-Marmondovy nové stíny-
Marmond pro mě poslal své nové stíny, aby mě přinesly k obrovi do Temnoviště. Dvě beztvaré postavy v černých pláštích, které se nepohybovaly jako lidé – spíš jako kusy noci, co se odlepily od zdi. Když mě přivedly před Ínemaka, měla jsem pocit, že mi nohy ztěžkly olovem. Po tom, co jsem minule provedla králi Silverovi, jsem čekala od obra bouři. Moje znamení v dlani pálilo jako čerstvě vypálené železo a občas problesklo slabou modrobílou jiskrou, kterou jsem zoufale snažila ukrýt sevřenou pěstí.
V hradní síni u dlouhého stolu seděli Ínemak a Marmond. Obr vypadal, jako vždycky po delším pobytu u krále Morana na soubojích: splihlý a přepitý. Oči mu sklouzávaly po stole, po pohárech, po mně – a zpátky na dno jeho prázdného poháru.
Obr zvedl hlavu. Tvářil se stejně praštěně jako včera.
„Sedni si,“ zavrčel a plácl dlaní do židle vedle sebe.
Poslechla jsem. Ruce jsem schovala hluboko do klína, prsty pevně propletené, aby se náhodou z dlaně nezablesklo. Marmond stál u obra naproti mě, oči mu podezřele a tajemně svítily. Ohyn se loudal kolem stolu a doléval pití, přitom se občas nenápadně ušklíbl směrem k Marmondovi.
Ínemak si mě dlouho prohlížel. Pak se zamračil.
„Jak to, že máš na sobě zase bílé šaty?“
Jeho hlas byl těžký, jako když se valí lavina po stráni.
Marmond se okamžitě k obrovi naklonil a objal ho kolem ramen. Tiše mu zašeptal:
„Měl jsi mi dovolit jít za ní dřív… mohl jsem ji převléct do černého.“
Ínemak ho srazil rukou jako obtížný hmyz.
„Nechci, abys ji převlékal ty. Jsi snad její slouha?“ zavrčel.
Marmond se hluboce uklonil, koutky úst se mu lehce zvedly.
„Její ne. Jen tvůj, můj pane. Když poručíš, převléknu ji hned.“
Ínemak zívl tak široce, že jsem viděla všechny jeho hrozivé rozlámané špičaté zuby. Pak kývl na Ohyna.
„Dolej mi.“
Ohyn dolil obrovi plný pohár. Obr se znovu otočil ke mně. Hlas měl najednou tišší, ale o to hrozivější.
„Ty už mě neštvi. Co jsi to u Silvera vyváděla, hm?“
Snažila jsem se zůstat sedět v klidu. Znamení v dlani pulzovalo – cítila jsem, jak se tam hromadí horkost.
Ohyn se syčivě zasmál.
Ínemak ho spražil pohledem.
„Ty už radši zmiz.“
Ohyn se uklonil a beze slova se vytratil. Ínemakova otázka zůstala bez odpovědi.
Od brány se ozvalo hrozivé troubení – signál, který znamenal buď hosty, nebo problém. Ínemak zafuněl, zvedl obočí.
„Marmonde… odveď ji do věže. Dohlédni, ať si oblékne černé šaty. Hned.“
Marmond se hluboko poklonil.
„Jak si přeješ, můj pane.“
Pak přešel ke mně, zvedl mě za loket – lehký pohyb, všímnul si, jak křečovitě svírám levou dlaň, tak mě vzal do náruče, jako bych vážila méně než plášť – a zmizel se mnou ve tmě do věže. Za Marmondem se nesly jeho dva nové stíny, tiché a beztvaré jako kouř.
-Nechci být ve věži-
Sotva jsme se objevili ve věži, Marmond mě hodil na tvrdou zem a obořil se na mě, syčel jako had, kterému někdo šlápl na ocas.
„Jsi nemožná! Nedokážeš tu ani chvíli vydržet v klidu, co?“
Strhl ze dřevěného věšáku černé šaty a hodil je po mně tak prudce, že mi šustily kolem tváře.
„Převlékni se. A nemysli si, že se s tebou budu bavit.“
Naštvaně jsem odhodila šaty, vstala jsem a vykřikla na Marmonda.
„Ale jo, budeš se se mnou bavit! Chci vědět, proč jste se s Esmarienem nevrátili! Proč jste mě nechali tady samotnou ve věži? Vysvětli mi to!“
Marmond se ke mně přiblížil tak blízko, že jsem cítila jeho dech – nechutný, kovový, jako když se otevře stará hrobka. Zasyčel:
„Na toho zrzouna už můžeš zapomenout. Nikdy pro tebe nepřijde. Patříš obrovi. A tak to zůstane. To, co jsi včera vyvedla u Silvera… ti jen tak neprojde.“
To bylo poslední, co moje znamení vydrželo. Teplo v dlani se změnilo v žhavou bolest – a pak vyletěl blesk. Modrobílý, ostrý, neovladatelný. Zasáhl Marmonda do hrudi a od tam mu vystřelil přímo do obličeje. Ten se prohnul, vykřikl a padl na kamennou podlahu jako hadrový panák. Blesk pokračoval dál – projel oběma jeho stíny. Ty se rozplynuly v černém kouři, jako když se sfoukne svíčka, jen s pronikavým syčením.
Ale to nebyl konec. Proud energie prorazil úzké okno – sklo explodovalo ven a těžký sametový závěs vzplál velkým plamenem.
„Ne…!“vykřikla jsem zděšeně…
Strhla jsem z postele tlustý vlněný přehoz, běžela ke kašně v rohu a namočila ho. Pak zpátky – snažila se rychle uhasit hořící závěs. Plameny zasyčely, ale nechtěly ustoupit. Kouř se valil černý, hustý, štiplavý. Kašlala jsem, oči slzely. Podařilo se mi část závěsu strhnout a hodit ho ven, přes okno s věže…Znovu jsem běžela k vodě – tentokrát jsem namočila ty prokleté černé šaty. Hodila je na Marmonda, který ležel bez hnutí. Kouřilo se z něho, na čele a tváři se mu otevřela hluboká krvavá rýha, jako by ho blesk rozsekl nožem.
Klečela jsem u něj, tiskla mokré šaty na ránu a brblala skrz slzy:
„Vidíš? Můžeš za to ty sám! Kdybys včera pro mě přišel… kdybys mě tu nenechal… znamení by se neprobudilo. Nemusela bych vyděsit Silvera a jeho princezny. Nemusela bych tě teď…“
Hlas se mi zlomil. Rozbrečela jsem se nahlas.
„Marmonde… prober se, prosím!“
Ležel dál nehybně. Stíny pryč. Možná navždy. To má za Esmariena… Co mu provedl, že za mnou nepřišel?
Došla jsem k rozbitému oknu, opřela se o parapet a volala do tmy:
„Esmariene!“
Nic. Jen vítr a vzdálené troubení z hradu.
Pak – černý stín prolétl těsně kolem. Křídla jako noc, ocas jako žhavý pruh. Černý fénix. Esmarien!
„Esmariene! Prosím, vrať se ke mně!“
Jen se otočil v oblouku a zmizel v temnotě. Proč?
Zčernalá dlaň mě moc bolela. Znamení bylo teď jen studené, vyhaslé… už žádný blesk. Žádná síla.
Obrátila jsem se zpátky do místnosti – přes černý dým nebylo skoro vidět. Marmond na zemi pořád bez hnutí ležel, dostala jsem strach a začala volat zoufale nahlas obra:
,,Ínemaku, pomoc!”
Ínemak se objevil během chvíle. Když uviděl začouzenou věž, Marmonda ležícího na zemi s krvavou rýhou přes tvář, rozbité okno bez závěsu a mě stojící brečící u parapetu, začal šílet.
„Co jsi to tady zase vyvedla?!“
Jeho hlas otřásl kameny. Přišlo mi to najednou k smíchu, zničila jsem věž podobně, jako obr sám. Jenže se teď chytá za hlavu, jako by zapomínal, že jeho běsnění bývá mnohem horší než moje jediný problesknutí. Smích jsem ale zadržela, jen jsem pokrčila rameny a omluvně zašeptala:
„Byla to nehoda… fakt.“
Ínemak s toho jakoby vystřízlivěl, jeho držení se za hlavu se k němu nehodilo, zaskuhral:
„Takovou strašnou spoušť…“
Zhluboka vydechl, jako by se snažil nasát všechen ten kouř do sebe. Pak zařval tak šíleně, až mi zalehlo v uších:
„Ohynééé!“
Ohyn se vynořil ze tmy jako stín – oči mu zablikaly překvapením, ale Ínemak mu nedal čas na otázky.
„Vezmi ji dolů a nachystej lázeň. Já odnesu Marmonda do léčírny… a ty zařiď obnovu věže. Zavolej vazouna, ať to tu hned spraví a dá do pořádku!“
Ohyn se obrovi hluboce uklonil, pak mě chytil a zmizel se mnou dolů… Cestou do lázní si povzdychl:
„Sice docela děs, ale Marmond si zasloužil, abys ho praštila…“
Rozbrečela jsem se najednou – slzy mi vytryskly samy, objala jsem ho a chtěla brečet Ohynovi na rameni. On mě jemně, ale rozhodně odstrčil.
„Nech toho… kdyby to viděl obr, zase by mě kvůli tobě zmlátil.“
Kývla jsem, otřela si oči a zeptala se ho tiše:
„Kdo řekl obrovi, že jsem byla včera za Silverem?“
Ohyn se ušklíbl –
„Kdo myslíš? Já to nebyl… řekl mu to Marmond. Hned jak přišel k obrovi… Nejspíš od zrzouna. Ten toho ví až moc.“
Nafoukla jsem se, hlas se mi zlomil, zhroutila se na schody u vchodu a vzlykla:
„Neříkej Esmarienovi zrzoun… jsem za ním moc smutná.“
Ohyn neodpověděl. Začal nalévat z obrovské kádě horkou vodu do jezírka – pára stoupala v hustých bílých sloupech, voněla po bylinách. Seděla jsem na okraji kamenného schodu, kolena přitažená k hrudi, a najednou mi to došlo: bez Esmariena tu být nechci…
-Musím pryč–
Rozběhla jsem se k východu, nohy mi klouzaly po vlhké kamenné dlažbě. U brány postávali odchytávači zabraní do prudké hádky s hlídači. V poutech klečeli dva zajatci a jednu z nich jsem okamžitě poznala: ta žena byla společnice od Vladavy. Možná její špehové? Proč se ale odchytávači dohadují s hlídači místo, aby je hned odvlekli? Neměla jsem čas přemýšlet. Proklouzla jsem kolem nich nepozorovaně, protáhla se ven za bránu a utíkala Temnovištěm – přes močály, kde se nohy bořily do černého bahna, až do Černého lesa, kde se stromy tyčily jako zkroucené prsty mrtvých.
Třeba potkám Rohejše? Nebo aspoň jednorožce? Ne, hlavně pryč odsud. Musím najít Esmariena. Musí mi říct pravdu – co mu Marmond provedl? Co mu řekl, že už za mnou nechce přijít? Nebo chce? Kdo ví? To musím zjistit.
Najednou se přede mnou objevil Ohyn. Stál tam se založenýma rukama, hlavu kroutil a v očích měl směs lítosti a rezignace.
„Nemůžeš jen tak utíkat. Obr mě kvůli tobě seřval tak, že mi ještě teď hučí v uších. Musím tě přivést zpátky. Hned. Promiň… ale fakt musím.“
Nečekal na odpověď. Chytil mě za paži a svět se rozmazal – zmizeli jsme a objevili se přímo v kouřivé lázní. Ohyn mě strčil do vody v šatech. Horká pára mě obalila jako mokrý plášť, viditelnost byla na pár metrů. Ínemak seděl v obřím jezírku, voda mu sahala po hruď, všude tolik páry ve které se ztrácel i sám obr. Ten na mě zahučel:
,,Ty ses prostě rozhodla mě tak šíleně naštvat, abych tě musel jít zavřít do truhle, co?”
Rozbrečela jsem se. Křikla na obra:
„Je mi to už úplně jedno! Nechci tu s tebou být! Nechci být nikdy víc s Marmondem ve věži… ani v té tvé hnusné truhle! Nechci nosit ty protivný černý vdovský šaty, ani sedět s tebou u stolu a pít to hnusný pití! Vymaž si mě z mysli, vymaž si mě ze svýho srdce a rozluč se se mnou teď hned jednou provždy!“
Ínemak se zvedl jako hora, voda se z něj valila proudy. Zařval tak, že se pára na chvíli rozestoupila:
„Cožeéé?!“
Natáhl se po mně obrovskou rukou . Potopila jsem se rychle pod hladinu, ale on skočil za mnou. Voda se rozvířila, jeho tělo mě přitlačilo ke dnu, ruka mi sevřela rameno jako kleště. Vzduch mi docházel a já se propadla do temnoty…
-Pořád u obra-
Nevzpomínám si, co se stalo dál v té lázni. Probudila jsem se vedle Ínemaka v obří posteli v jeho komnatě. V krbu praskal oheň. Obr spal – hruď se mu zvedala a klesala jako moře v bouři. Ohyn tu nebyl. Rozbrečela jsem se tiše, protože jsem si uvědomila, že mám na rukou pouta a připevněné řetězy, které nás spojovaly. Neměla jsem žádné šaty, jen jsem byla přikrytá přehozem.
Hlasitě jsem vzlykla. Ínemak se pohnul, otevřel oči, natáhl se a objal mě pevně, přitiskl si mě k sobě. Cítila jsem jeho teplo. Přemýšlela jsem: proč? Proč mě pořád drží, když ví, že už s ním být nechci?
„Ínemaku… proč?“ zašeptala jsem do tmy.
Neodpověděl. Byla jsem moc unavená a rychle znovu zaspala.
Ve snu jsem viděla černého fénixe. Seděl na parapetu u okna, křídla složená, oči žhavé. Pak se proměnil ve stín – vysoký, štíhlý, známý. Přešel přes komnatu, obešel postel, posadil se ke mně na kraj. Naklonil se a zašeptal:
„Je mi to moc líto, že jsem tě tu musel nechat. Ale jinak to nešlo. Věř mi… kdyby šlo, byla bys zpátky u mě.“
Rozbrečela jsem se ve snu. Stín zmizel.
Probudila jsem se s výkřikem:
„Esmariene!“
Ínemak se vzbudil. Zavrčel:
„Uklidni se!“
Protáhl se hrozivě hlasitě zařval, řetězy zarachotily. Zafuněl:
„Žádný Esmarien. Zapomeň na toho zrzouna a buď mi vděčná, že jsem tě nezavřel do truhly.“
Podívala jsem se na obra zamračeně.
„Nikdy ti nebudu za nic vděčná.“
Zvedl obočí, ušklíbl se:
„Nech toho. Neštvi mě, sotva vstanu.“
Zadržela jsem smích a hlesla:
„Ale mě se tě štvát chce.“
Natáhl se, jako by mě chtěl praštit. Zavrčel:
„Musí to být takhle, co?“
Začala jsem brečet.
Jen mi zmáčkl rameno a zafuněl:,,Tak co, půjdeš raději do věže?”
Zabořila jsem obličej do polštáře a chvíli tak ležela nehnutě. Ínemak mě odpoutal, zavolal Ohyna, ať prostře stůl, a odešel za závěs. Osaměla jsem. Co je horší – být sama zavřená ve věži, nebo s hrozným obrem v jeho protivné komnatě? Po kolikáté už o tom přemýšlím?
Když vyšel zpátky, zatvářil se hrozivě:
„To se tu zase chceš jen tak povalovat?“
Neodpověděla jsem. Zafuněl:
„Norman mi pořád připomíná, jak tě podporuju v lenosti, jak tě rozmazluju a všude se necháváš nosit…“
Přešel ke mně, chytil mě za bradu a otočil obličej k sobě.
„Abys neřekla, že jsem se tě nezeptal – ptám se tě: co jinýho bys vlastně chtěla dělat, než se jen tak povalovat, hm?“
Pokrčila jsem rameny. Pak jsem se zasnila:
„Přeju si za Esmarienem…“
Ínemak hrozivě zařval:
„Tohle už nikdy neříkej!“
Pak se uklidnil – nebo se aspoň snažil.
„Víc se s tebou rozčilovat nebudu. Zůstaneš tady… dokud nevymyslím, co s tebou provedu.“
Chtělo se mi umřít. Začala jsem křičet s plných plic:
„Esmarienééé!“
Ínemak zavolal:
„Ohyné! Uklidni ji, jinak s ní zešílím!“
Hned na to naštvaně odešel ke stolu do hodovní síně.
-S Ohynem-
Ohyn ke mně přistoupil rychle, ale tiše. Objal mě a zmáčkl k sobě, voněl po kouři a bylinách. Zasyčel:
„Psst… už nekřič.“
Jeho hlas byl měkký, skoro prosebný. Když byl tak blízko, ten vztek a zoufalství ve mně najednou povolily. Ohyn si se mnou v pevném objetí lehl na postel, chvíli jsme jen tak spolu mlčky leželi. Po chvíli potichu zašeptal:
„Vzpomínáš, jak jsi po mně házela polštáře a já se nesměl hnout ode dveří?“
Kývla jsem, koutky se mi lehce zvedly.
„Taky jsem pak za tebou šla ke dveřím… zlobila tě, přemlouvala, abys zatopil v krbu. A pak se vrátil obr a bylo po legraci.“
Ohyn smutně pokýval hlavou, povzdechl tak hluboce, že jsem cítila, jak se mu hrudník zvedl.
„A vzpomínáš, jak jsi na mě jednou ve věži vylila ten pohár? Celý jsem byl mokrý a ty ses smála, až ti tekly slzy.“
Zasmála jsem se, ale hned nato mě přepadl těžký smutek a já se znovu rozbrečela. Schovala obličej do jeho ramene. Ohyn se taky rozbrečel…
Po chvíli mě jemně od sebe odstrčil, otřel si oči hřbetem ruky a řekl chraplavě:
„Byla jsi na mě už tolikrát hnusná… ale já tě mám přesto pořád rád. I když bys tu už nechtěla být ani kvůli mně.“
Vzlykla jsem:,,Když obr nám ten zákaz, aby jsme mohli být spolu nezrušil, ty jsi teď tady se mnou jen proto, že ti to přikázal…”
V tom se ve dveřích objevil Marmond.
Vypadal hůř, než jsem čekala. Na čele a přes tvář se mu táhla tlustá, červenofialová jizva – ještě ne úplně zahojená, měl zalepené oko. Vousy a vlasy mu zase zešedivěly, visely mu do obličeje jako šedý závoj. Chraplavě oznámil:
„Pán poručil, abych ti uspal znamení a zůstal s tebou v léčírně.“
Ohyn se pomalu zvedl, podíval se na mě ještě jednou – dlouze, smutně – a beze slova odešel.
Zůstala jsem sama s Marmondem. Bylo mi zase do pláče. Podívala jsem se na svou levou ruku – byla ovázaná až k rameni, obvazy prosáklé krví, tmavě červené skvrny se rozlévaly jako květy. Vyděsila jsem se.
Marmond na mě zahučel:
„Zvedej se. Tahat se s tebou nebudu. Máš dojít do léčírny po svých – pán přikázal, aby ses trochu prošla.“
Odsekla jsem: ,,Mě se procházet nechce, když mě do léčírny neodneseš, zůstanu tu ležet, na víc nemám na sobě žádné šaty, to se mám procházet jen tak zabalená do přehozu?”
Tak mě Marmond bez řečí odnesl v náručí…
-S Marmondem v léčírně-
Léčírna byla skoro prázdná. Příšery postávaly jen tak v hlavním sále – mezi odkrytými závěsy a prázdnými lehátky. Léčitelé seděli u stolu, popíjeli a tiše se smáli. Když jsme s Marmondem vešli, jen nám líně pokývali na pozdrav.
Prošli jsme další místností, kde se připravují léčivé lázně, až k zamčeným dveřím laboratoře. Marmond jednou klepl. Dveře otevřel Tlusťoch – temný mág s baculatou postavou a naleštěnou pleší. Vpustil nás dovnitř bez jediného slova.
Marmond mě usadil na sedačku u dveří a s Tlusťochem začal něco probírat šeptem. Pak spolu připravovali všechno potřebné k uspávací lázni. Marmond sám odešel lázeň nachystat.
Zůstala jsem s Tlusťochem. Odmotával mi obvazy z levé ruky. Znamení bylo rozpraskané po celé předloktí a dlani – jako rozvětvený blesk, který se mi vryl do kůže. Tmavě fialové žilky pulzovaly slabě pod povrchem.
Tlusťoch si povzdechl a kývl na Marmonda, který byl zrovna v zadní části:
„Možná na to oko už nikdy neuvidí. Pořád ho to strašně pálí.“
Pokrčila jsem ramenem. Bylo mi to jedno. Nelitovala jsem toho blesku ani trochu. Kdyby Marmond umřel, nebrečela bych. On sám mi tolikrát připomínal, že když zemře on, zemřu i já. Už mu nevěřím vůbec nic – ani té uspávací lázni, ani ničemu jinému.
Marmond se vrátil. Vypadal ustaraněji než obvykle. Se mnou nechtěl mluvit. Jen mě zvedl, odnesl do lázně a uspal mě v ní. Celou dobu mi připadalo, že to všechno sleduje z povzdálí temný stín – ve kterém se skrývá Esmarien. Cítila jsem jeho přítomnost, i když se ke mě ani nepřiblížil.
Když jsem se probudila, ležela jsem na lehátku v léčírně. Marmond dřímal na židli vedle. Oko už neměl zavázané, ale jizva mu táhla přes tvář pod okem a na čele nad obočím – tlustá, rudá, ještě nezahojená.
Všiml si, že jsem vzhůru, a kývl:
„Jak ti je?“
Neodpověděla jsem. Zavřela jsem oči. Cítila jsem, jak se nade mnou naklonil.
Potichu jsem zašeptala:
„Chci za Esmarienem.“
Hlasitě povzdechl. Zasyčel: „Nesmíš.“
Vyjela jsem na něj vzdorovitě:
„Když nesmím, tak zase probudím znamení a porazím tě bleskem!“
Marmond si ke mně lehl na lehátko a pevně mě objal. Zašeptal:
„Uklidni se… já ti jen říkám, co pán přikázal. Není to z mé hlavy. Nesmíš se na mě za to zlobit.“
Vadilo mi, jak se ke mně mačká. Byl mi nesnesitelně protivný. Nechápala jsem ho – proč pořád opakuje jen to, co řekne obr? Proč nikdy neřekne „už dost“ a nezmizí? A Ínemak je stejně divný – nechává mě s ním, když ví, že znamení ho může zabít. Měl by ho ode mě držet dál.
Odstrčila jsem ho. Podívala jsem se mu do očí. On sklopil pohled.
Zeptala jsem se:
„Co jsi řekl Esmarienovi, že už za mnou nepřišel?“
Těžké mlčení. Pak jsem se zeptala na ten sen – jak jsem je viděla v houpací síti.
Marmond se rozbrečel. Tiše, bez hlesu. Pak zašeptal:
„Nechtěj už nic vědět… nevyzvídej. Plnil jsem jen, co přikázal pán.“
To mi nestačilo.
„Co ti přikázal? Marmonde, prosím, řekni mi to!“
Odpověděl vyhýbavě:
„Ale však víš, co ti k tomu mám víc říkat…“
Vzlykla jsem:
„Nechci být bez Esmariena!“
Objal mě znovu – pevně, skoro zoufale.
„Zapomeň na něho. Ty patříš obrovi. A tak to zůstane, dokud on sám neřekne, že s tebou končí.“
Rozčílila jsem se, chtěla jsem protestovat. Marmond zaprosil:
„Jestli ti na mně aspoň trochu záleží, tak už o tom nemluv. Odpočívej se mnou, dokud smíme být spolu. Až mě pán odvolá, budeš zase brečet sama ve věži… a věř mi, že tam za tebou nikdo nepřijde.“
Protivně jsem odsekla:
„Tak zase zmizím k Silverovi.“
Marmond nesouhlasně zafuněl:
„Stejně tě zase přiveze zpátky. Ve věži budeš dál. Tak nebo tak, je to jedno. Pán určil, že je to tvoje místo. Smiř se s tím…“
Chtěla jsem vykřiknout, že to tak nechci – ale objevil se Ínemak.
Marmond se hned snažil obra přesvědčit:
„Už je všechno v pořádku, můj pane. Nedělej si starosti. Zvládáme to spolu.“
Ínemak jen na něj kývl:
„Tak tu s ní ještě zůstaň.“
Na mě se skoro nepodíval. Zahučel:
„Půjdu už spát. Tak ať mě nerušíte.“
Marmond slíbil, že zůstaneme v klidu. Obr zmizel.
Marmond unaveně oddechl:
„Budeme tu spolu, jak pán přikázal. Když uvidí, že jsi se mnou hodná, třeba pak dovolí, abychom mohli někam odjet. Snaž se to nedělat těžší. Spi.“
Vzpomněla jsem si na své červené šaty. Řekla jsem to nahlas.
Marmond se lehce usmál, povzdechl:
„Ach jo, ty tvoje červené šaty… Dobře, zítra to s obrem proberu. Nech si zdát o svých krásných červených šatech, že je máš na sobě… a že ti splní přání.“
Zaspala jsem v Marmondově objetí. Ale o šatech se mi nezdálo.
Ve snu byl ten, u kterého jsem si přála být.
Esmarien…
Hlasité předčítání