-Jiný Marmond?
Probralo mě, když Marmond promluvil na někoho ve tmě: „Ještě pořád spí a já zůstanu u ní, jak poručil pán.”
Někdo odešel a potichu zavřel dveře. Marmond si ke mně lehl. Povzdechl si, chvíli ležel jen tak bez hnutí a pak zašeptal:
„Je tu sice krásně, jako v ráji, ale na mě moc horko. Už abychom byli raději zpátky v Temnovišti.”
Chtělo se mi na to zasmát. Uvědomila jsem si, že jsme pořád na ostrově v sídle paní Karmíny a Marmond mi už uspal znamení. V temném pokoji bylo k zalknutí, vzduch byl těžký a horký, až se mi špatně dýchalo. Když viděl, že nespím, naklonil se nade mě a v šeru mu zableskly oči:
„Ty nespíš? Nehodí se mi, abys nespala, tak zavři okamžitě oči a hned zase spi!”
Rozesmála jsem se, ani nevím proč. Možná z té únavy a horka. Marmond na mě podrážděně zasyčel:
„No co je? Uklidni se, není tu vůbec nic k smíchu.”
Ale mně nešlo přestat. Bylo mi hrozné vedro a taky mi vadilo, jak se ke mně Marmond přitiskl. Jeho tělo sálalo. Zašeptal mi těsně u ucha:
„Zavři oči a spinkej, jinak jestli uslyší, že nespíš, přijde si pro tebe!”
Zavrtěla jsem se a fňukla: „Nechci být přikrytá, mám žízeň a chci vstát a otevřít okno.”
Marmond mě ale pevně zadržel a nepustil. Řekl potichu, až mě zatrnulo.
„Jestli nechceš k obrovi, tak zůstaň v klidu u mě ležet. Nemůžeme otevřít okno, je zvenku zamčené okenicí na příkaz obra. Musíš spát, dám ti spací lék.”
Marmond mi chvíli vyprávěl, co všechno jsem zaspala, zatímco mi chystal pohár:
„…Vladava se zle pohádala s paní Karmínou… proto se tu už déle zdržovat nechce a kvůli ní zítra odplouváme…obr s Moranem jsou věčně opití a mně obr nařídil, abych tě tu pořád hlídal. Přikázal, že hned jak se vzbudíš, mám tě za ním odvést, nebo si pro tebe přijde sám.”
Pohladil mě po vlasech, tiše se zeptal: „Chceš za obrem, nebo zůstaneš se mnou?”
Nechtělo se mi za obrem. Marmond byl nějaký jiný. Nevím čím, ale nebyl protivný jako vždycky. Vypila jsem s odporem hořký spací lék a nechala se jím znovu uspat…
-Už na palubě-
Marmond mě posadil, ještě úplně rozespalou a omámenou lékem, obrovi přímo do klína. Ínemak seděl u masivního stolu na palubě Moranovy lodi a jako vždycky byl po opici protivně šklebivý. Zavrčel na mě, až mu v té temně šedé tváři bleskly černé rozlámané zuby: „To chceš jako všechno zase zaspat, nebo co?”
Jen slabě jsem se zasmála a podívala se na obra. Připadalo mi, že má kůži na obličeji ještě víc popraskanou než obvykle. Odfrkl si: „Příště už tě nikam nevezmu!”
Moran, který právě usedl ke stolu, s těžkým pohárem v ruce, nesouhlasně zahučel přes své tyrkysové vousy: „Ale co bys ji nevzal, náhodou byla v pohodě, ani tě moc neštvala. Na rozdíl od Vladavy.”
Ínemak se ušklíbl ještě víc, zafuněl a ukázal prstem dopředu: „Ale jen proto, že ji Marmond hlídal. A podívej, jak nám chudák zešedivěl.”
Oba se podívali na Marmonda a hromově se rozesmáli. Marmond zrovna pil z poháru, a když obr utrousil tu poznámku o jeho šedinách, lekl se a ošklivě se zakuckal. Víno mu vystříklo na bradu. To ty dva opilce rozesmálo ještě víc.
Podívala jsem se na Marmonda blíž – měl ve vlasech stříbřité prameny. Vypadal tak vyčerpaně.
Najednou se ke stolu přiřítila Vladava, celá vzteklá, a hned se do nich pustila:
„Čemu se tu pořád tak smějete? Taky se chci zasmát!” Obr ani Moran jí hned neodpověděli, jen nad ní mávli rukou. Marmond si utřel bradu a zakroutil hlavou:
„Asi jsem z toho horka a slunka tak trochu vybledl, to je vše!”
Vladava se Marmondově poznámce samozřejmě nezasmála. Nechápavě a kysele se ušklíbla a spustila svou obvyklou písničku:
„A na mě se nepodíváte, jak jsem celá oteklá? Zajímáte se pořád jen o sebe a řešíte nesmysly! Ale aby se postaral někdo o mě, to vás ani nenapadne!”
Ínemak se opřel o stůl a chladně jí připomněl: „Od toho máš svoji společnici. A kdybys nebyla hnusná na paní Karmínu, když ti nabízela pomoc, byla bys teď v pohodě.”
Vladava uraženě zasyčela, otočila se na podpatku a rázným krokem se vzdálila od stolu. Moran si hluboce oddechl, až se loď zakolísala: „Ještě chvílka její přítomnosti a oteču z ní taky!”
Oba se zase strašlivě rozesmáli a Marmond s nimi, i když jeho smích zněl trochu nuceně. Pak chraptivě řekl: „Možná bych měl jít za ní… s dovolením bych se vzdálil a zeptal se jí, co potřebuje.”
Ínemak nad ním lhostejně mávl obří rukou: „Tak jdi. Až tě budu potřebovat, zavolám.”
Marmond se zvedl od stolu a spěšně odešel. Obr se podíval za ním a zafuněl: „Tak snad Marmond z Vladavy taky neoteče, když je tak důležitý a potřebný!”
Znovu si spolu připili. Moran otočil hlavu, zkoumavě si mě prohlížel a rýpnul si: „Co jsi tak tichá? Marmond ti odešel za Vladavou a ty na to nic neřekneš?”
Místo mě ale zavrčel Ínemak. „Asi už ho má dost, tak ať se chvíli věnuje Vladavě.”
Najednou mě hrubě chytil za bradu, otočil si moji tvář k té své temné, popraskané a zadíval se mi hluboko do očí. Prohlížel si mě jako by mi chtěl přečíst myšlenky a dodal:
„Vidíš, jak je pořád zasněná? Prober se už. Na koho zase myslíš, hm?”
Před očima se mi v tu chvíli mihl záblesk rudých vlasů a vzpomínka na chladivý, bezpečný stín Esmariena, tak odlišný od obrovy horké těžké náruče.
Obrovi jsem unaveně odpověděla: „Chci se jít pohoupat do sítě.”
Ukázala jsem na houpací síť, kterou tu pro mě minule nechal zavěsit Moran. Ínemak se zamračil, nespokojeně zafuněl a zavrčel:
„Už jsem se obával, že budeš zase chtít něco sladkého… Dobře, jdi se pohoupat.”
Moran okamžitě vstal od stolu a galantně nabídl: „Možná ji tam doprovodím?”
Ani nečekal na obrovo svolení, šel se mnou a pomohl mi usadit se do sítě. Pak se vrátil zpátky k Ínemakovi. V tu chvíli se na palubě objevila paní Karmína. Ani jsem nevěděla, že je taky na lodi! Ladně se usadila u stolu na Marmondovo prázdné místo. Připila si s obrem i s Moranem a mým směrem vesele zamávala. Hrozně mě těšilo, že tu je a že ji vidím.
Pak začala vyprávět něco o Vladavě a té její společnici. Z dálky ke mně přes šumění vln doléhala její slova:
„Úplně lituji, že té hrozné Vladavě vůbec slouží, když se k ní chová tak otřesně.”
Pohupování sítě a tichý hovor u stolu mě pomalu kolébaly, až mě po chvíli přemohl hluboký spánek…
-Sen o Esmarienovi-
Ve snu jsem se ocitla u Esmariena. Seděl ve svém tajném pokoji vzpomínek, obklopený svými pavouky, a zrovna jim ze stavebnic a barevných kostek nadšeně stavěl malé pavoučí městečko.
Tiše k nim promlouval: „Takové nádherné Barevné město… A bude jen pro vás. I kouzelná světýlka vám rozsvítím.”
Moc se mi to líbilo. Přistoupila jsem blíž a pošeptala mu, že je to úplně nejkrásnější věc na světě. Esmariena to moc potěšilo, vděčně mě objal a měl radost, že se mi jeho Barevné město pro pavouky tak líbí. Pak vstal, měl v očích tajemný výraz, s úsměvem navrhl:
„Uděláme si spolu kouzelný taneční bál. Pozveme na něj naše kočky, a taky stíny a přízraky, které nám budou hrát živou hudbu k tanci. Těšíš se?”
Rozesmála jsem se a radostně přikývla: „Jo, moc se těším!”
Pak jsme společně ruku v ruce vstoupili do velkého sálu. Najednou se ale Esmarien zarazil. Plácl se dlaní do čela a vyhrkl:
„Na to nejdůležitější jsem zapomněl! Mám pro tebe magicky krásné šaty, budeš z nich nadšená!”
Zatáhl mě k velkému zrcadlu v rohu a odhrnul těžký závěs, za kterým visely úchvatné závojové šaty, které se celé magicky třpytily. Vydechla jsem úžasem. Byly tak nádherné, až se mi do očí nahrnuly slzy. Nemohla jsem uvěřit, že jsou vážně pro mě?
Esmarien mi pomohl se do nich převléknout. V tu chvíli podivná kapela složená ze stínů a přízraků spustila zvláštní, trochu smutnou a pomalou melodii. Esmarien mě pevně vzal kolem pasu a začali jsme tančit. Když se mi z toho točení trochu zamotala hlava, vyvedl mě ven do zahrad.
„Trochu se projdeme na čerstvém vzduchu a zase ti bude dobře,” zašeptal mi do vlasů.
Procházeli jsme se kolem klidného jezírka, nad námi se klenulo fialovomodré nebe a Esmarien mi s úsměvem podal překrásnou růži. Rozplakala jsem se štěstím a tiskla se k němu s tím, jak moc jsem šťastná, když jsme takto spolu. Objala jsem ho kolem krku… ale najednou mě čísi hrubé ruce drsně vytrhly z jeho náruče!
Vykřikla jsem strachy a s pláčem se probudila.
-Podivné spojenectví-
Nade mnou stál Marmond. Na palubě už nikdo jiný nebyl. Všude kolem vládla hluboká noc a nad lodí se rozprostíralo přesně to samé fialovomodré nebe jako v mém snu. Marmond ke mně tiše promluvil:
„Obr s Moranem už odešli spát a já abych tě zase hlídal.”
Opatrně mě za ruce vytáhl z houpací sítě, unaveně si povzdechl a dodal:
„Nebreč zas, je krásná noc.” Ukázal prstem k obloze, kde zrovna zazářil jasný záblesk: „Podívej, padá hvězda. Něco si přej.”
Marmond na sobě neměl svůj obvyklý plášť a na jeho odhaleném těle v té tmě jasně zářily magické znaky, objal mě a do ucha mi zašeptal:
„To přání se ti splní, ať je jakékoli… Stejně vím, co sis přála.”
Odtáhla jsem se a překvapeně se mu zadívala do tváře. Jeho oči v té tmě zvláštně žhnuly.
„Jak… jak můžeš vědět, co si přeju?” zeptala jsem se roztřeseným hlasem. Marmond smutně přikývl:
„Slyšel jsem zpívat Esmariena. Zpíval pro tebe tu písničku o černé růži… Vím, že ji má u sebe. Nejdřív jsem se na tebe strašně zlobil, ale už se nezlobím.”
Zůstala jsem na Marmonda udiveně zírat a on si jen těžce povzdechl:
„Ty přece víš, jak máme my dva k sobě blízko. I když mě někdy nesnášíš, sama to cítíš. Stejně tak já cítím všechno, co prožíváš ty. Přiznávám, že jsem k tobě občas vědomě hnusný, ale… tvé a Esmarienovo tajemství si nechám pro sebe. Obr se nic nedozví.”
Při těch slovech se mi z únavy a šoku zablýskalo před očima a udělalo se mi strašné slabo. Marmond mě pohotově zachytil, vyzvedl mě do náruče a na nic dalšího už si nevzpomínám…
-Loučení v přístavu-
Když Moranova loď konečně zakotvila v přístavním městě, hned na uvítanou se k nám přihrnul Norman se svou hlučnou bandou. Byla to docela veselá a divoká legrace, ale jen do té doby, než před nás předstoupila paní Karmína a oznámila, že se s námi musí rozloučit.
V tu ránu na mě padl hrozný, těžký smutek. I když jsem ten výlet kvůli Marmondovým lektvarům skoro celý prospala, přítomnost paní Karmíny a všechno, co jsem zažila na té lodi i na jejím kouzelném ostrově, pro mě bylo nezapomenutelné. Zase jsem se rozplakala. Všichni kolem sice prohazovali uštěpačné poznámky, že jsem zbytečně přecitlivělá, ale já je úplně ignorovala.
Paní Karmína, která i v tu chvíli vypadala jako úchvatná bohyně zazpívala na rozloučenou svou nádhernou, smutnou píseň. Když dozpívala poslední sloku. Její hlas pomalu utichal, ale mně připadalo, že ho pořád slyším mezi šuměním moře a křikem racků. Ještě jednou se za námi otočila, lehce zvedla ruku na rozloučenou a usmála se.
Pak se i se svými společníky vzdálila po molu.
Dívala jsem se za ní tak dlouho, dokud se její postava neztratila mezi budovami přístavu. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že tento kouzelný výlet opravdu skončil.
Hlasité předčítání