✨Nečekaná zpráva-
Plameny v krbu praskaly tiše, jako by se bály přerušit Ínemakovo mlčení. Seděl tam se svitkem v ruce. Skoro si nevšímal ani mě, ani Ohyna. Chvíli svitek rozbalil, znovu přečetl a zase zavinul. Ohyn mi pošeptal: „Je to vzkaz od princezny Vladavy.“
Ínemak se tvářil legračně, zamyšleně. Seděl tak, dokud ho nepřišel navštívit král Moran. Obr se přesunul ke stolu a hned zahučel na Ohyna, aby začal nosit na stůl. Já zůstala sedět u krbu a čekala, jestli mě zavolá, ale místo toho začal s Moranem vrčivě rozebírat obsah svitku. Nebylo mu skoro rozumět, ale zaslechla jsem něco o pozvání na souboje u Vladavy a o oslavě na usmíření.
Podal Moranovi svitek a tentokrát už hlasitěji prohlásil: „Chtěl jsem to hodit do ohně, ale pak jsem si to rozmyslel… co kdybychom tam přece jen zašli?“
Moran si svitek přečetl a pokýval. „Vypadá to zajímavě… i ta její omluva. Taky bych váhal. Ale myslím, že to přijmi — nabízí ti velkou podívanou. Ona sama se ti chce předvést v soubojích, takže bych vzal svoje nejsilnější rudohlavky a uvidíme, jestli je zvládne porazit, co?“
Oba se zasmáli a připili si.
Pak se Ínemak najednou otočil na mě, zamračil se a zavrčel:
„Ale ji tam sebou nevezmu. Musím napřed vyřešit ty dva její mizery… a taky nechci, aby si myslela, že ji tu nechám jen tak bez dozoru!“
Moran se zasmál. „Tak ji tu necháš s Ohynem?“ Dopil pohár a dodal: „Norman má zlámanou nohu. Ani nechtěl do léčírny — dostat ho tam bylo snad horší než ulovit toho žraloka! Čím je starší, tím je to s ním horší…“
Ínemak se zatvářil hrozivě a zavrčel: „Poradím se ještě s věštcem. Možná bych ji raději nechal s ním… nebo ho mám vzít sebou a ji tu nechat s Ohynem?“
Moran se na mě pobaveně podíval. „Raději ji nech s Ohynem, než aby se ti zas zatoulala až k Silverovi! Nebo k těm dvěma, jak je nazýváš — mizerové?“
Oba se zasmáli a Ínemak zahučel na Ohyna, aby dolil. Pak si spolu hlasitě připili.
✨S Moranem u krbu-
Ínemak se šel poradit s věštcem a mě nechal s Moranem v hodovní síni. Seděla jsem pořád u krbu, zírala do plamenů a snažila se nedat najevo, jak mi buší srdce. Moran na mě kývl s tím svým šibalským úsměvem:
„Vsadím se, že tě moc těší, že obr odjede k Vladavě a tebe tu nechá s Ohynem…“
Zasmála jsem se, ale pohled mi sklouzl k Ohynovi, který stál za Moranem se džbánem v ruce. Netvářil se, že by ho to těšilo – spíš naopak, vypadal naštvaně. Povzdechla jsem:
„Nevím… Ohyna to asi vůbec netěší.“
Moran vyprskl smíchy a pokynul mi, abych šla k němu. Mně se ale nechtělo vstávat. Pozvedl obočí: „Hlavně že to bude těšit tebe. Na ničem, ani na nikom nezáleží, jen na tobě, co?“
Vstal, vzal si pohár a přišel si sednout ke krbu přímo vedle mě – přesně tam, kde předtím seděl Ínemak. Naklonil se blíž, až jsem cítila teplo jeho dechu: „Ty se na mě snad za něco zlobíš?“
Zakroutila jsem hlavou. Moran se plácl do čela, jako by si najednou vzpomněl: „No jasně! Nedonesl jsem ti ty slíbené šaty! Ale slibuju, že to napravím. Jen mi řekni, jaké bys chtěla, hm?“
Šťouchl mě loktem a jeho úsměv mě rozesmál navzdory všemu. Pohla jsem ramenem a pošeptala: „Třeba nějaké bílé, princeznovské… nebo klidně i ty závojové, průhledné, jaké nosí tvoje víly.“
Moran zařval smíchy a spiklenecky na mě mrkl: „Jasný… hlavně aby nebyly černé, vdovské. Tak jo, máš je mít, hned ti je dám přinést!“
Pak zafuněl tišeji, skoro vážně: „…ale raději si je oblékni, až budeme s obrem pryč. Víš, aby si to nakonec nerozmyslel.“
Zasmála jsem se a slíbila, že si šaty vezmu až po jejich odchodu.
V tu chvíli se objevil Ínemak i se starým věštcem. Moran vstal a šel se s ním pozdravit. Sedli si ke stolu, tiše se bavili – věštec šeptal, obr vrčel a Moran jen občas něco dodal.
Když vstali, Ínemak ke mně přistoupil, vyzvedl mě za paži. Zahučel mi přímo do tváře:
„Zůstaneš tady s věštcem a s Ohynem. Budeš tu v klidu čekat, než se vrátím. Jestli se dozvím, že jsi zmizela, nebo prováděla nějaké tvoje šílenosti… tak ti sem vlastnoručně přitáhnu toho tvého mizerného zrzouna a před tebou ho rozsekám na kusy!“
Zhrozila jsem se – ta představa mi projela mrazem až do kostí. Rychle jsem slíbila, že tu budu úplně v klidu. Obr mě ještě chvíli propaloval pohledem, pak mě pustil a otočil se k odchodu.
✨ Ohyn a věštec-
Ínemak s Moranem odešli. V hodovní síni zůstalo najednou strašně ticho – jen praskání krbu a vrzání židle, když se věštec otočil ke mně. Kývl a vrzavě promluvil:
„Co říkáš… vyplnila se ti má předpověď?“
Neodpověděla jsem. Podívala jsem se na Ohyna – stál u stolu se džbánem, zaražený, jako by nevěděl, co dál dělat. Věštec se na něj otočil:
„Nemáte si vy dva co říct?“
Ohyn pokrčil ramenem. „Má tu být v klidu, jak poručil pán…“
Věštec se potichu usmál, povzdechl si a dodal tišeji:
„To tu budete oba jen tak mlčky přečkávat, když je to možná na dlouhý čas jediná příležitost si spolu promluvit?“
Najednou se mi zalily oči slzami. Šla jsem k Ohynovi a objala ho kolem pasu. Zaprosila jsem ho: „Ohy, prosím… mluv se mnou.“
On mě pomalu odstrčil. Položil džbán na stůl, vypadal nepřístupně jako nikdy. Zamračeně se na mě podíval a zasyčel:
„Vím, že kdybys mohla, tak tu nejsi. Nechtěla jsi tu být už ani kvůli mně… nemám se s tebou o čem bavit. Tak se o nic nesnaž, je to zbytečné.“
Rozbrečela jsem se a zhroutila se mu k nohám. Věštec si těžce povzdechl:
„Takhle ale není v klidu. Pomůžu ti ji odvést do pánovy komnaty a uspat ji tam.“
Ohyn mě chytil za paži, zvedl mě a procedil skrz zuby: „Zvládnu to sám. Teda… snad. Možná bude potřebovat spací lék.“
Věštec kývl a rachotivě vstal. „Připravím jí ho a donesu.“
Ohyn mě odvedl do Ínemakovy komnaty a uložil do postele. Přisedl si ke mně a zašeptal:
„Raději spi. To bude nejlepší, co uděláš. Hlavně už nebreč… budu tu s tebou.“
Ale nešlo přestat. Splnilo se mi přání být tu s Ohynem, ale když vím, že se mnou nechce ani mluvit… už tu s ním být nechci. Co si počnu?
V tom se od brány ozvalo troubení. Ohyn se zatvářil naštvaně. „Vstávej. Musím tě vzít sebou k bráně. Nenechám tě tu samotnou, abys mi zmizela a já to pak od obra zas schytal!“
Chytil mě za paži a táhl ven. U brány nestáli žádní odchytávači – jen poslové od krále Morana s velkou krabicí. Pro mě!
Přestala jsem brečet a natáhla se po ní. Ohyn mi to nedovolil. „Až přijde pán.“
Odnesl krabici do obří šatny a zamkl ji. Začala jsem znovu brečet a křičet: „To je přece pro mě! Jsou to slíbené šaty od Morana, chci se do nich převléct hned!“
Měl co dělat, aby mě dostal zpátky do postele. Bránila jsem se, byl protivný jako Ínemak a přísně mě okřikl:
„Přestaň! Pán ti nedovolil si převléct šaty. Nemůžeš přijmout dárek, když to neschválil. Tak toho nech!“
Když přišel věštec se spacím lékem, odmítla jsem ho a polila si jím šaty. Ohyn i věštec to se mnou nezvládali. Věštec mě varoval:
„Pamatuj, co říkal pán, než odešel. Jestli zjistí, že jsi tu nebyla v klidu… zabije Esmariena. A to přece nechceš.“
Po těch slovech jsem ztuhla. Otočila jsem se k nim zády a nechtěla nikoho vidět. Bylo mi strašně smutno za Esmarienem. Zavřela jsem oči a přála si být s ním. Už nechci vidět Ohyna, když je tak protivný. Chci k Esmarienovi. Raději tisíckrát k němu a k Marmondovi než zůstávat tady.
Ale Marmond by mě určitě odvedl zpátky k obrovi… a Esmarien by ho nechal, i když mi předtím tolik nasliboval. Co když už to neplatí?
Ohyn mě hrubě otočil a vnutil mi další dávku spacího léku. Vypila jsem ho, jen abych tu hroznou chvíli zaspala. Věštec se těžce usadil do křesla u krbu. Ohyn mě přikryl, vstal a postavil se ke dveřím.
Dívala jsem se na Ohyna, jak stojí se sklopeným zrakem. Bylo mi tak smutno, že se na mě ani nepodívá… nakonec mě přemohl spánek.
✨Stín ve snu-
Objevil se u mě stín a někam mě odnesl. Nebyl to Esmarien. Byl to někdo cizí, neznámý – vysoký, jako by byl utkaný z temnoty. Brečela jsem a on sbíral mé slzy do stříbrného poháru, kapku po kapce, jako by to bylo něco vzácného. Pak mi píchl trnem růže do prstu. Zabolelo to ostře. Mačkal mi prst a krev kapala do poháru – tmavě červená, horká.
Potom si trn do prstu zapíchl i on – ale z jeho prstu nekapala krev. Vysypal se z něj černý prach, jemný jako popel, a zamíchal ho černým perem, snad havraním. Vznikla hustá, temná směs – podobná černé tuši nebo inkoustu, co voní po noci a kouři.
Podal mi tlustý deník, rozevřel ho uprostřed a pokývl: „Tady napiš své přání. Splním ti ho, ať je jakékoliv.“
Než jsem však stihla něco napsat, prsty se mi třásly – odnesl mě vítr zpátky do obrova hradu, přímo do jeho postele. Chtěla jsem otevřít oči, ale něco mě znehybnilo. Cítila jsem doteky na těle, pálilo mě znamení v levé dlani – a pak mě něco do dlaně kouslo, prudce, jako zuby.
Vykřikla jsem a probudila se.
Dlaň mě pálila jako v ohni, poraněný prst bolel. Rozhlédla jsem se po temné obří komnatě. Věštec dřímal v křesle, hlavu skloněnou. Ohyn postával opřený o rám dveří, jako by zaspal ve stoje.
A pak jsem to uviděla.
Na polštáři vedle mě ležela černá růže.
✨ Tajemná růže-
Od koho je? Od toho stínu ze snu? Od Esmariena? Ale Esmarien má jen červené růže… že by Marmond jednu začernil? Je to vzkaz, že jsou v pořádku? Že na mě myslí?
Vzala jsem růži do ruky. Byla zvláštně studená, skoro zmrzlá, jako by ji právě vytrhli z ledu. Měla velké, ostré trny – přesně takový mi stín zapíchl do prstu.
Co bych vlastně napsala do té knihy, kdybych to stihla? Proč se mi zdál tak podivný sen?
Chtěla jsem vstát z postele, ale nohy mi vypověděly službu a zhroutila jsem se na zem. To probudilo věštce. Ohyn od dveří zasyčel: „Co se děje?“
Věštec ztěžka vstal, sklonil se ke mně – a když uviděl růži v mé ruce, zhrozil se.
„Kde jsi k tomu přišla?“
Ohyn ke mně přiklekl. „Co to máš?“
„Nic,“ zalhala jsem a schovala růži za záda.
Věštec Ohyna rychle varoval: „Nedotýkej se jí. Je pod ochranou temného kouzla.“
„Jakého temného kouzla?“ vyhrkla jsem. „Proč jsem měla na polštáři tu růži? Kdo mi ji tam dal?“
Věštec si těžce povzdechl. Ohyn zakroutil hlavou:
„Sem se nikdo jen tak nedostane. Dveřmi nikdo neprošel, pán tu má ochrany proti vetřelcům i jiným bytostem. V okně jsou mříže a tajné dveře jsou zajištěné…“
Šel se přesvědčit za závěs, kde jsou schované nouzové dveře – ale byly zajištěné. Vtom průvan rozfoukal těžký závěs u okna a okno se samo otevřelo. Dovnitř vtrhl ledový chlad. Ohyn ho rychle zavřel a zatáhl závěsy.
Seděla jsem na zemi opřená o postel a prohlížela si růži. Ve světle svícnu se na ní třpytily ztuhlé kapky rosy – nebo krve? – byla vlhká a ledová.
„Co znamená, že jsem dostala tuhle temnou růži?“ zeptala jsem se věštce.
Unaveně pokýval: „Raději ji hoď do ohně. Nevěstí to nic dobrého.“
„Ne,“ odsekla jsem vzdorovitě. „Dokud nebudu vědět, od koho je, nechám si ji.“
Věštec si povzdechl: „Když se pán dozví, že ti tu někdo přinesl růži, když jsme spali, mohl by se nazlobit. A potrestat nás.“
Naštvala jsem se. „Jak to, že o tom nic nevíš? Jsi přece věštec!“
Šklebivě se usmál: „To sice jsem, ale nejsem vševěd. Kolem tebe je příliš mnoho stínů. Mé vize o tobě byly vždy záhadné a nejasné.“
Ohyn zasyčel: „K čemu ti bude černá růže? Dej na rady věštce a zbav se jí.“
„Ne!“ vykřikla jsem. „Ty mi do toho nemluv! Nechám si ji – a jestli mi ji budeš chtít vzít, tak tě kousnu!“
Ohyn se syčivě zasmál. Ale já si vzpomněla na sen. Podívala jsem se na svou levou dlaň.
Na boku i uprostřed byly krvavé otisky zubů. Dlaň byla celá zarudlá a pálila jako v ohni.
Věštec si toho všiml, zděsil se a vykřikl:
„Musí okamžitě do léčírny!“
Polekala jsem se. „Musí tam být i Marmond?“
Věštec kývl. „Bylo by dobré ho přivolat.“
Zakřičela jsem—
✨ „Marmonde, pomoc!“
Ohyn se syčivě zasmál: „Ten tě tak slyší. Odnesu tě do léčírny a pošleme mu vzkaz, aby okamžitě přišel.“
Vyzvedl mě do náruče a zmizel se mnou do léčírny. Marmond se objevil dřív, než dorazil věštec – tak rychle, až jsme se ho s Ohynem oba lekli.
Ohyn na Marmonda rozčíleně vyhrkl:
„Má prokousnutou dlaň. Stalo se jí to ve spánku. Nemáš s tím něco společného?“
Marmond se zamračil:
„Proč bych měl? Hlídám ji snad? Nebyl jsem tu, jestli sis nevšiml…“
Rozbrečela jsem se. Když dorazil věštec, začali se s Marmondem potichu radit. Ohyn seděl u mě na lehátku. Léčitel a ta příšera připomínající chobotnici mi ošetřovali ruku i prst. Černou růži jsem držela v druhé ruce – pevně, jako bych se jí bála pustit.
Marmond ke mně přistoupil, sklonil se a zašeptal mi do vlasů:
„Dokud budeš mít u sebe tuhle růži, nemůžu ti pomoct. Je to na tobě. Obr tu není, abych to s ním probral… nezvládl jsem splnit jeho poslední rozkaz a chci, abys věděla, že ho splnit ani nechci.“
Vypadal líp než kdy dřív – oči jasnější, tvář klidnější. Zeptala jsem se ho tiše:
„Zůstaneš s Esmarienem?“
Kývl a objal mě – pevně, jako by to bylo naposledy. „Smíř se s tím. Jinak to nejde.“
Přikývla jsem a dala mu pusu. „Nechci, abys mi uspal znamení… Ty víš, od koho je ta růže?“
Zakroutil hlavou, povzdechl si:
„Přilákala jsi k sobě další stíny. Nebudu je od tebe přebírat. Je to na tobě, jak si s nimi poradíš.“
„Ty si přeješ moji smrt?“ zeptala jsem se ještě tišeji.
Neodpověděl. Jen na mě dlouho hleděl – pohled plný něčeho, co jsem nedokázala pojmenovat – pak se oddálil a šel si znovu promluvit s věštcem.
Ohyn na mě zahučel: „To jsi fakt nemusela!“
Zasmála jsem se skrz slzy:
„Musela. Chci, aby věděl, že se na něho nezlobím, když zůstane s Esmarienem místo mě.“
Ohyn zakroutil hlavou: „To mu neprojde. Obr to tak nenechá.“
„Ale nechá,“ odsekla jsem. „Teď se bude zaobírat Vladavou a na Marmonda ani nevzpomene. A na mě možná taky ne.“
Ohyn se ušklíbl: „V to nedoufej.“
„A v co mám podle tebe doufat?“ zeptala jsem se ho přímo.
Neodpověděl. Zesmutněl. Vstal a těžce si povzdechl.
Možná už není v co doufat. Možná jen v jiný stín, který mi nechal tuhle růži. Snad to není ten poslední – stín smrti. Znamená černá růže smrt?
Vstala jsem z lehátka. Ohyn na mě varovně křikl: „Nevstávej! Musíš zůstat ležet!“
„Nechci tu už ležet,“ zavrtěla jsem hlavou.
Přistoupil ke mně věštec: „Jestli je ti lépe, můžeme se jít projít ven.“
V tom na mě zavolal Norman: „A na mě se ani nepřijdeš podívat, nebo co?“
Ležel s ovázanou nohou, nemohl vstát. Sedl si, aby byl líp vidět,tvářil se zničeně, ale oči mu jiskřily. Šla jsem k němu i s věštcem.
Norman bručel jako medvěd, až mě to rozesmálo. Nakonec mě propustil, legračně se zašklebil: „Nebudu tě zdržovat. Jdi se projít. Až mě přejde ta příšerná bolest, která mi drtí nohu jako v kleštích… přidám se.“
Pokývl na věštce, ti dva si potřásli rukou a praštili se do ramen. Ten pohled mě zvláštně potěšil.
Usmála jsem se na Normana a zamávala mu. Pak jsme odešli. U východu se k nám přidal Ohyn.
„Nejspíš to kvůli ní od obra schytám,“ zahučel si pro sebe.
✨ Překvapení na procházce-
Věštec se na Ohyna ušklíbl:
„Zatím se toho neboj. Obr ví, že nastanou komplikace. A ví, že až se vrátí, už to nebude jako dřív. Přesto odešel a nechal vše svému osudu.“
Šli jsme mlčky dál. Měla jsem před očima Marmonda i Normana – jejich objetí, smích, ten pohled, že ještě něco zůstalo. Rozbrečela jsem se. Jedna slza mi spadla přímo na černou růži – vpila se do ní, jako by ji nasávala.
Udělalo se mi slabo. Řekla jsem, že si chci odpočinout.
A pak se před námi objevily dva stíny – asi od Marmonda?
„Jestli dovolíš, odneseme tě k útesům? Čeká tě tam malé překvapení.“
Kývla jsem. Nečekala jsem, co na to řeknou věštec s Ohynem. Nechala jsem se přenést stíny.
A nebylo to malé překvapení – bylo obrovské.
Marmond s Esmarienem tam přidělali houpací síť – zase nebezpečně vysoko, přesně jak to Esmarien miluje. Síť visela nad prudkým srázem, pod tím hučela černá řeka, vítr byl chladný, voněl lesem. Posadili se se mnou doprostřed, rozhoupali ji a smáli se mému zděšení, když se síť prudce zhoupala nad propastí.
„Tak co, líbí?“ zeptal se Esmarien s tím svým lišáckým úsměvem.
Přikývla jsem – srdce mi bušilo, ale bylo to krásné.
„Ta je tu odteď jen pro tebe,“ řekl. „Blíží se tvoji hlídači, tak mizíme. Užívej si houpání. Možná se brzy znovu sejdeme.“
Zmizeli v kouři i se stíny. A já se rozesmutněla. Chtěla jsem zmizet s nimi – navždycky.
Ale už se ke mně přiřítil Ohyn, celý rozrušený, tvář měl rozpálenou do ruda. Věštec ho uklidnil: „Nic se nestalo. Jen se tu trochu pohoupe a vrátíme se. Obrovi o tom říkat nemusíme.“
Ohyn se zhroutil vedle mě do sítě – síť se rozhoupala ještě víc. Vydechl:
„Doufám, že tohle už je poslední tvoje šílenost. Nikdy jsem si tolik nepřál, aby se obr vrátil, jako teď.“
Jeho obavy mě rozesmály. Zmáčkla jsem se k němu, položila hlavu na jeho rameno a řekla: „Mně se moc líbí, že tu obr není. Klidně by mohl u Vladavy zůstat navždy.“
Věštec se rozesmál – opřený o strom, s dýmkou v ruce, kouř stoupal do nočního vzduchu. Jediný Ohyn měl ve tváři zděšení – oči vytřeštěné, jako by čekal, že se síť přetrhne nebo že se Ínemak každou chvíli objeví…
Hlasité předčítání