💖Setkání s Esmarienem💞
-Dřímala jsem v houpací síti v Temnovišti na útesech a snila o Esmarienovi. Nad mou hlavou se tiše vznášely moji dva stíny — Nýrloth Ená a ten s černou růží. Najednou se vedle mě zvedl temný oblak kouře ze kterého vystoupil Esmarien. Zalila mě radost, že za mnou přišel.
Houpali jsme se spolu v síti nad propastí a povídali si. Esmarien se naklonil blíž, s povzdechem prozradil:
„Marmond se pohádal s tou jeho knihovnicí Handulou…“
Při vzpomínce na Handulu a její bílý rolák s proužkem jsem se neudržela a zasmála se.
„A proč se s ní pohádal?“ zeptala jsem se.
Esmarien zadržel smích a přidušeně odpověděl: „Je toho víc. Musím ti to povyprávět popořádku.“
Pokýval hlavou a začal:
„Asi se budeš smát. Podle Marmonda měla Handula na sobě strašně nevkusné oblečení, protivně žvýkala žvýkačku, vnucovala mu nějaké nezajímavé knihy a nutila ho jít s ní na přednášku spisovatele, kterého obdivuje. Marmond se tam nudil, na té přednášce zaspal… Handula se urazila a rozešla se s ním. Vrátila mu i kocoura — prý jí poničil knihy. Takže teď máme doma dva černé kocoury, kteří se neustále vadí. Stejně jako já s Marmondem. A Marmond čím dál víc touží vrátit se k obrovi. Všechno mi vyčetl…“
Nejdřív jsem se smála, ale pak mi ho bylo líto. Naštvaně jsem řekla:
„Marmond i obr by nutně potřebovali někam na dovolenou. A my dva taky.“
Esmarien se rozesmál.
„To by opravdu potřebovali. Jenže jak je k tomu přimět…“
V tu chvíli se přímo u nás objevil naštvaný Marmond. Lekla jsem se, jak temně zahučel:
„To jsem si mohl myslet, že mě tu budete pomlouvat!“
S Esmarienem jsme se rozesmáli. Marmond jen zakroutil hlavou:
„Vy dva toho hned nechte. Jestli obr zjistí, že jste se sešli, zničí nás všechny.“
Esmarien si nešťastně povzdechl: „Tak ať zničí. Je mi to jedno.“
Marmond na Esmariena vykřikl: „Mně to jedno není! Radím ti, abys zmizel. A ji odvedu k obrovi. Promluvím si s ním.“
Než jsem stačila cokoliv říct, Esmarien zmizel. Marmond mě zvedl ze sítě do náruče — v příštím okamžiku jsme se ocitli u obra.
✨ S Marmondem u obra
Ínemak se právě rozčiloval na Ohyna, když jsme se s Marmondem objevili v hodovní síni. Obr seděl u své nechutně krvavé hostiny a Ohyn před ním poraženě klečel. Sotva uviděl Marmonda, jak mě drží v náručí a žádá o slyšení, zarazil se. Pak na Marmonda otráveně zavrčel:
„Nemysli si, že když jsi mi ji sem přinesl, jsem zvědavý na tvoje řeči. Nech ji tu a zmiz!“
Ínemak se tvářil nepřístupně. Marmond k obrovi přistoupil blíž, postavil mě před obra a poklonil se.
„Jak si přeješ, můj pane,“ vydechl tiše. „Jen jsem chtěl připomenout, že ještě nemá uspané znamení. S tvým dovolením bych se o to postaral.“
Obr zafuněl:
„Tak kde se pořád flákáš? Místo toho blbnutí se zrzounem jsi jí to znamení mohl uspat už dávno!“
Zastala jsem se Marmonda: „Ale ty jsi přece říkal, že mi má Marmond uspat znamení až po odjezdu Vladavy…“
Vladava je pořád u obra
Najednou se k nám přiřítila Vladava. Odstrčila mě a poklekla před obra. Vyděšeně vyhrkla:
„Můj pane, nemůžu odjet! Musíš mi pomoct zbavit se přízraku s černou růží!“ Ukázala na mě. „To ona za to může! Schválně ho k sobě přivolala. Určitě je s ním domluvená — posílá ho, aby mě děsil, oslaboval a vysával energii! Nemám žádnou ochranu, nemám svou společnici, zabila ji… Proto žádám, abys mi ihned zajistil náhradu! A jestli je Marmond tak mocný čaroděj, dokáže přízrak zničit!“
Ínemak zaklonil hlavu a odfrkl:
„Co všechno bych ještě měl?“ Praštil do stolu, prudce vstal. Vladava před ním couvla a schovala se za mě. Obr se tomu pobaveně zasmál a křikl na Marmonda:
„Vladava má přednost. Znič ten přízrak, zajisti jí ochranu — až odjede, můžeš zmizet zpátky k tomu zrzounovi…teď mi dejte všichni pokoj!“
Popadl mě do náruče a zmizel se mnou do své komnaty. Tam na mě zahučel:
„Co máš společného s tím přízrakem od Vladavy, hm?“
Zakroutila jsem hlavou. „Nic.“
Obr se i se mnou v náručí svalil na postel a zavrčel:
„Znechutili mě, nejvíc ten mizera Marmond! Kde jsi zas byla, že tě sem musel dotáhnout?“
Zadržela jsem smích při vzpomínce na jeho šílené chrápání. Potichu jsem řekla:
„Chtěla jsem, aby mi Marmond uspal znamení. Jenže řekl, že bez tvého svolení to neudělá.“
Ínemak se zamračil, vzal moji levou dlaň a podíval se na znamení. Pulzovalo a problikávalo červeně. Pokýval:
„Zatím tu zůstaneš a budeš odpočívat. Pošlu pro léčitele. Donese ti spací lék a já se půjdu uklidnit s Ohynem na lov.“
Zavolal Ohyna a poručil mu, aby přivedl léčitele, přinesl spací lék a provizorně ovázal moji levou ruku se znamením.
Když léčitel přišel, obr mu přikázal:
„Chci, aby ses o ni postaral, dokud jí Marmond neuspí znamení.“
Léčitel to slíbil a podal mi spací lék. Ínemak s Ohynem odešli na lov. A já jsem usnula.
✨ V zajetí strachu
Zdál se mi děsivý sen. Nejdřív byl krásný — objevila jsem se u Esmariena, smáli jsme se, objímali… najednou se všechno rozplynulo. Z temnoty mě hrubě vytrhl Marmond. Chytil mě za paži a chraplavě oznámil:
„Pán přikázal, abych ti uspal znamení.“
Rozespalou mě táhl do léčírny. Vtom se před námi objevil stín s černou růží a sykl:
„Marmonde, zastav se. Promluvme si.“
Marmond se po něm ohnal hůlkou. „Zmiz. Nemám čas se s tebou bavit.“
A pak to přišlo. Z mé dlaně začalo jiskřit. Marmond zbledl, pustil mě a vykřikl:
„Už je pozdě! Varoval jsem tě!“
Znamení ve mně explodovalo — a já se rozplynula.
Vykřikla jsem a prudce se posadila. Tma kolem mě byla tichá. Ulevilo se mi, že to byl jen sen. Podívala jsem se na levou dlaň — nic strašného jsem necítila, jen chladivý obvaz. Ale ten pocit strachu nepolevil. Třásla jsem se.
„Marmonde… pomoc…“ zašeptala jsem.
Do místnosti vstoupil léčitel. A s ním se objevil i stín s černou růží. Naklonil se ke mně a tiše řekl:
„Neboj se. Jsem u tebe.“
Léčitel mi podal pohár. „Musíš to vypít až do dna. Pán si přeje, abys spala.“
Zakroutila jsem hlavou. „Nechci spát. Měla jsem hrozný sen. Musím za Marmondem.“
Stín mě zarazil: „Nemusíš. Jsi pod ochranou černé růže. Ta dokáže tvé znamení udržet v klidu.“
Z napětí se mi udělalo nevolno. „Potřebovala bych na vzduch…“
Stín mě zvedl do náruče. Léčitel vykřikl: „Musí zůstat tady! Pán se bude zlobit!“
Stín temně zahučel: „Postarám se o ni. Jsem její ochránce. Až se pán vrátí, vysvětlím mu to.“
A zmizel se mnou ven.
„Kam to bude?“ zeptal se.
„Do sítě nad útesy…“
Když mě tam položil, zeptala jsem se:
„Ty jsi děsil Vladavu?“
Stín zašeptal: „Jsem její zkáza. A ona to ví.“
„Ale obr poručil Marmondovi, aby tě zničil,“ řekla jsem vážně. „Nechci o tebe přijít. Raději ji nech být. Myslí si, že jsem tě přivolala já.“
Stín se zasmál. „Tak to není. A je jedno, co si myslí. Chci, abys věděla, že tahle černá růže je vytvořená z tvé a mé síly. Patří jen tobě. Čerpá energii z tvého znamení a udržuje ho v bezpečí. Nepotřebuješ Marmonda ani jeho uspávací lázeň. Díky růži jsme propojeni. A Marmond mě nemůže zničit, pokud růži uhlídáš.“
Přesto jsem se bála. „A co když tě uvězní v knize?“
„Pak mě dokážeš přivolat zpět,“ řekl klidně. „Stejně jako svého prvního stína — Nýrlotha Ená.“
Rozhlédla jsem se. „A kde je? Proč tu není?“
Stín povzdechl: „Byl dlouho zavřený v knize. Dopřej mu čas.“
„Ale vrátí se ke mně, že jo?“ fňukla jsem.
Stín mě uklidnil a zašustil: „Jistěže se vrátí. Odpočívej. Jsem tu s tebou já.“
Zdřímla jsem.
Najednou u mě stál Marmond. Zasyčel:
„Ty máš pořád u sebe tu černou růži?“
Schovala jsem ji. Neodpověděla jsem. Marmond se ke mně hrozivě přiblížil, ale stín ho zarazil.
„Zadrž, Marmonde,“ řekl. „Je pod mou ochranou.“
Marmond pohrdavě odfrkl: „Kvůli tobě jsem se musel zdržovat s Vladavou, dávat jí nové amulety a zajišťovat ochranu. Stálo mě to moc energie. A teď tě mám ještě zaříkat do knihy… jenže něco tomu brání!“
„Marmonde, prosím!“ vykřikla jsem. „Nedělej to. Obr nezjistí, že jsi stín nezničil. Já ho potřebuju.“
Marmond přísně řekl: „Slíbil jsem pánovi, že ten přízrak zničím. Nepleť se do toho.“
Napřáhl hůlku. V tu chvíli jsem ji vykopla z jeho ruky. Odlétla do propasti.
„Cos to udělala?!“ zařval.
Skočila jsem na Marmonda, porazila ho na zem a objala kolem krku.
„Prosím… nezlob se. Vykašli se na Vladavu. Já stín potřebuju. Nedovolím, abys ho uvěznil.“
Marmond zasyčel: „To si domluv s obrem. Ty ten stín nepotřebuješ. Uspím ti znamení, jak mi přikázal.“
Stín nad námi promluvil: „Vybrala si mě. A ochranu černé růže. Uspávací lázeň už nepotřebuje.“
Marmond mě od sebe hrubě odhodil. Vstal a vykřikl na stín:
„Ty a ta tvoje prokletá růže z ní vysáváte energii! Jak dlouho myslíš, že to vydrží?“
Stín odpověděl klidně: „A tvoje uspávací lázeň jí energii nevezme? Vysiluje ji tak, že zůstane v bezvědomí celé dny. A když nabere sílu, znamení se může znovu rozžehnout a bez ochrany ji spálit zevnitř. Víš to moc dobře, Marmonde. Nedáš jí žádnou jinou ochranu.“
Marmond neodpověděl. Jen zakroutil hlavou.
„Ty beze mě zemřeš,“ procedil. „Až tě znamení zabije, bude to tvoje vina. Obr mi nic vyčítat nebude.“ Ukázal na stín. „A ty budeš navěky zatracen.“
Odešel. Ani se neohlédl.
Začala jsem brečet. Volala jsem za ním, ale nezastavil se.
Vedle mě se ve stínu usadil Esmarien. „Nebreč za ním,“ řekl tiše. „Jemu na tobě nezáleží. Chce se přes tebe dostat zpátky k obrovi, i když ví, jak ho bude trápit. A po mně chce, abych na tebe zapomněl. Nevím, co si myslí.“
Bylo mi strašně smutno. Vyprávěla jsem mu svůj sen a bála se, jestli to nebylo varování. Stín s černou růží mě znovu ujistil, že jsem se rozhodla správně.
Esmarien se mi zadíval do očí. V jeho pohledu zářily červené hvězdičky —podobné jako moje znamení. Jeho hypnotický pohled mě úplně uspal…
Hlasité předčítání