-Když se začnou plížit stíny-
Byla temná noc, kdy nesvítil měsíc, ani hvězdy. Po náročném dni na mě konečně doléhal spánek. Najednou kolem mě zavál nepřirozený chlad. Vzduch ztěžkl a pak se to stalo. Ze tmy se vydělily dvě temné postavy.
Dva stíny.
Ten první, s černou růží, druhý stín- Nýrloth Ená, tichý a děsivý, jako samotný výdech noci. Stáli nade mnou jako dva mlčenliví strážci, temnější než okolní šero.
Ten s růží promluvil. Jeho hlas připomínal vítr v korunách stromů:
„Je čas jít k obrovi a vyděsit Vladavu.”
Nýrloth Ená se ke mně bez hlesu sklonil. Cítila jsem ledový dotek, když mě vyzvedl do náruče, jako by mě obalila samotná mlha.
„Vy víte, jak ji vyděsit?” zašeptala jsem s bušícím srdcem.
Místností se rozlehl jejich synchronizovaný, tichý smích.
„Vladava dychtí po pomstě,” vydechl jeden z nich. „Chce tvou smrt jako odplatu za ztrátu své čarodějky. Ale narazila. Obr jí to nikdy nedovolí – a už jen tím, že ho o to prosí, v jeho očích prohrála. Právě teď spolu sedí v hodovní síni. Vrátili se ze soubojů u krále Morana, ty přece víš, v jakém rozpoložení se obr vrací … Vladava mu začíná vadit. Když se tam teď objevíš, tak nečekaně, s černou růží, Vladava bude v šoku.”
Představila jsem si to: unavený, podrážděný obr s temným pohledem zabořeným do poháru. Vedle obra ta protivná Vladava, která se ho snaží bavit, zatímco on už dřímá.
Než jsem stihla cokoli namítnout, svět se rozplynul. Stíny mě přenesly přímo doprostřed hodovní síně, tváří v tvář obrovi a Vladavě.
Vladava sebou trhla a z hrdla se jí dral přidušený výkřik. Ínemak doposud dřímající u poháru na mě zvedl svůj temný pohled a hrozivě zavrčel:
„Nemáš být náhodou dole v kašně?”
Nenechala jsem se zastrašit. Nasadila jsem stejně úsečný, hrubý tón jako on:
„Ne, nemám. Já si můžu být kde chci.”
Provokativně jsem se usadila na těžkou židli z druhé strany obra, přímo naproti šokované Vladavě. Ínemakem to cuklo – potlačoval smích. Zhluboka zafuněl, až se zachvěly plameny svící. „Jestli tě odtamtud vytáhl Marmond a posílá tě i s těmi svými mizernými stíny, abys mi připomněla jeho neschopnost splnit můj rozkaz… a doufáš, že ho odvolám… tak s tím nepočítej ani ty, ani on.”
„Marmond mě neposílá,” odsekla jsem. „Stíny se ke mně přidaly samy. A ty jsi mi přeci slíbil – pamatuješ? Tenkrát, než jsem sedla na žraloka — že ten rozkaz, aby Marmond zabil Esmariena, zrušíš!”
Obr zvedl obočí, odfrkl: ,,Nic jsem ti nesliboval a neštvi mě zas, sotva přijdeš!”
Zasmála jsem se a ukázala černou růži: ,,Ale mně se tě štvát chce, podívej, co mám?”
Zvedla jsem černou růži. Její okvětní lístky v záři svící vypadaly jako vytesané z noci.
Vladava se hlasitě zhrozila. Prudce vstala od stolu, až se židle převrhla na kamennou podlahu. Vykřikla na obra:
„Odkud má tu růži?!” zaječela na celou síň. „Ty jí dovolíš, aby se takhle chovala? Snad jí konečně ukážeš, kde je její místo!”
Obr se jen křivě ušklíbl. Nečekaně bleskově natáhl ruku, sevřel mi zápěstí svou obrovskou dlaní a jedním pohybem si mě přitáhl na klín. Pevně mě přitiskl k sobě, přísně řekl:
,,Tak teď už tě nepustím!”
Hned na to zaburácel směrem k Vladavě. „Mám tě po krk. Chceš něco vědět? Její místo je u mě. Musím si s ní promluvit o samotě a ty můžeš jít…”
Vladava se nehnula. Stála tam, třásla se nekontrolovaným vztekem a snad i něčím, co vypadalo jako čiré zoufalství. „Mě posíláš pryč?” vydechla nevěřícně. „Když jsem tě celou dobu bavila a dělala všechno, co jsi chtěl?”
Ínemak zařval tak mocně, až v pohárech zavlnilo víno a stěny síně odpověděly ozvěnou:
„Tys mě nebavila! Odejdi – a už se nevracej. Nevyhrála jsi. Pro dnešek i pro všechny ostatní dny jsi u mě skončila!”
Vladava hodila hlavou, oči jí planuly nenávistí, která slibovala pomstu. „Jak si přeješ,” procedila skrz zuby. „Ale budeš toho litovat.”
Když se otáčela k odchodu, nedalo mi to: „Mohla bys mi aspoň říct, proč tě ta růže tak vyděsila?”
Princezna neodpověděla. Jen sebou znovu trhla, jako by ji bodl nůž, a v doprovodu svých lidí rychle zmizela v temnotě chodby.
Ínemak si hlasitě oddechl, jako by z něj spadla hora kamení. Pak se na mě podíval z té bezprostřední blízkosti a řekl:
„Jí se na nic neptej.”
,,Vladava prohrála?”
Zeptala jsem se obra a ten unaveně zavrčel: ,,Jistě že prohrála. Nechci ji na dlouho ani vidět a ohledně toho Marmonda,” ztěžka zafuněl. „Ty moc dobře víš, že jsem ti nic jen tak neslíbil. Zavolám ho jen proto, aby ti uspal to znamení. Ale pak ať si zmizí zpátky za zrzounem. Příkaz mu nezruším. Jsem rád, že je pryč. A neopovažuj se mě kvůli tomu znovu štvát.”
Zesmutněla jsem. Podívala jsem se na obra vyčítavě, ale on se jen naklonil blíž, jako by mě chtěl umlčet svou blízkostí.
„A co s tou černou růží?” zeptal se. „Od koho ji máš, hm?”
Otočila jsem se na stíny. Ten který mi dal růži promluvil:
,, Má ji ode mě…”
Jeho hlas byl tichý, ale nesl v sobě něco, co mě přimělo zadržet dech.
„Vladava mě znala. Dřív, než jsi ji poznal ty, býval jsem čarodějem, ne tak silným, jako Marmond…chcete vědět, proč se Vladava děsí černé růže?”
Obr kývl a poručil, aby mluvil dál.
Stín pokračoval:
„Miloval jsem Vladavu slepě a oddaně, splnil jsem jí každé přání. Ale ona mě zničila. Za mé věrné služby, lásku a objeti mě hodila do ohně. I s černými růžemi, které jsem pro ni vyčaroval. Než jsem uhořel, zvládl jsem vykřičet temnou kletbu- S černou růží se vrátím pro pomstu!… Má neklidná duše se připojila mezi stíny, které povolal Marmond, aby mu sloužili. Vyčkával jsem, až přijde můj čas…”
Hlas se mu zlomil a na chvíli se odmlčel. Nýrloth Ená se pohnul, jako by to slyšel už mnohokrát.
Ínemak se zamračil:,,Takže hodláš v nejbližší době děsit Vladavu?”
Stíny se syčivě zasmály a oba se obra zeptaly:,, Co by si podle tebe Vladava zasloužila?”
Ínemak zívl, zamyšleně odpověděl:,, Zaslouží si, aby o ní nikdo jiný už nestál, za to, že se snažila mě po celou dobu přesvědčovat, jak moc se spolu k sobě hodíme a jaký by jsme byli skvělý pár a co všechno ona zvládne pro mé pobavení…byla tak nesnesitelně samolibá. Klidně ji oba děste, hlavně ať se nevrací.”
Ínemak i se mnou v náručí prudce vstal od stolu. Jde se spát! Vy dva se kliďte…Ohyne, ty budeš stát u dveří a ať mě nikdo neruší!”
Ínemak se zničeně i se mnou v náručí zhroutil na svoji obří postel, jen tak pro sebe si zavrčel:
,,K čertu s Vladavou.”
Naklonil se nade mě, zafuněl: ,, A ty už nic nevyváděj.”
Přikryl mě až po nos a varoval mě: ,,Budeš tu u mě odpočívat. Pak si promluvíme, co dál, žádné mizení, žádné stíny a už nechci slyšet ani slovo!”
-Když Ínemak zaspal-
Chvíli jsem u obra ležela v klidu, ale pak začal hlasitě chrápat. Snažila jsem se ho probrat, marně… Vstala jsem a šla za Ohynem ke dveřím. Ohyn na mě zakroutil hlavou a namířil kopí, zasyčel:
,,Jdi okamžitě zpátky!”
Naštvaně jsem na Ohyna vyhrkla: ,,Nepůjdu!”
Ohyn se zašklebil:
,,Ale když se vzbudí a uvidí, že stojíš se mnou u dveří, zase to oba schytáme!”
Zasmála jsem se:
,,Ne, neschytáme, vždyť už zrušil ten zákaz!”
Ohyn si těžce povzdechl a smutně řekl:
,,Být tebou, tak zůstanu ležet pod dekou u obra a ani se nehnu!”
Tak jsem na Ohyna zahučela:,,Ale on hrozně moc chrápe, když ti to nevadí, tak si tam jdi lehnout místo mě a já budu místo tebe stát u dveří!”
Ohyn se ušklíbl:,, Nech toho. Ty moc dobře víš, že by to neprošlo! Prostě se otoč, vrať se na své místo a nepřibližuj se ke dveřím, ani ke mě!”
Fňukla jsem:,, Ohy, prosím, udělej něco, jinak tu zešílím!”
Ohyn se zasmál:,, A nevíš, co bych podle tebe měl asi udělat?”
Pohla jsem ramenem, pak mě napadla šílenost: ,,Třeba zavolej Vladavu!”
Ohyn vyprskl smíchy a zakroutil hlavou: ,,Proč bych ji měl volat, nejsi náhodou praštěná?”
Taky jsem se začala smát: ,,Zajímá mě, jestli by zůstala ležet u obra, když takto hrozivě rachotí!”
Ohyn vážně řekl:,, Vladava už je nejspíš na cestě z Temnoviště domů. Slyšelas, že jí obr poslal pryč. Tak buď ráda, že už tu není a jdi si zpátky lehnout!”
Naštvaně jsem odsekla: ,,Když jsi protivný, tak si tu zůstaň s obrem sám! Já mizím!”
Ohyn pustil kopí a rychle mě chytl za ramena, zasyčel:
,,Ty nikam mizet nebudeš, to ti nedovolím!”
Začala jsem volat: ,,Esmariené, stíný, Marmondé, pomoc!”
Ohyn mě chytl pusu a hrubě dotlačil zpátky k přehnaně rachotícímu obrovi. Strčil mě na postel. Bránila jsem se a Ohyna poškrábala. Nenechal si to líbit, lehl si na mě a málem mě udusil, jak moc mě tiskl.
V tom se tu objevily oba stíny. Ohyn se jich vyděsil. Chytly ho a odstrčily ode mě. Ohyn na ně zasyčel:
,,Zmizte! Nesmíte ji brát pryč!”
Nýrloth Ená mě vzal do náruče. Druhý stín s růží řekl:,,Je pod mou ochranou! Pokud volá, přijdu a pomůžu ji! Ty ji ubližuješ! Když chce, tak ji odneseme, kamkoliv jinam, kde se bude cítit v bezpečí a kde jí bude dobře! Tady to ale není!”
Ohyn na stíny zaútočil ohněm. Ale ten s růží útok odrazil zpátky k Ohynovi a připomněl:
,,Vzpomeň, jak skončila Vladavina společnice!”
Ohyn zle křikl: ,,To vám neprojde!”
Ale stíny už se mnou zmizely. Zeptaly se, kam to bude, chci domů? Zakroutila jsem hlavou a zaprosila:
,,Chci do té sítě, kterou mi nechali na útesech Esmarien s Marmondem, potřebuju si v klidu promyslet, co bych nejlíp měla.”
Tak mě tam odnesly. Sice bych si raději přála za Esmarienem. Ale vím, že by byl Marmond proti a určitě by mě zas hodil zpátky k obrovi. Brečela jsem. Bylo mi z toho všeho těžko. Ohyn byl hnusný. Podívala jsem se na stíny. Vznášely se nade mnou u sítě nad propastí. Zeptala jsem se:
,,Myslíte, že bylo dobře zmizet od obra?”
Oba stíny přisvědčily a odpověděly:,,Jistě že! Pro tebe to bylo určitě nejlepší, co jsi mohla udělat! Nevyčítej si to. Odpočívej, až se obr probere a bude se po tobě shánět, tak tě k němu zase odneseme.”
Zdřímla jsem. Zdálo se mi o Esmarienovi. Kéž by tu byl…
Hlasité předčítání