-Stíny varují-
Obr se ve věži objevil jen proto, aby si odvedl Marmonda. Mně krátce a chladně poručil, abych zůstala pod dohledem Marmondových stínů, a vzápětí oba zmizeli. Zůstala jsem sama se dvěma postavami v černých pláštích, které se tiše vznášely v prostoru. Jejich kapuce byly prázdné, bez tváří, jen občas v nich zlověstně blikly oči.
Snažila jsem se z nich vypáčit, co obr zase řeší, ale jeden ze stínů jen suše odsekl, že má pán starosti – a pokud uzná za vhodné, řekne mi to sám. Znuděně jsem se opřela o okno a přemýšlela, jak ty protivné stíny přemluvit, aby mi řekly víc, ale nic mě nenapadalo. Nakonec jsem do ticha hodila otázku:
„Co víte o stínu z Barevného města?”
Místností projelo ostré zasyčení. „Dej si na něj pozor,” varoval mě jeden ze stínů. „Nelákej ho k sobě. Je to upír!”
Nevěřícně jsem se zasmála. „To určitě není upír! Ale i kdyby byl, tak mě to těší. Přeju si poznat upíra!”
Oba stíny se ke mně výhružně naklonily a vzduch kolem nich ztěžkl.
„To by tě těšit nemělo. Mohla bys ohrozit i Marmonda. On má sice ochranu, ale tento upír je jiný… mnohem nebezpečnější než ostatní.”
To mě teprve začalo zajímat. „A čím je jiný?”
Stíny umlkly. Naštvalo mě to, a tak jsem na ně vykřikla: „Povězte mi všechno! Čím je ten upíří stín jiný?”
Jeden z nich na mě znechuceně zafuněl. „Jeho vzhled zůstává skrytý, tají svou pravou podstatu. Jeho oběti se rozpadají v prach. Je prokletý víc než kdokoli jiný… víc ti nepovím. Ale varuji tě, nepokoušej se ho přivolávat!”
Jenže varování ve mně jen podnítilo zvědavost. Chtěla jsem ho poznat – toho jiného upíra, co se schovává ve stínu. Začala jsem o něm intenzivně přemýšlet. Možná tu zaspím… Natáhla jsem se na postel a v duchu si přála, aby se ten stín objevil, zahnal tyhle Marmondovy hlídače a odnesl mě z věže pryč.
Najednou se ale ve věži objevil Marmond. Lehl si vedle mě. Byl smutný a naštvaný zároveň. Mlčel. Chtěla jsem, aby se mnou mluvil, a tak jsem se k němu zmáčkla a začala ho otravovat, aby mi všechno o obrových starostech hned pověděl. Marmond mě jen mlčky objal a pak se zeptal:
„Tak co, pojedeme spolu zase na výlet, nebo chceš raději zůstat ve věži?”
Srdce se mi rozbušilo radostí.
„Jo, pojedu s tebou na výlet!” vypískla jsem a hned vyzvídala: „A kam pojedeme?”
Marmond se zatvářil neurčitě. „To zatím nevím…”
V tu chvíli se vzduch rozvlnil a přímo u nás se objevil Ínemak.
„Ty ji s sebou nikam brát nebudeš!” zařval tak, až se otřásly stěny. „Odjedeš bez ní a hned teď!” Vztekle jsem se na obra podívala. „Ale já chci s Marmondem! Ínemaku, prosím, dovol mi to!”
Marmond jen těžce a vážně povzdechl. „Pán ti už nic nedovolí. Nejspíš tě tu chce nechat samotnou ve věži zemřít.”
„Zmiz!” zařval obr znovu. Marmond se naposledy uklonil a k mému naprostému zděšení se vypařil i se svými stíny. Zůstalo po nich jen prázdno.
„Marmonde!” vykřikla jsem do ticha, ale on už tam nebyl.
-Marmond je pryč-
Rozbrečela jsem se a s výčitkami řvala na obra: „Proč jsi ho vyhnal?!”
Ínemak na mě hrozivě zařval zpátky, až se otřásly stěny: „Jestli chceš na úplňkovou oslavu, tak se okamžitě uklidni!”
„Chci s Marmondem na výlet! Zavolej ho zpátky a dovol mi to, prosím!” křičela jsem přes slzy.
Ínemak mě praštil, zavrtěl hlavou. „Ty patříš ke mně, ne k Marmondovi!” jeho hlas byl ledový a definitivní. S pláčem jsem se zhroutila do polštářů. Obr nade mnou jen pohrdavě zahučel:
„Jestli tu hodláš brečet, místo aby ses upravila a šla se mnou, tak tě přemlouvat nebudu.”
Neotočila jsem se. Neodpověděla jsem. Jen jsem slyšela jeho těžký povzdech.
„Možná je lepší, když zůstaneš ve věži,” zamumlal spíš pro sebe. „Akorát bys mě rozčilovala těmi svými pohledy na Ohyna.”
V tom jsem si to rozmyslela. Chtěla jsem jít! Ale bylo pozdě. Vzduch se zachvěl a obr byl pryč. „Ínemaku, prosím, vrať se! Chci jít s tebou!” vykřikla jsem do prázdné věže, ale odpovědí mi bylo jen ticho.
Zabořila jsem se zpátky do polštáře. Pláč mě úplně vyčerpal, až jsem nakonec upadla do těžkého spánku. Zdál se mi divný, živý sen. Byla jsem na té oslavě, na sobě jsem měla zářivě červené šaty a připíjela si se všemi u stolu. Ohyn stál těsně vedle mě a za našimi zády se tyčil obr jako temný strážce. U stolu seděli i Marmond s Normanem – ve snu mě překvapilo, co tam Marmond dělá, když ho obr vyhnal.
Najednou mě ale něco probudilo. Pocítila jsem dotek. Něco studeného mě pohladilo po tváři. Prudce jsem otevřela oči do úplné tmy. V krbu už vyhaslo, svíčka na stole dohořela, jen přes mříže okna dovnitř dopadalo bledé, mrazivé světlo úplňku. Ve věži nebyl nikdo.
Zesmutněle jsem vstala a došla k oknu. Z dálky ke mně doléhala hudba a hluk oslavy.
„Kéž by za mnou přišel můj Ohyn,” zašeptala jsem do noci. „Ale on si nejspíš netroufne. Kdo by se odvážil do věže přes obrovy zákazy a blesky? Nikdo…” Představila jsem si Marmonda, jak se ve městě věnuje knihovnici. ,,Co asi s obrem řešili, že musel tak náhle zmizet? Kdyby tu teď byl můj stín, možná by mi to prozradil. Nebo by mě aspoň odnesl někam pryč z téhle samoty…”
-Do tmy někdo zašeptal-
„Ten už se nevrátí. Je přeci uvězněný v knize,” ozval se ze tmy šeptavý hlas.
„Jestli chceš, můžu být tvým novým společníkem já.”
Ztuhla jsem a upřeně se dívala do prázdnoty. „Kdo jsi? Nevidím tě… ukážeš se mi, prosím?”
„Ale ty přece víš, kdo jsem,” zašeptal hlas přímo nade mnou. „Přála sis, abych přišel.”
Vzduch najednou ztěžkl vůní kouře. Snesl se ke mně ten stín, o kterém Marmondovy stíny tvrdily, že je to nebezpečný upír. Podal mi studenou ruku a v jeho tváři, schované v šeru, se mihl úsměv. „Přijímáš moje přátelství, přesto že nesmíš?”
Stiskla jsem jeho hubené, ledové prsty a odhodlaně přikývla. „Přijímám, i když tím šíleně naštvu obra. Ale co když tě za to bude chtít zabít?”
Stín se tiše rozesmál. Byl to smutný zvuk.
„Co když si přeju, aby mě už konečně někdo zabil?”
Vykulila jsem oči. „Proč by sis to přál?”
Těžce si povzdechl. „Slíbil jsem ti, že ti povyprávím svůj příběh. Pamatuješ?”
„Ano, slíbil. Povyprávíš mi ho teď?”
Pomalu si stáhl kapuci. Odhalil hubenou, bledou tvář, kterou rámovaly dlouhé prameny rezavých vlasů. „Nepřipadám ti děsivý?” zeptal se a díval se mi přímo do očí. Zavrtěla jsem hlavou.
„Vůbec ne. Jsi zvláštní… a krásný.”
Znovu se zasmál. Dívala jsem se mu na rty – neměl vůbec žádné upíří špičáky. Stíny určitě přeháněly, tohle přece nemůže být upír, říkala jsem si v duchu.
„Víš, že tvůj čaroděj Marmond a jeho stíny jsou teď v městské knihovně?” zmínil se, jako by tušil, že bych to ráda věděla. „Něco tam hledá.”
To mě zaujalo, zeptala jsem se.
„Ty víš, co hledá?” Jen pokrčil rameny a odfrkl si. „Co asi tak může v knihovně hledat sečtělý čaroděj jako on?”
„Třeba něco pro tu svoji knihovnici?” uchechtla jsem se.
Taky se zasmál, ale v jeho hlase bylo napětí. „Při úplňku? Když v Temnovišti probíhá ta slavná oslava? Knihovna je zamčená a knihovnice spí doma pod svými ochrannými amulety. Marmond je tam na tajné misi.”
Zvážněla jsem. „Možná ho tam poslal obr. Vyhodil ho tak rychle, že jsem nestihla nic zjistit. Stíny jen říkaly, že má pán starosti. Ty Marmonda znáš?”
Nafoukl tváře a znovu si odfrkl. „No, tak trochu. Z vyprávění jeho stínu.”
„Ty jsi mluvil s Marmondovým stínem? A co ti o něm řekl?”
Místo odpovědi nastražil uši – všimla jsem si, jak mu úplně zešpičatěly, skoro jako elfovi. V jeho výrazu se mihl stín strachu. Najednou se rozplynul v šeru tak rychle, až mě to vyděsilo.
„Kde jsi, stíne?” zašeptala jsem do prázdné místnosti. „Vrať se, prosím!
Ale už se nevrátil, protože se tu objevil-
,, Ohyne!”
Radostí jsem vykřikla a okamžitě mu skočila kolem krku. Ohyn mě ale místo vřelého objetí jen varovně utišil:
„Pán mě pro tebe poslal,” zasyčel nervózně. „Ale moc se neraduj. U stolu s obrem sedí princezna Vladava a celá její rodina. Je to tam… příšerné.”
Nechala jsem Ohyna, aby mi pomohl do červených šatů a upravil mě. Mezitím mi šeptem líčil, co se dole děje. Prý zaplatili obrovi za Vladavinino propuštění z truhly i za čest sedět u jeho stolu celou truhlou zlata. Pak ale dodal něco, co mi vyrazilo dech:
„Oni mu zaplatili i za to, abys ke stolu přišla ty.”
„Ale proč?” vyhrkla jsem udiveně. Ohyn jen bezradně pokrčil rameny.
„Dej si na ně pozor. Hlavně na Vladavu. Mám pocit, že ti chce ublížit.”
Při těch slovech mě zamrazilo. Ohyn si těžce povzdechl:
„Obr je zase namol. Normanova banda se u stolu dorvala tak hrozně, že je nechal všechny zavřít do vězení – i Normana a toho starého věštce.”
Zeptala jsem se na paní Karmínu, ale Ohyn se naštvaně ušklíbl.
„Ta asi nepřijede. A i kdyby, nejspíš by se okamžitě otočila a už ji tu nikdo neuvidí. Tahle oslava je ta nejhorší, jakou Temnoviště pamatuje.”
Dostala jsem strach. Skočila jsem na Ohyna a začala ho přemlouvat: „Ohy, prosím! Zmizíme někam pryč? Nepůjdeme k tomu stolu, ano?”
Ohyn mě ale rázně odstrčil a zamračil se. „A já to pak kvůli tobě od obra schytám?”
Bez dalšího vysvětlování mě hrubě popadl a odvedl na oslavu ke stolu před obra. Ohyn se hluboce poklonil, zatímco Ínemak na nás vycenil své černé zuby v opileckém šklebu.
„To vám to trvalo,” zavrčel zlověstně. „Však já si to s vámi později vyřídím!” Pohrozil nám prstem a pak ukázal na princeznu, která mě probodávala pohledem.
„Pozdrav princeznu Vladavu,” poručil mi tónem, který nesnesl odpor. „A hned si s ní připij!”
„Vladava”
Představila se mi stroze a podala mi ruku. Měla havraní vlasy stažené do přísného ohonu a tvář skrytou pod nánosy líčidel. Její černé šaty byly vyzývavé, s hlubokým výstřihem, doplněné těžkými tmavými šperky. Ohyn mi do poháru nalil odporné černé pití, dolil i jí a já si s ní musela připít. Nenapila jsem se však, jen jsem rty schovala za okraj poháru.
Ínemak do mě nečekaně strčil. Černé pití se mi rozlilo do výstřihu a začernilo šaty. Všichni kolem u stolu vybuchli smíchy, Vladava se smála nejvíc.
„Jako vždycky,” zavrčel obr znechuceně. „Bude tu celý večer sedět u plného poháru a zírat po Ohynovi. Copak mě tohle má bavit?”
Princezna se na něj úlisně podívala. „To by nebavilo nikoho, můj pane. Taková společnice ti k ničemu není.”
„A co jiného tu mám jako dělat?” vyjela jsem na ni naštvaně. Obr se jen ušklíbl.
„Vidíš? Je nespolečenská a neumí se bavit!”
Vladava se hrubě zasmála. „Mohla by ti sloužit aspoň jako živý terč, můj pane. Vsadím se, že by ji ta namyšlenost přešla, kdyby tu musela pobíhat a vyhýbat se ranám. Možná by jí ten pohyb i prospěl.”
V tu chvíli jsem cítila, jak se mi krev nahrnula do hlavy. Vzteky jsem rudla, a co hůř – mé prokleté znamení v levé dlani mě začalo nesnesitelně pálit. Všichni kolem se smáli a napjatě čekali, co obr na ten krutý návrh řekne. Vladava do mě znovu pohrdavě strčila a její pohled na mě byl zlý…
V tu vteřinu to moje znamení nezvládlo a z dlaně mi vyjel blesk takové síly, jaký nedokáže vykouzlit snad ani sám Ínemak. Oslepující záře a superblesková rána zasáhla Vladavu i všechny ostatní u stolu. Šokovaná tvář princezny byla to poslední, co jsem viděla.
Probudila jsem se prudce, celá vyděšená. Srdce mi bušilo jako o závod. Byl to jen sen? Jen hrozný, živý sen? Ale dlaň mě pořád ještě pálila. Co jsem to tam v tom snu provedla? A byl to skutečně jen sen?
Hlasité předčítání