–U paní Karmíny–🌹
Po tom, co Ohyn zmizel a nechal mě samotnou u paní Karmíny, zaspala jsem v její šatně. Vůbec nevím, kdy se tam objevil obr — jen vím, že když odhrnul závěs šatů a jeho temný pohled mě zasáhl, všechno ve mně ztuhlo. Zlobil se. Naštvaně zavrčel:
„Žádný Ohyn! Žádná paní Karmína! A už nikdy žádné červené šaty!“
Jeho hlas se třásl vztekem a bolestí.
Paní Karmína z vedlejší místnosti zavolala:
„Ale no tak, Temňouši, nebuď k nim pořád tolik přísný!”
Ínemak zahučel přes rameno:
„Tyhle dva zrádný hady zavřu na dlouho do vězení, už mě vážně štvou! Dokážou využít každou chvíli, kdy je nehlídám, jen aby se proti mně spikli… Ale že se dostanou až k tobě, to by mě nenapadlo, i když mě Marmond varoval!”
Obr mě vyzvedl do náruče:
„Od teď budeš ve vězení… Žádné přemlouvání!”
Paní Karmína vešla do šatny a podávala obrovi pohár. Řekla tiše:
„Než zmizíš, mohl by sis se mnou ještě připít.“
Zabránila mu, aby se mnou hned zmizel. Postavil mě na zem a pokývl na ni:
,,Ale nemysli si, že se nechám přemluvit, abych to těm dvěma odpustil!”
Paní Karmína se svůdně zasmála:
,,Nebudu tě přemlouvat, jen se tě zeptám…”
Paní Karmína usadila obra s pohárem do křesla ke stolku. Přiťukla mu svým pohárem.🍷
Obr mě stáhl k sobě na klín. Přitiskl mě, až to zabolelo, ale byl to takový zlostný stisk. Ztěžka zafuněl a pokynul paní Karmíně, zavrčel:
,,Tak se ptej.”
Paní Karmína na obra povzdechla.
,,Co kdybys mi ji tu nechal?”
Obr naštvaně i se mnou vstal, rozčíleně zařval:
,,Ne! Bez řečí ji beru do Temnoviště a zavřu ji do vězení! Takový trest si zaslouží, za to, že utekla s Ohynem!”
Paní Karmína si povzdechla teatrálním smutkem. Zklamaně pronesla.
,,Zapomněla jsem, že nejsi vůbec umělecky založen. Takové krásné drama lásky, jaké prožívají spolu ti tvoji dva společníci patří na pódium… ne do vězení! Tvá slavná paní Karmína je zklamaná… nedokázala jsem nijak pomoct těm nádherným dvěma ztraceným duším, aby spolu mohli trávit čas beze strachu, že je za to potrestáš!”
Ínemak neřekl už nic. Položil na stolek svůj prázdný pohár. Popadl mě do své obří náruče. Mávl na paní Karmínu a mizel se mnou do svého temného hradu v Temnovišti…
–Hrozný obr–🩸
Než jsem se nadála, seděla jsem ve vězení. Obr mi roztrhal mé červené šaty a hodil mi škaredé černé. Brečela jsem, když odešel a zamkl mě. Volala jsem na obra, až mi pohrozil Zolty. Zahučel na mě:
„Můžeš být zticha? Jestli nechceš, abych tě polil, tak zmlkni!”
Zaprosila jsem:
„Můžeš mi zavolat Ohyna?”
Zolty na mě zasyčel:
„To teda nemůžu!”
Zeptala jsem se ho:
,,Ty víš, kde je Ohyn?”
Zolty odfrkl:
,,Obr ho zbil, myslím, že je v léčírně.”
Vzlykla jsem:,,Tak mě polívej, dokud neonemocním, chci taky do léčírny!”
Zolty se na to zle zasmál, pak zakroutil hlavou, zašklebil se:
,,Nebudu kvůli tobě lítat s kýblem ke kašně a zase k tvé kleci, jen abych tě políval! Nakonec bych to schytal kvůli tobě od obra! Tůdle! Trp si tu a dej mi pokoj!”
Naštvala jsem se. Od Zoltyho se nedá čekat nic dobrého. Když se Zolty vzdálil od mé klece, rozhodla jsem se přivolat stín. Po chvíli se opravdu objevil a zašeptal:
„Ty si ale troufáš!..Voláš mě, když jsi tady ve vězení!”
Usmála jsem se a potichu, aby to Zolty nezaslechl, zašeptala:
„Můžeš mě prosím odnést?”
Stín kývl, objal mě a zmizel se mnou domů. Oddechla jsem si a poděkovala, že mě odnesl pryč. Už tam bylo k nevydržení.
–Povídání ze stínem–🌚
Stín se na mě zasmál:
„Líbilo se mi všechno, co jsi zažila s Ohynem, jen ten konec mě trochu mrzí.”
Povzdechla jsem:
„Jo, taky mě to mrzí. Možná kdyby se mnou Ohyn zůstal, obr by ten zákaz zrušil… nebo myslíš, že ne?”
Stín zasyčel:
„Nezrušil. Paní Karmína sice byla při vás, ale na obra nemá. Nepřesvědčila ho. Tak na to zapomeň, musíš si najít jiného spojence.”
Bezradně jsem se zhroutila na polštář:
„Nevím koho…” přiznala jsem.
Stín u mě zašeptal:
„Co když to necháš zatím být. Obr má zpátky Marmonda, nech to na něm, třeba obra přesvědčí, aby ti dovolil být občas s Ohynem.”
Zakroutila jsem hlavou:
„Marmond je stejný jako obr, však víš, napodobuje ho a dělá jen, co obr poručí. Ohyn mi má za zlé, že je Marmond zpátky u obra.”
Stín se zasmál:
„Je to pořád stejné… opakující se situace, všímáš si?”
Kývla jsem:
„Jo, už jsem z toho unavená.”
Stín zašeptal:
„Tak si odpočiň, příště už bude třeba lépe.”
Svítalo a stín zmizel. Osaměla jsem. Sedla si k oknu. Přemýšlela o všem, co se stalo. Je mi líto, že obr zákaz nezrušil. Taky je mi líto Ohyna, ale možná mě teď nebude chtít dlouho ani vidět, nebo bude? Tak jsem zvědavá, co se stane příště…
Hlasité předčítání