-Prokleté znamení-
Znovu jsem se probudila s výkřikem. Celá vyděšená jsem se vzpamatovávala ze strašného zážitku a v uších mi ještě zněla Marmondova výhružka:
„Pamatuj! Ty beze mě zemřeš!“
Rozplakala jsem se. Kdy tyhle noční můry konečně přestanou? Vtom jsem ucítila prudké pálení v levé dlani – přesně tam, kde ukrývám znamení od Vičky. Dlaň mi zářila rudě a tělem mi projíždělo nesnesitelné horko. Shodila jsem ze sebe teplý přehoz a zmateně se rozhlížela do tmy.
„Esmariene!“ vykřikla jsem do prázdna.
„Jsem tu,“ ozvalo se okamžitě ze stínu.
Přisedl si ke mně a tiše se zeptal: „Uklidni se. Pověz mi, co tě tentokrát tak vyděsilo?“
Ukázala jsem mu svou zářivě rudou dlaň a vzlykla: „Potřebuju, aby mi to Marmond uspal…“
Esmarien si jen pohrdavě odfrkl. „Ne, nepotřebuješ. Zvládneš to uspat sama. K tomu nepotřebuješ Marmonda ani nikoho jiného!“
Vychrlila jsem na něj všechno, co mi Marmond říkal. Varovala jsem ho, že prý jen Marmond dokáže znamení utišit v té složité léčivé lázni, kterou připravuje pokaždé, když se ve mně tohle prokleté znamení bezejmenných probudí.
Esmarien se syčivě zasmál a povzdechl si: „Ach jo, ten Marmond…“
Objal mě a snažil se mě ukonejšit. Pak se mi podíval přímo do očí:
„Nevěř Marmondovi! Povím ti, jak se to znamení uspí, aniž bys potřebovala jeho kouzla. Hlavně se uklidni. Tady nejsi u toho hrozného obra v Temnovišti, jsi u mě. Dívej se mi do očí a soustřeď se na můj klid.“
Esmarien mi sevřel levou dlaň do svých rukou a pevně propletl naše prsty. Cítila jsem jeho studenou kůži na své rozpálené dlani a upřeně se dívala do jeho temných očí. Co se dělo dál, si už nepamatuji. Esmarienův pohled byl silně hypnotický a já se propadla do podivného spánku – podobného tomu, který mě vždy přemohl v Marmondově lázni.
Netuším, jak dlouho jsem spala. Když jsem procitla, Esmarien už u mě neseděl. Dlaň už sice nepálila, ale zůstala na ní velká červená skvrna. Cítila jsem se strašně slabá. Když jsem se pokusila vstát, nohy mě neudržely a já se zhroutila k zemi. Třásla jsem se zimou a nedokázala se zvednout.
„Esmariene? Jsi tu?“ zavolala jsem slabě. Odpovědí mi bylo jen ticho a průvan od otevřeného okna, odkud byl cítit kouř. S námahou jsem z gauče stáhla přehoz a zabalila se do něj. Vtom se místností rozlilo světlo. Esmarien, dosud schovaný v hlubokém stínu, mě zvedl zpět na gauč. Naklonil se ke mně a zašeptal:
„Podívej, co pro tebe mám!“
-Kouzelný dárek-
Vzal mě za levou ruku a navlékl mi na prst prsten, který ve tmě zářil jasně jako hvězda.
„To je znamení tvé ochrany,“ vysvětlil tiše. „Dokud svítí jasně, jsi v bezpečí. Pokud však potemní nebo změní barvu záře, znamená to, že se něco blíží a tvé znamení se probouzí – třeba i jen špatným snem. Neboj se, budu u tebe. Společně to znamení udržíme v klidu. Věříš mi?“
Kývla jsem a poděkovala za ten krásný dar. Objali jsme se a Esmarien se po chvíli zeptal:
„Už je ti líp? Nechceš se jít projít ven?“
„A co když potkáme Marmonda?“ vyhrkla jsem ustaraně.
Esmarien se rozesmál – byl to zvláštní, až potěšený smích. Pak na mě spiklenecky mrkl:
„Ten teď sedí u krbu se svým černým kocourem a užírá se lítostí nad sebou samým!“
Vytřeštila jsem na něho údivem oči.
„Jak to víš? Ty máš taky kouzelné kukátko jako obr, kterým všechno vidí?“
Esmarien znovu zavrtěl hlavou a povzdechl si:
„Nevyzvídej, jak to vím. Jednou ti povyprávím další smutný příběh, ale teď ne… nechci, abys byla znovu smutná. Nemysli na Marmonda ani na nikoho z Temnoviště.“
Vstal a pomohl mi na nohy. Vyšli jsme ven za dům do zarostlé zahrady plné keřů rudých růží. Všimla jsem si, že se začíná rozednívat. Esmarien utrhl jednu růži, podal mi ji a zašeptal:
„Blíží se svítání, musím zmizet. Chceš vidět moji proměnu?“
Zesmutněla jsem, ale on mě konejšil:
„Nebreč, vrátím se zase, až setmí se, v pozdním večerním čase.“
Odnesl mě zpět domů a posadil se na okenní parapet. S prvním rozbřeskem se rozplynul v oblaku kouře a proměnil se v černého fénixe, který vzlétl k nebi. Zůstala jsem u okna sama a bylo mi do pláče.
-Další hrozný sen-
V dalším snu jsem viděla Marmonda. Plakal u obra a Ínemak ho nečekaně objal. Řekl mu: „Přátelé navždy!“ Marmond přestal plakat, podíval se na obra a s úsměvem zašeptal: „Přátelé navždy.“
Obraz se však vzápětí rozplynul v kouři. Najednou stál Marmond i se svými stíny tady u Esmariena. Díval se, jak spím, pak se nade mě naklonil a zasyčel:
„Musíš zpátky k obrovi!“
Když mě chtěl chytit, leknutím jsem se probudila a vykřikla do tmy:
„Nikdy už nechci zpátky k obrovi!“
Znamení v dlani mě začalo pálit. Podívala jsem se na ruku – prsten od Esmariena úplně potemněl a znamení pod ním rudě problikávalo.
„Neboj,“ ozval se vedle mě Esmarienův hlas. „Nedovolím Marmondovi, aby tě odvedl zpátky, i když mu to obr přikázal.“
Objali jsme se a on se mě vážně zeptal:
„Tedy… pokud ty sama nebudeš chtít zpátky kvůli Ohynovi?“
Rozhodně jsem zavrtěla hlavou. „Nechci k obrovi ani kvůli Ohynovi. Stejně bych skončila zavřená ve věži a to už nikdy nechci zažít. Bylo to horší než horor a obrovi to nikdy neodpustím. Ať si klidně zůstane s Vladavou, když ji za mě vyměnil.“
Esmarien se uchechtl: „Ta už u obra nejspíš skončila. Proto povolal Marmonda. Ten se spokojí s jakýmkoliv zájmem, jen když může obrovi sloužit, i když si sliboval, že se k němu nikdy nevrátí. Je k politování.“
-Trocha legrace s Esmarienem-
Aby mě uklidnil a trochu rozveselil, vzal mě do haly k pianu a rozhodl se, že mě naučí hrát. Byla to hrozná legrace. Vymýšleli jsme různé blázniviny, až jsme oba skončili v záchvatu smíchu na zemi pod pianem. Esmarien mě pak zvedl a začal ze mě i ze sebe oprašovat prach.
„Takhle se vyvalovat v prachu se nehodí, ehm!“ zaskuhral teatrálně. „Musíme se jít okamžitě upravit k zrcadlu!“ Vznešeně pohodil hlavou a táhl mě za ruku k velkému zrcadlu. Vytáhl krajkový kapesník a začal se okázale oprašovat, přičemž vrzavě vzlykal: „Ach, takto se zřídit při hře na piano! Kdo to kdy viděl!“
Pak z kapsy pláště vytáhl podivné kukátko, něco jako lupu, a pečlivě zkoumal, jestli na sobě nemá někde šmouhu. Když viděl, že se pořád směju, zazubil se: „To nebyla legrace, to je smrtelně vážná věc! Ale čím se teď uklidnit? Chceš si se mnou zatančit?“ Chytil mě za ruce a zatočil se se mnou.
„V tomhle sále se kdysi tancovalo, hrála hudba a hosté se hlasitě bavili,“ začal vyprávět a na chvíli se odmlčel, aby nabral dech. „Byl jsem u toho, když doprostřed toho veselí vpadly hrozivě vyhlížející temné bytosti. Bylo to vážně vzrůšo… Od té doby se v tomto domě žádné oslavy nekonaly. Nikdo se k němu ani nepřiblížil, říkalo se, že tu straší. Dům patřil jednomu zchátralému, zavrženému vévodovi, který upsal svou duši Temnotě. V domě pak dlouhý čas zůstával jeho starý přítel, čaroděj.“
Pokýval na mě a smutně si povzdechl: „Původně to měla být jen legrace, která se tak trochu nepovedla… No a já v té době sloužil čaroději jako pokusný králík. Nedopadlo to s ním ani s jeho pokusy vůbec dobře. Tak jsem přišel o dalšího přítele.“
-Už bez legrace-
Otočil se a šel si stoupnout k oknu. Najednou byl hrozně smutný. I na mě padla úzkost. Přistoupila jsem k němu a potichu řekla: „Je mi moc líto tvé ztráty.“
Esmarien se na mě podíval a přikývl. „Ano, je smutné zůstat sám v celém rozpadajícím se sídle a nevědět, jak dál. Chtěl mě zbavit prokletí… zkusil všechno. Dokonce on sám toužil být jako já.“
„Co se s ním stalo?“ zeptala jsem se šeptem. Zakroutil hlavou.
„Uhořel. Neproměnil se. Zmizel se stínem smrti a už se nikdy nevrátil.“
Vzal mě za ruku a dovedl mě ke stěně se zrcadlem. Zatlačil na zrcadlo, které se otočilo. Vydechla odtud děsivá tma a ledový chlad. Za stěnou se rýsovaly schody vedoucí dolů.
„Dole pod schody spí ty hrozivé bytosti,“ zašeptal Esmarien. „Čekají, až je někdo probudí z jejich věčného spánku. Chceš je vidět?“
Přepadl mě strach, až mi mráz přeběhl po zádech. Esmarien se jen ušklíbl: „Neboj, jen se podíváme, jestli tam pořád jsou a spí.“
Zkameněla jsem. „Co když už nespí a přepadnou nás?“
Esmarien se zasmál: „Ale no tak, určitě nejsou hroznější než obr!“ Pak do mě z legrace strčil a zahučel: „Kdopak ti to říkal, že jsi zbabělá? Vzpomínáš si?“
Kývla jsem, ale pak mi to došlo. „Jak víš, že mi někdo říkal, že jsem zbabělá?“
Udělal na mě legrační oči a vyprskl: „Z nudy jsem si přečetl všechny tvoje deníky!“
Zhrozila jsem se. „Cože? Jak jsi je objevil?“
Jeho smích se rozlehl temnotou kolem nás. „Na všechna ukrytá tajemství mám nos,“ zašeptal.
-Pod domem-
Sešli jsme po schodech dolů. K mému překvapení se tam sama rozsvítila světla. Kromě regálů plných knih, svitků a starých krabic tu ale nebylo nic zvláštního k vidění. Esmarien se na mě pobaveně podíval. „Líbí?“
Sňal z věšáku starý, potrhaný plášť, oprašil ho a přehodil mi ho přes šaty. Pak vzal i čarodějův klobouk, zbavil ho nánosů prachu a nasadil mi ho na hlavu. Zavedl mě dál za regály k velkému stolu. Byl zavalený barevnými lahvičkami, vysypanými pytlíčky a útržky vybledlých svitků. Esmarien smutně ukázal ke krbu na ohořelé, zčernalé místo na podlaze. „Kéž by tu byl,“ povzdechl si.
Všimla jsem si řady sudů u zdi. „Co je v nich?“
Esmarien jen pokrčil rameny. „V některých bývalo jeho hnusné víno. Možná už dávno vyschlo.“
Vtom se odněkud z dálky ozvaly děsivé zvuky a křik. Ztuhla jsem hrůzou, ale Esmarien mě hned uklidňoval: „To jde z tunelu smrti. Neboj se, brána je zapečetěná. Hledači tam nejspíš zase vyrušili nějaké dřímající monstrum. Vzpomínáš na ty vykopávky ve vedlejším městě? Na tu světelnou, popraskanou stěnu a výstavu? Byla jsi tam tehdy s Marmondem a knihovnicí. Krátce nato ta stěna praskla a všechno se sesypalo. Hledači se rozhodli kopat nový podzemní tunel, i když se ten první zasypal. Jenže jich tam už příliš mnoho zemřelo…“
Zakroutil hlavou a ukázal na pracovní stůl. „Co říkáš na tohle všechno, co tu po něm zbylo?“
„Možná by to pro jiného čaroděje byl poklad,“ odtušila jsem.
Esmarien se hořce ušklíbl. „I pro mě je to poklad. Památka na přítele, který tak nečekaně zmizel. Zklamal mě. Opustil mě…“
Najednou se kolem nás rozvířil prach, světla zablikala a s praskotem zhasla. Vyděšeně jsem skočila Esmarienovi do náruče a zaprosila: „Chci pryč! Prosím!“
Esmarien mě sevřel v náručí a v mžiku jsme se ocitli venku na zahradě. Usadil se se mnou do houpací sítě a šeptal:
„Neboj se, jsi v bezpečí.“
Pak se podíval na mou levou ruku. Prsten nezářil. Úplně potemněl a znamení v dlani mě začalo nesnesitelně pálit. Esmarien se vyděsil.
V tu chvíli se za námi z ničeho nic zjevil Marmond a jeho stíny! Vyděšeně jsem vykřikla na Marmonda:
„Nechci k obrovi! Ty mě k němu neodvedeš!“
Esmarien mě pevněji objal, vyzvedl mě do náruče a bleskově přenesl domů. „Vyřídím to s ním,“ kývl na mě. „Ty se uklidni a věř mi. Po setmění budu zase u tebe.“
Sotva zmizel, nohy se mi podlomily a já se zhroutila k zemi…
Hlasité předčítání