby tě hlídal.”
To mi vůbec nevadilo, akorát že obr dodal: ,,Snaž se mě ničím neštvat, jinak tě nechám ve vězení pod dohledem Zoltyho!”
Pak mi navlíkl protivný černý šaty a varovně přikázal:
,,Neopovažuj se přemlouvat Morana, aby ti dal nové šaty, budeš mít tyhle černé ode mě!”
Neochotně jsem souhlasila a nechala se obrem odnést v jeho náručí do hlavního sálu ke stolu.
-Hlučný Norman-
V sále to žilo. Vzduchem se linul hluk, smích a vůně jídla, jenže mé oči marně hledaly tu nejdůležitější osobu. Paní Karmína u stolu neseděla. Od krále Morana, který mě radostně u stolu přivítal, jsem se dozvěděla, že paní Karmína přijala pozvání od krále Silvera a připojí se k nám až před vyplutím.
Marmond seděl vedle Vladavy a živě se s ní bavil, ani si nevšimnul, že jsem s obrem u stolu. Obr mě posadil na židli vedle sebe. Všichni zvedli poháry a připili Ínemakovi i na moje uzdravení.
Jen Norman měl zase řeči, ze svého místa u stolu na mě pořád něco volal:
„Ty si mě snad už ani nepamatuješ!“ hulákal pobaveně. „Tváříš se, jako bys nikoho nepoznávala.“
Pak se zvedl od stolu. Trochu vrávoral a bylo jasné, že už má dost vypito.
„Můj pane,“ obrátil se k Ínemakovi, „než odplujete, mohl bych si ji půjčit? Potřebovala by se trochu proběhnout po pobřeží se psy. Vsadím se, že už ani neví, jaký to je!“
Moran okamžitě vstal a chytil Normana pod ramenem, aby ho podepřel, hromovým hlasem zahřímal: „Nic nenavrhuj, raději jdeme, dokud ještě můžeš po svých!“
Ínemak se tomu jen smál.
Norman se sice tvářil uraženě, ale nakonec si dal říct a odešel v doprovodu krále Morana i se svou hlučnou bandou, která se za ním vrávoravě vlekla. Ostatním u stolu se viditelně ulevilo. Když ti nejhlučnější odešli, sál konečně trochu utichl.
Obr se ke mně otočil a pokýval hlavou: „Norman má pravdu v tom, že by ses měla jít trochu projít. Ale neboj se, k němu tě nepošlu. Po večeři se projdeme spolu po Temnovišti.“
Při těch slovech jsem stočila pohled k Ohynovi, který zrovna doléval obrovi do poháru další pití. Byl tak neuvěřitelně krásný… ale za celou dobu se na mě ani jednou nepodíval. Jeho chlad mě hluboce ranil a do duše se mi vlila těžká melancholie.
„Vezmeš s sebou i Ohyna?“ zašeptala jsem prosebně a pohlédla na obra.
Ínemak na mě protivně zavrčel: „Ne, nevezmu! Ohyn tady zůstává a bude na všechno dohlížet, dokud budu pryč. A nekoukej po něm zas!“ napomenul mě ostře. Pak mě k sobě pevně, až majetnicky přitiskl a varovně mi zašeptal přímo do ucha: „Ty se ode mě nehneš ani na krok. Slib mi to!“
Chytil mi pevně obličej do jeho tvrdých dlaní, naklonil se těsně ke mně. Jeho temný pohled mě donutil, abych slibovala.
S těžkým srdcem jsem tiše odpověděla: „Slibuju.“
-Před vyplutím-
Později večer jsme vyrazili na slíbenou procházku po Temnovišti. Šel s námi Marmond a přidaly se i Vladava s její novou společnicí, které se na mě nepřátelsky tvářily. Celou cestu mě tížilo u srdce, že s námi nešel Ohyn. Obr bez ustání na mě hrozivě vrčel, samé zákazy, příkazy a obavy, až ho Marmond musel krotit.
„Uklidni se, můj pane, bude pod mým dohledem v naprosté pohodě,“ ujišťoval ho Marmond věcným tónem.
Jenže z ničeho nic se mi udělalo tak strašně nevolno, až se mi zatočil svět. Ínemak okamžitě znejistěl a poručil Marmondovi, aby mě vzal do náruče a odnesl zpátky do léčírny.
Tam mi starý léčitel namíchal a vnutil nějaký odporně hořký odvar. Marmond stál u mě a tvářil se neskutečně naštvaně. Aspoň mně to tak připadalo – jako by tu se mnou už nechtěl být. Mlčel. Na žádnou z mých otázek neodpověděl. Bylo mi z jeho chování tak strašně smutno, že se mi do očí nahrnuly slzy.
„Uteču ti,“ zašeptala jsem zlomeným hlasem a slzy mi stékaly po tvářích. „Uteču ti za Esmarienem!“
Teprve v tu chvíli Marmondova maska chladu roztála. Rychle se ke mně nahnul, pevně mě objal a tiskl mě k sobě, dokud jsem se trochu neuklidnila.
Když do léčírny dorazil Ínemak, byla jsem pod vlivem uspávacích léků. Zaslechla jsem ještě Marmondův tlumený hlas, jak obrovi říká: „Bylo toho na ni najednou asi moc. Nemusíš kvůli ní nic odkládat, všechno zvládáme podle plánu…“
Pak jsem se propadla do tak hlubokého a těžkého spánku, že z mé paměti úplně vymazal zbytek noci, takže jsem neměla nejmenší tušení, jak mě vlastně dostali na loď.
-Rozmazlená králem Moranem-
Probrala jsem se až na lodi, obklopená šuměním vln a křikem racků. Loď ještě neodplula, stále se čekalo na příjezd slavné paní Karmíny. Nade mnou se skláněla povědomá tvář. Král Moran se na mě usmál, spiklenecky zašeptal:
„Oni tě tu odložili jako nějaké zavazadlo… Ale neboj se, já se o tebe postarám.“
Zjistila jsem, že ležím na dřevěných bednách přímo na palubě, které zrovna námořníci odnášeli do podpalubí. Celá rozespalá a zmatená jsem se rozhlédla: „Kde je obr s Marmondem?“
Moran jen mávl rukou a pobaveně se zasmál: „Šli oba něco naléhavého řešit s Vladavou. Ty buď v klidu. Dám ti zatím barevný cukr, aby ti to ti dva nemohli zakázat, a usadím tě do sítě. Tam ti bude tisíckrát líp než tady mezi nákladem.“
Vzal mě do náruče a odnesl mě k pohodlné houpací síti, do které se posadil se mnou. Z kapes pláště vytáhl hrst zářivých, barevných kuliček cukru. S lišáckým úsměvem mi je podal:
„My dva si tuhle plavbu spolu pořádně užijeme. I přes obrovo věčné vrčení a Marmondovy protivné pohledy!“
Bylo mi s Moranem v síti moc dobře. Hřálo mě jeho společenství i sliby – slíbil mi, že mi vybere nádherné nové šaty, sežene ještě víc barevného cukru, až mi bude líp, tak si spolu na palubě zatancujeme.
Pak se na molu konečně objevil průvod. V doprovodu svých společnic přicházela slavná paní Karmína. Moran mě zvedl ze sítě do náruče a šli jsme ji k zábradlí společně přivítat. Karmína, elegantní a vznešená, měla upřímnou radost, že mě vidí uzdravenou a objala se se mnou.
„Jsem ráda, že je ti líp,“ usmála se na mě. „Mám pro tebe schované dvoje úchvatné červené šaty! Určitě z nich budeš nadšená. Jakmile se na lodi zabydlím, nechám ti je donést do kajuty.“
Najednou jsem měla slíbených tolik krásných šatů, že mě ta nečekaná laskavost dojala a já se radostí rozbrečela. Na palubě pak propuklo velké vítání, po kterém paní Karmína v doprovodu svých lidí zmizela v luxusní kajutě.
Moran mi dělal společnost po celou dobu, kdy loď vyplouvala na moře, byla s ním legrace. Když se na palubě ukázal obr s Marmondem a Vladava se svou společnicí, okamžitě se mi zkazila nálada. Najednou mi strašně vadilo, že tu vůbec jsou. Sice se mě formálně ptali, jak mi je, ale všichni mi přišli neskutečně protivní.
Nejvíc ze všech mě dráždil Ínemak. Tvářil se na mě hrozivě přísně, jako bych provedla ten nejhorší zločin. Když jsme pak zasedli ke společnému stolu a já si s ním odmítla připít, obrova trpělivost přetekla. Přede všemi mě surově praštil, až jsem spadla na zem.
Obr se otočil na čaroděje a chladně rozkázal: „Marmonde, odveď ji. Okamžitě půjde spát!“
-Marmond je zlý–
Marmond mě odvedl plačící do kajuty, ale místo útěchy mi začal ostře domlouvat, hrozivě hučel:
,,To máš za to, že se chováš tak neústupně a zbytečně provokuješ obra.”
Namočil jakýsi hrubý hadr a začal mi jím drsně umývat obličej. Bránila jsem se, odvracela hlavu, protože mi to bylo nepříjemné, ale to ho jen rozzuřilo. Urazil se, napřáhl se a praštil mě, skoro jako obr. V očích mu bleskl vztek.
„Abys věděla, nejsem tu rád!“ zasyčel a zlověstně mi pohrozil. „Vůbec se mi s tebou nechtělo, ale dělám to pro obra. Tak se laskavě uklidni a neztěžuj mi to!“
Chtěla jsem na něho vykřiknout, ale on mi okamžitě ucpal pusu dlaní, aby mě nikdo neslyšel. Pak mě k sobě hrozivě, až bolestivě přitiskl. Začal mi dokola šeptat nějaké monotónní, temné zaklínadlo, dokud jsem neupadla do těžkého spánku.
Jenže ani ve snu jsem nenašla klid. Měla jsem noční můry, Marmond na mě posílal hnusné přízraky. Obklopily mě a pomalu ze mě vysávaly veškerou energii, až jsem zůstala úplně bezvládná. Chtěla jsem křičet, ale neměla jsem hlas. Chtěla jsem se bránit, ale nedokázala se pohnout. Bylo to tak děsivé, že jsem se probudila celá spocená, vyděšená a s pláčem volala do tmy.
Marmond byl hned u mě. Vnutil mi vypít nějaký odporný, hořký lék. Když jsem se začala dávit a chtěla ho vyvrhnout, drsně mi v tom zabránil. Pak se ke mně naklonil tak blízko, že jsem cítila jeho dech, a hrozivě zahučel:
„Nedovolím, aby se probudilo to tvoje prokleté znamení. Raději tě uvidím zesláblou, nemocnou a odkázanou jen na mě, než aby ses chtěla jakkoliv projevovat!“
Zbytek plavby na ostrov paní Karmíny byl pro mě kvůli Marmondovi hotovým peklem. Držel mě neustále pod zámkem v kajutě, omámenou jeho lektvary. Obr se na mě nepřišel skoro ani podívat. Když mi paní Karmína poslala slíbené dvoje červené šaty, Marmond mi je zakázal obléct.
„Až jestli to dovolí obr,“ odsekl chladně.
Pak se u mě objevil Ínemak, chvíli se na mě mračil, začala jsem ho přemlouvat kvůli šatům, ale jen potvrdil Marmondova slova – ani on nechtěl o šatech od paní Karmíny slyšet. Znovu jsem se rozbrečela zoufalstvím. V tu chvíli se ve dveřích objevil král Moran. S ledovým klidem nás pozval do lodních lázní a dokázal obra přemluvit, aby mi po koupeli dovolil vzít si na sebe aspoň čisté šaty. Obr nakonec neochotně souhlasil.
Když jsme konečně vystupovali z lodi na kouzelně nádherný ostrov, měla jsem na sobě zářivě lesklé, lehké červené šaty od paní Karmíny. Vladava na mně mohla oči nechat a hrozně mi je záviděla.
-V ráji paní Karmíny-
Na ostrově to bylo pohádkově krásné. Paní Karmína nás ubytovala v obrovském, moderním paláci, který byl obklopený zářivými fontánami a bazény s křišťálovými vodotrysky. Nejraději bych do jednoho z nich hned skočila, ale Marmond mě svíral ve svém pevném, majetnickém objetí, takže jsem nemohla dělat nic.
Bylo mi strašné horko. I Marmondovi bylo vedro, pod svým těžkým černým pláštěm byl celý spocený. Paní Karmína k nám přišla v dobré náladě. S veselým úsměvem mi nasadila na hlavu svůj slamák a do ruky mi vtiskla svůj elegantní vějíř.
„Tvůj pokoj bude hned vedle mého,“ oznámila nám.
Marmondovi se to ani trochu nelíbilo, zúžil oči, ale Ínemak s Moranem se něčemu šíleně hlasitě smáli a vůbec nic neřešili. Paní Karmína pak vyhlásila, že si máme všichni odpočinout a později se sejdeme v baru u bazénu, kde nám prozradí svůj plán akcí.
Ínemak s Moranem se usadili u baru. Paní Karmína mě s Marmondem odvedla do kouzelného pokoje a odešla.
Marmond si nervózně oddechl, shodil ze sebe těžký plášť a rozvalil se vedle mě do velké postele. Pak na mě nesouhlasně zakroutil hlavou a protivně procedil mezi zuby: „Nemysli si, že dovolím Karmíně, aby zasahovala mezi nás dva!“
Vůbec jsem nechápala, co tím myslí, a raději jsem nic neříkala.
Chvíli jsme odpočívali, ale náš klid nečekaně přerušil obr. Vpadl do pokoje jako velká voda a strašlivě na nás zavrčel: „Vy dva máte být u mě!“
Byl hodně opilý, těžce se svalil na naši postel, celou ji pro sebe obsadil.
Marmond se hned začal omlouvat: „Paní Karmína nám určila tento pokoj zvlášť, abys měl klid a pohodlí, můj pane.“
Ínemak jen cosi nesrozumitelně zamumlal… vzápětí začal tak šíleně a nahlas chrápat, až se podlaha třásla. Museli jsme s Marmondem odejít. Chtělo se mi té komické situaci smát, ale Marmond mě zpražil přísným pohledem.
„Necháme ho, ať se z toho vyspí,“ řekl tvrdě. „Půjdeme se zatím projít. A nezkoušej na mě žádné tvoje fňukání ani přemlouvání. Zůstaneš po celou dobu u mě, je ti to jasné?“
Bylo mi z Marmonda zase strašně smutno a těžko na duši. Když jsme se procházeli po pobřeží, zrovna zapadalo slunce. Stmívalo se a nebe hrálo neuvěřitelnými, melancholickými barvami. V jednu chvíli mě Marmond konečně pustil, aby si utřel pot z čela. Tu vteřinu svobody jsem okamžitě využila – otočila jsem se a vrhla se přímo do mořských vln.
Marmond za mnou z břehu vztekle křičel a chrlil výhrůžky, abych se ihned vrátila, ale já ho ignorovala. Uplavala jsem mu. Ponořila jsem se hluboko pod hladinu, kde byl klid. Najednou jsem na dně uviděla zvláštní, svítící a zářivé kameny. Natáhla jsem se pro jeden z nich, když vtom mě někdo pevně objal. Lekla jsem se, ale byl to Moran. Pomohl mi vyplavat nahoru a táhl mě zpátky ke břehu.
Tam už na nás čekal úplně nepříčetný Marmond a vztekle na mě kroutil hlavou. Moran ale na Marmonda vykřikl: „Tak to nepřeháněj! Jen si zaplavala, je zpátky a celá. Nebudeš z toho dělat kdovíjaké drama!“
Mezitím už paní Karmína svolala všechny k baru. Seznámila nás se svým plánem a pozvala nás na večeři. Marmond mě odvedl do pokoje a pomohl mi převléknout se do druhých červených šatů od paní Karmíny. Kupodivu už se nezlobil, dokonce mě objal.
Obrovo šílené chrápání bylo slyšet až do jídelny, tak paní Karmína, aby ho přehlušila, zahájila svůj uvítací koncert. Bylo to dojemně krásné. Atmosféra nás uvolnila, zatančili jsme si a plavali v bazénu. Paní Karmína nám přidělila jiný pokoj a obra nechala nerušeně spát.
Aby se Marmond už kvůli mému útěku do moře nezlobil, dala jsem mu ten nádherný, zářivý kámen, co jsem našla na dně. Marmond byl tak unavený, že usnul s tím kamenem pevně sevřeným v ruce. Tu noc jsem nemohla spát.
Vyšla jsem na terasu. Dívala jsem se na nebe plné zářících hvězd, poslouchala šumění moře a v duchu jsem si nejvíc ze všeho přála, aby se tu objevil Esmarien.
Vtom se u mě opravdu objevil…
-Esmarien na přání-
Bylo to nejkrásnější setkání s Esmarienem, jaké jsem si kdy mohla přát.
Esmarien chtěl vidět Marmonda, a tak se se mnou šel potichu podívat do pokoje, kde náš kouzelník tvrdě spal. Poznamenal, že Marmond je docela krásný, když takhle klidně odpočívá. Všimla jsem si, že zase o něco víc zešedivěl, ale Esmarien měl pravdu – s tou klidnou tváří vypadal úplně jinak než jako to monstrum na lodi.
Nechali jsme Marmonda spát a tiše se vytratili ven. Esmarien mi spiklenecky prozradil velké tajemství: ví, kam Marmond schoval tu prastarou knihu, ve které je uvězněný stín s černou růží. Až přijde vhodná chvíle, můžu ten stín z knihy osvobodit.
Procházeli jsme se spolu po noční pláži. Esmarien v písku objevil nějaký zapomenutý míč a začal si s ním hravě házet. Najednou se ale ze tmy vynořily podivné, malé příšerky. Dožadovaly se hračky, tak jim Esmarien míč s úsměvem hodil. Vzápětí se objevil zvláštní rudý tvor – vypadal skoro jako čert – a pozval nás k jejich tajnému nočnímu spolku. Kousek dál na lehátku odpočíval legrační vlkodlak a s naprostým klidem si četl časopis.
Jakýsi skřet podal Esmarienovi pohár s temně rudým pitím, aby se osvěžil. I mně ten čert nabídl červené pití. Opatrně jsem se napila, ale chutnalo to příšerně. Všichni kolem se mi začali nahlas smát. Se smíchem mi vysvětlili, že je to speciální, vzácný krvavý koktejl, který jen tak někde neochutnám.
Esmarien se mezitím pohodlně usadil do houpací sítě a připíjel si s nimi. Brzy mu ale začalo být strašné horko. Shodil ze sebe oblečení, popadl mě za ruku a zatáhl mě do chladivého moře.
Později, když už jsme seděli na pláži, nás popadl podivný, bezdůvodný záchvat smíchu.
„Představ si,“ vydechl Esmarien, „kdyby nás tu teď přepadl Marmond. Jak by se asi tvářil?“
Mně to sice nejdřív moc k smíchu nepřišlo, ale pak Esmarien začal Marmonda dokonale parodovat – napodoboval jeho věčné poučování, to, jak se tragicky tváří a jak vždycky běží se vším žalovat obrovi. To už jsem se neudržela a smála se s ním. Pak jsme se začali pošťuchovat. Nechtěla jsem ležet s Esmarienem v písku. Všude kolem lezli strašidelní brouci a já se jich bála. Vyskočila jsem a Esmarien po mě z legrace jednoho hodil. Strašně jsem se vyděsila a on se mi smál, že se bojím brouků víc než samotného Ínemaka. Utekla jsem před ním do vody a on hned za mnou. Obávala jsem se, že na mě chce hodit dalšího brouka, šplíchala jsem na něho vodu. Esmarien se tak smál, až z toho brečel.
Vtom náš smích zamrzl. Na břehu stál nasupený Marmond. Přiblížil se a prudce mě chytil za paži, přitáhl mě k sobě a vztekle vyštěkl na Esmariena: „Okamžitě zmiz!“
Esmarien jen stěží potlačoval pobavení: „Ale no tak, přišel jsem ti jen načernit ty tvoje šediny. Jenže jsi spal, tak jsme se šli projít.“
Marmond si podrážděně promnul své dlouhé, zašedlé vousy a zamračil se: „Zvládnu to i bez tebe! Radím ti, abys hned zmizel… Obr se může každou chvíli probudit a já nechci, aby se kvůli tobě na mě zase zlobil!“
Esmarienova veselá nálada opadla, trochu zesmutněl. „Jak myslíš. Stejně už bude brzo svítat, tak se tu mějte.“
Než jsem stačila cokoliv říct, tak zmizel. Bylo mi to strašně líto.
Marmond se na mě naštvaně podíval a spustil: „Přestaň, snad bys kvůli němu nebrečela! Podívej se, jak zase vypadáš, jsi celá zmáchaná. Takhle tě obr nesmí vidět…“
Marmondova přísnost mě porazila. Zatmělo se mi před očima. Přepadla mě strašlivá slabost a já se mu bezvládně zhroutila do náruče. Marmond mě odnesl do pokoje a hned do mě začal lit ten svůj odporný lektvar. V těle mi propukl žár, jako by se mi v žílách vařila krev. Z toho nesnesitelného horka se mi aktivovalo mé prokleté znamení – z dlaně se mi začal valit hustý kouř.
Marmond nemeškal. Popadl mě a okamžitě mě běžel hodit do nejbližšího bazénu, aby mě zchladil. V tu chvíli se probral i obr. Když viděl, že má se mnou Marmond zase plné ruce práce a musí mi znovu uspávat znamení, tvářil se naprosto zhrozeně.
Marmond si začal obrovi stěžovat: „Znamení se aktivovalo, protože ji nejspíš něco štíplo! Podívej, jaké má na ruce strašné zarudlé fleky.“
Ukázal na mou ruku. Podívala jsem se na rudé pálivé štípance, sama jsem se vyděsila – předtím jsem na ruce nic neměla.
Když vstala paní Karmína a uslyšela Marmonda, jak naříká nad mou flekatou rukou, přišla se podívat zblízka. Snažila se mě uklidnit a poslala pro ostrovního léčitele. Ten mi ruku potřel chladivou mastí, která tak příjemně studila.
Od krále Morana jsem pak dostala slíbené nové šaty, zatímco Marmond s léčitelem spěšně sháněli speciální bylinky na mou uspávací lázeň. Všechno kolem mě se začalo rozmazávat. Viděla jsem, jak Ínemak s Moranem u bazénu strašlivě popíjejí, Vladava se svou společnicí si užívají wellness a paní Karmína mě uložila do houpací sítě, kde jsem pod vlivem bylin nakonec tvrdě zaspala…
🙂 Na tomto obrázku je Ínemak super, že jo? 😀
Hlasité předčítání