Někdy je to právě strach, který nás pohání – nutí dělat věci, kterých potom z celého srdce litujeme.
Bojíme se ztratit milované přátele, rodinu, která nám nemusí být vždy blízká, přesto ji ten kousíček v nás má rád.
Propadáme pláči, jakmile nás někdo připraví o kousíček sebe sama, ten, který věří a doufá v bláhové řeči, kterým bychom mohli propadat dennodenně jen pro útěchu. Jsme naštvaní na lidi, kteří to s námi napovrch myslí vždy v tom nejlepším, avšak jejich faleš, nebo přetvářka nás zasáhne tvrději než od nepřátel, kteří se schovávají za vašimi zády a našeptávají vám slova, která vás dokážou obrousit do nejtvrdšího diamantu, který kdy Světy poznaly.
Štěkáme nadávky na celé kolo jen proto, abychom někoho urazili? Nebo ze sebe chceme dostat přebytečný adrenalin, který je za nimi skrytý, i když se snažíme našemu protějšku tímto dát najevo, jak moc nás ranil? Přenášíme tak své obavy na toho druhého, jako by mohl za vše, co nás v poslední době naštvalo víc, než za celý náš život. Někdy jsme nuceni se přetvařovat, aby se neobjevili ti, které bychom nikdy za nic neprodali, s větou: ‚Je vše v pořádku?‘ Snažíme se tolik, až tu přetvářku přijmeme a jen přikývneme s úsměvem na rtech, s větou: ‚Ne, nic se neděje, vše je OK,‘ abychom je nezatěžovali svým strachem, který je odhodlanější než manžel nevěsty ve svatební noci, před několika staletími.
Po večerech upíjíme doušky nejtrpčího bílého vína, které nás ukolébá s písní sebelítostí a myšlenkami na to, jakou cenu platíme za to vše.
Je to zvláštní… Strach má neukojitelnou moc, která dokáže opít každého, i když ochutná jenom kapku. Zamotá vám hlavu a vy vidíte svět jinýma očima. Nutí vás přehlížet malé podstatné věci v okolí, aby vás utvrdil ve vašich domněnkách.
Strach je jinými slovy: Bastard, kterému je jedno, kolik lidí ztratíte, zatímco on bude zasévat další, další a další semínka, abyste mu propadli, abyste k němu přilnuli, aby se stal vaší součástí, kterou nebudete chtít od sebe odstrčit…
Pozře vám víru, přání, nakonec i srdce s čistou myslí, kterou se snaží do poslední chvíle bránit.
Až se všeho nasytí strach, přijde hněv, který vás naplní, aby z vás vyždímal i tu poslední energii, která vám zbývala.
Po hněvu se připlazí slizká sebelítost, aby vás utěšovala, zatímco se jí budete ptát: ‚Kde jsou všichni, které jsem měl/a za své přátele?‘ A ona vám odpoví jednoduše, aniž by mrkla: ‚Měl/a jsi, ale už nemáš pro ně nic.‘
Je to kruté, ale takhle to je.
Asi je celkem depresivní… Jenže jsem vám to chtěla jen říct/ napsat/ sdělit, ale rozhodně ne sebrat naději. To ksakru ne, jen…
… Měla jsem vám v úmyslu říct, že se takhle se strachem vypořádávat nesmíte, protože se ani nenadáte a se střepem, nebo žiletkou v ruce si přejedete po předloktí, v horším případě minete tepnu a budete krvácet delší dobu.
Nejspíš si pamatujete, že příběh, který vám tu vyprávím, se mně urecl snažila naučit nazpaměť. Zapamatovala jsem si jej dokonce do doby, než se objevily bytosti, vyprávějící mi ten stejný příběh…
A tak se ve mně rozhořely plamínky pochybností, které pohledem uhasil jeden modroočko. I když jsem pak znala příběh i z jeho strany, zavřela jsem na okamžik oči s otázkou: ‚Proč by mi ho druzí vyprávěli?‘
Budete se divit, ale odpověď přišla sama.
Ty bytosti, jedna neohroženější než druhá. Bytosti s mocí na rozdávání. Bytosti všemožných rozměrů, druhů, povah, odkudkoliv, se tehdy bály a noční můry je provázejí dodnes. To strach je donutil mluvit, protože ho nedokázaly v sobě už udržet. Přesto nepocítily tak velký strach, aby jim zabránil vyprávět, jelikož byly jen přihlížející, nebo vedlejší postavy.
Nikdy totiž nepocítily strach, z něhož se vyklubala čirá hrůza, která zabraňovala pokládat otázky, kdyby se stalo, nestalo tamto a ono. Hrůza dokáže zavázat jazyk, ale nedovolí zapomenout a připomene se sama.
Můžete mi odporovat. Jen se nad tím na chvíli zamyslete, nebo někdy jindy, až budete stát na potápějícím se tenkém ledě, který se vás neptá, jestli chcete.
Má dobrá rada je tato: Až vás bude chtít ‚STRACH‘ políbit, polibte jej vy první, abyste mu stanovili meze. Chytíte ho do vlastní pasti a on po čase odejde, jen to nebude dnes, nebo zítra.
Naučte se to dřív, než si vás začne sám nárokovat a nebudete mít příležitost ho od sebe odstrčit.
POZN. AUTORA
Milý čtenáři, právě sis přečetl ukázku mého dlouholetého projektu schovaném v šuplíku pěti let. Pokud tě text zaujal budu ráda za zpětnou vazbu. O pěti fázích smutku (zármutku) od Elisabeth Kübler-Rossové, jsem během psaní úvahy nevěděla. Až později mě na ni upozornil známý, který se zajímal o psycholog a stresové poruchy.
Hlasité předčítání