Když zůstanu u Rohejše…
Rohejš mě vzal na prohlídku jejich celého území. Posadil mě na jednorožce a všude mě provázel. U toho pořád něco povídal, komentoval veškeré dění kolem a mě se to líbilo. Pak se rozhodl mi ukázat něco hodně tajemného. Sesadil mě s jednorožce a vedl dolů, do podzemí. Vysvětloval:
,,Víš, tam dole je pravěký strážce tajného pokladu všech Rohejšů. Moc mě zajímá, jestli tě tam se mnou pustí.”
Zeptala jsem se:
,,A co se stane, když nepustí?”
Rohejš se na to zasmál a řekl:
,,Nic, tak neuvidíš tajemství Rohejšů.”
Prošli jsme děsivým tunelem, kde byly vystavené různé lebky s různými rohy. Mezi tím svíčky a zbraně. Asi pohřebiště? Zeptala jsem se na to Rohejše. Zamručel, že je to jen pro výstrahu, aby tudy nikdo nepovolaný neprocházel. Ukazoval mi skryté pasti. Pak i na stropě sítě, které se spustí na nezvaného vetřelce. Když jsme vyšli s tunelu objevil se před námi obří býk. Rohejš na něho kývl a zeptal se:
,,Pustíš nás dál?”
Býk se na mě moc přátelsky nedíval, ale uhl nám s cesty. Před námi stála podivná jeskyně, možná víc něco jako svatyně?
Rohejš zapálil louč a vešli jsme do temné brány. Pak sešli několik schodů dolů. Rohejš kolem zapaloval světla a když se velká místnost osvětlila, žasla jsem. Vypadalo to trochu jako svatyně u krále Silvera a pokladnice u obra v Temnovišti. Uprostřed bylo ohniště , dál stál oltář a kašna, se které tryskala voda. Kolem byly rozmístěné drahé zářivé kameny, květiny a šperky. Ležely tu poskládané vedle sebe truhle s poklady, některé moc plné, že nešly ani zavřít. Jiné byly zamčené. Taky tu bylo vystaveno plno různých zbraní, i brnění. Rohejš to okomentoval:
,,Památka na předky, kteří vedli války.”
Pak na mě kývl:
,,Jestli se ti tu něco zalíbí, smíš si to vzít!”
Zakroutila jsem hlavou:,, Ne,raději nic nechci.”
Rohejš zklamaně povzdechl:
,,Chtěl bych, abys měla něco na památku. Přijmi to ode mě, jako omluvu, že jsem tě ve zlosti dostal do sázky proti obrovi! Až se k němu vrátíš a bude ti smutno, připomene ti to tuto chvíli, kdy jsi byla semnou.”
Rohejš mi podal malou zlatou krabičku. Když jsem ji otevřela, byl v ní tenký zlatý řetízek a na řetízku byl třpytivý, drobný přívěšek ve tvaru srdíčka. Poděkovala jsem mu, ale nechtěla jsem to příjmout. Jenže Rohejš, mi přívěšek i přes to vnutil. Připevnil mi ho na krk a objal mě. Zamručel:
,,Jestli to nepřijmeš, moc mě tím raníš!”
Tak jsem si řetízek s přívěškem schovala pod výstřih šatů. Když jsme odcházeli, tak nás obří býk zamračeně doprovázel k tunelu. Rohejš se s ním rozloučil. Pospíchali jsme zpátky děsivým tunelem. Když jsme vyšli, už byla skoro tma a čekal na nás jednorožec. Rohejš mě na něho vysadil a šli jsme mlčky cestou do hlavního sídla Rohejšů.
Po prohlídce Rohejšovic celé vesnice, ohrad ze stády různých zvířat, stájí, zahrad a sadů, jsem byla docela unavená. Nechtělo se mi ke společnému stolu mezi ostatní. Rohejš mě ale přesto usadil vedle sebe k společnému stolu. Sotva jsme se usadili, tak hlavní Rohejš se začal vadit s Rohejšem se zlomeným rohem. Vyčítal mu:
,,Ani se neomluvíš, že jdeš pozdě! Začali jsme jíst bez vás…ani jste nebyli u toho, když jsme probírali plán dne na zítra!”
Rohejš se zlomeným rohem se napřed omlouval, ale pak vstal a vážně pronesl:
,,Od teď si plánujte vše beze mě! Už tu dlouho s vámi nezůstanu! Tak si všichni zvykejte na moji nepřítomnost!”
Jedna s žen vstala od stolu a s pláčem utekla pryč. Bylo mi to líto. Hlavní Rohejš se zatvářil zničeně. Povzdechl na Rohejše se zlomeným rohem:
,,K čertu s tebou!”
Některé ženy s dalšími Rohejši vstali od stolu a odešli.
Rohejš se zlomeným rohem kývl:
,,Všechno, co bylo moje, patří tobě, jen bílý jednorožec je její, tak se o něho postarej a nedovol, aby se ho kdokoliv jiný dotkl!”
Zeptala jsem se:,, Vysvětli mi, proč to tak chceš?”
Hlavní Rohejš zaskuhral:,,On to tak nechce, ale musí! Hned, jak odejdeš, tak zemře!”
Tak jsem se zeptala:,,Proč zemře?”
Hlavní Rohejš odpověděl:,,Pro výstrahu!Aby se už nikdo nikdy nevsázel s obrem!”
Zeptala jsem se:,,A když zůstanu?”
Oba na mě zakroutili hlavou a řekli: ,,Nezůstaneš, už teď lituješ, že tu vůbec s námi jsi!”
Tak jsem se zeptala:,,Jak dlouho bych tu měla zůstat, abys nezemřel a obr prohrál sázku?”
Oba se na sebe podívali. Hlavní Rohejš si povzdechl. Odpověděl:
,,Do dalšího úplňku!”
Kývla jsem:,,A když tu zůstanu do úplňku, co bude pak?”
Rohejš se usmál:,,Když tu zvládneš s náma vydržet bez útěku do úplňku, tak obr prohraje a já nezemřu!”
Přikývla jsem, chtěla jsem slíbit, že neuteču, ale pak se zarazila. Zeptala se:
,,Co obr prohraje?”
Oba dva odpověděli:
,,Tebe!”
Tomu jsem nechtěla uvěřit. Rohejš na mě po chvíli vyhrkl:
,,Byla by to tvoje výhra. Zbavila by ses obra. Sice bys neviděla Ohyna, ale toho nevidíš ani tak, když tě obr zavře s Marmondem do věže. Tady u nás tě nikdo nikam zavírat nikdy nebude! Můžeš si jít kamkoliv chceš, teda jen ne do Temnoviště. Můžeš se toulat po lesích a po horách na jednorožci, jak ty sama dlouho budeš chtít! Když si nebudeš přát naši společnost, budeme to respektovat! Popřemýšlej o tom. Rozhodnutí je na tobě. Ale do úplňku pro své bezpečí se nás raději moc nestraň. Zůstávej s námi, však víš, že nás obr sleduje!”
Přikývla jsem:,,Dobře, budu se snažit být do úplňku co nejvíc s vámi!”
Objali jsme se. Bylo to zvláštní. Ucítila jsem, jakoby ze mě spadl těžký balvan. Rohejš se zeptal:
,,Jsi unavená? Uložím tě.”
Když jsem usínala, přemýšlela jsem o tom všem, co jsem se dozvěděla, co se stalo a co a jak nejlíp bych měla? Mám se vrátit k obrovi a způsobit tak smrt Rohejše? Obr s tím, že bych s Rohejšem zůstala určitě vůbec nepočítá, jak se zachová, když prohraje? Kdo by mi mohl poradit? Najednou jsem zaspala…
POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ…
Hlasité předčítání