-Obr Ínemak je v koncích-
Poté, co mi Ínemak oznámil, že Rohejš s nalomeným rohem je mrtvý, jsem se zhroutila. Snažil se mi domlouvat. Chtěl, abych na Rohejše zapomněla, a neustále mi něco vyčítal:
„Kdybys nebyla pořád tak protivná, nemuselo se nic z toho stát! A už konečně přestaň brečet… prostě na Rohejše zapomeň!“
Ale mně to nešlo. Ínemak se mnou zase začal ztrácet trpělivost. Když mě měl už vážně dost, šel mě hodit do vězení.
Tam jsem nepřetržitě fňukala a řvala, až to vadilo Zoltymu. Byl na mě naštvaný, že bulím. Několikrát mě polil studenou vodou, abych konečně přestala, ale ten pláč se nedal nijak utišit. Brečela jsem nejen za Rohejšem, ale i za Ohynem, a taky za Stínem – najednou mi bylo za všemi, které jsem tak dlouho neviděla, strašně smutno. Můj pláč byl nezastavitelný.
Pak jsem onemocněla. Měla jsem hrozivé sny… Křičela jsem, volala na Rohejše, taky na Ohyna i na Stín…
Ínemak mě přenesl do léčírny. Byl v koncích, vrčel na mě: „Co s tebou?“
Když jsem zjistila, že mě v léčírně už nikdo nehlídá, utekla jsem. Utíkala jsem do podzemní říše
-za králem Silverem-
Silver mě rád viděl…
Pověděla jsem mu, co všechno se stalo a jak moc je mi smutno, že Rohejš s nalomeným rohem zemřel.
Silver mě uklidňoval:
„Já vím nejlíp, jak moc bolí ztráta…“
Také se rozplakal, možná byl ze mě nešťastný. Poručil, aby nám uvařili uklidňující čaj, ale já jsem najednou omdlela. Spadla jsem pod stůl a když jsem procitla, byla jsem zpátky v léčírně.
-Seděl u mě Obr-
Zlobil se, že jsem utekla k Silverovi. Ale vypadal ustaraně. Poručil mi:
„Vzpamatuj se, už toho bylo moc!“
Zakroutila jsem hlavou, fňukla: „Chci vidět Ohyna, Ínemaku, prosím!“
Rozčílil se a prudce ode mě vstal: „Žádný Ohyn!“
Naštvaně odešel, ani se neotočil. Začala jsem znovu s pláčem, tak mě léčitel uspal.
Když jsem se probrala, ležela jsem ve věži a nade mnou se skláněl-
-Marmond-
Začal na mě potichu mluvit:
„Pán si přeje, abych tu byl zase s tebou. Ano, vím, nemáš z toho radost. Věř, že mě to tentokrát také netěší trávit tu s tebou čas, po tom všem.“
Otočila jsem se k Marmondovi zády. Nechtěla jsem ho vidět. Marmond si hlasitě povzdechl, ale dál mě nechal v klidu ležet.
Když se ve věži objevil Obr Ínemak, začal se s Marmondem znovu hádat. Marmond chtěl, aby nám Obr dovolil jít k Normanovi. Opakoval Obrovi:
„Ve věži se neuzdraví, potřebuje být tam venku, prožít něco nového!“
To se Obrovi nelíbilo. Hučel na Marmonda:
„Jsi neschopný, Marmonde! To jí nedokážeš vymazat paměť? Nikam ven ji z věže nepustím!“
Marmond vypadal zničeně. Zkoušel na mě zase všechna možná kouzla, dával mi pít hnusné lektvary, po kterých mi bylo špatně. Ínemakovy hrozné přepady ve věži a jejich hádky snášel špatně. Často brečel.
Bylo mi Marmonda líto. Obr nás moc ničil. Začala jsem Ínemaka nenávidět čím dál víc.
Roztrhal mi bílé šaty od Rohejše a poručil mi obléct černé. Měla jsem další důvod k pláči i když mě Marmond uklidnil, že mi ty šaty zašije.
S Marmondem jsme se hodně sblížili. Obr si toho povšiml a zuřil, vztekal se. Také šílel, třeba jen kvůli tomu, že jsme s Marmondem ztloustli! Jedli jsme totiž moc sladkostí, oříšků a medových koláčů, které nám přes zamřížované okno nosil-
-Marmondův havran-
Tohle Ínemaka tak šíleně naštvalo, rozběsnil se do nepříčetnosti, až zbořil věž.
Poručil odchytit Marmondova havrana a zavřel ho do zlaté klece v hlavní hodovní síni. Brečela jsem, když Obr Marmonda zbil, omotal ho do řetězů a zavřel do vězení. Také mě spoutal, ucpal mi pusu a zavřel mě do zlaté klece k havranovi, aby mě měl na očích a abych viděla, co se u něj děje.
Pořádal totiž nějakou oslavu, byli na ní cizí neznámí lidé. Sledovala jsem je z klece. Zjistila jsem, že u Obra sedí cizí temná princezna, které říkali-
-Vladava-
Byla stejně temná, jako obr Ínemak. Celá v černým, i její společnice byly všichni v černých šatech. Snažila jsem se o klec odstranit s pusy napevno ovázanou roušku, když se mi to podařilo, s úlevou jsem vydechla. Pošeptala jsem havranovi:
,,Té černé tu je nějak moc, nemyslíš?”
Havran kývl, klovl mi do sponky ve vlasech. Chytrý! Díky sponce jsem si dokázala otevřít pouta. Tak jsem začala ze sponkou zkoušet otevřít zámek od klece a povedlo se, ale klec se se mnou houpala. Ínemakovi to vadilo a poručil hlídačům, aby klec zajistili tak, abych se v ní nehoupala. Havran najednou vylítl s klece a když si toho obr všímnul, tak hrozivě zařval. Havran byl pryč, pro Ínemakovu zlost. Praštil do stolu, až to všechny vyděsilo. Hosté se před obřím hněvem raději postupně vzdalovali. Taky ta ohavně temná princezna a její společnice se obra vyděsily a rychle odešly. Obr přestal řvát. Zafuněl na mě:
,,Tohle ti nedaruju!”
A já na něho křikla:,,Mě je to přeci úplně jedno, klidně chci zemřít teď hned!”
Obr se zarazil. Šel mě vytáhnou z klece ven. Pokýval na mě:
,,Tak co, jak se ti líbily mé nové společnice a jejich rodina?”
Zašklebila jsem se na obra:,,Byli všichni tak stejně hnusní, jako ty!”
Obr napřed zařval:,,Co žé?”
Ale pak se taky rozesmál a zahučel:,,Ty jsi taky hnusná asi tě půjdu zavřít do truhle co?!”
Naštvaně jsem na Ínemaka zahučela podobně, jako on na mě:
,,Už zas ta tvoje pitomá truhla?”
Ínemak se rozběsnil, vztekle zavrčel:
,,No počkej,já ti dám pitomá truhla!”
Chytl mě a dupal se mnou do jeho tajemné střežené místnosti, kde skladuje všechny svoje poklady a já nevím co všechno ještě. Na konci úplně vzadu stojí opřená u zdi ta jeho děsná železná nepropustná truhla, která vypadá jako rakev pro upíra. Ínemak jí začal zběsile odemykat. Nemeškala jsem a rozběhla se ven. Proběhla kolem hlídačů a narazila přímodo Ohyna! Radostí jsem vykřikla a zaprosila:
,,Ohy honem,zmiz se mnou!”
Ohyn kývl a zmizel se mnou dřív, než nás mohl kdokoliv chytit. Bylo to tak hrozně napínavé, že jsem se rozrušila, až se mi probudilo to moje prokleté znamení!
Ohyn se mnou zmizel k barevnému vodopádu a skočili jsme oba do vody. Všimla jsem si, že je Ohyn zbitý, a to mě rozbrečelo. Ohyn se nešťastně díval na mou rozpálenou dlaň se znamením, které zářilo jako hvězda. Povzdechl si: „S tímhle ti ale pomoct nedokážu. A nebreč!“
Kývla jsem: „Obr Marmonda zavřel do vězení!“
Ohyn mě objal. Smutně se zeptal: „Chceš do svatyně k Silverovi?“
Podívala jsem se na něho a zašeptala: „A ty tam chceš?“
Ohyn pokrčil rameny: „Vlastně nevím, ale po posledním výprasku od Obra už nic nezvládám…“
Začali jsme plakat oba. Schovali jsme se spolu pod barevným vodopádem.
-Přepadl nás Obr-
Po chvíli nás Obr přepadl. Oba nás chytil a omotal do řetězů. Zmizel s námi do hradního vězení. Otevřel klec, ve které zhrouceně ležel v řetězech Marmond, a hodil nás tam. Zamkl a vztekle zahučel: „Později si to s váma vyřídím!“
Za Obrem se objevil Král Moran a zeptal se: „Co ti zase provedli?“
Ínemak zavrčel: „Řeknu ti to u poháru!“
Když oba zmizeli, šel se nám Zolty posmívat. Měl na nás hnusné řeči:
„Tři Obrovi oblíbenci, a všichni společně v řetězech za mřížemi! To se jen tak nevidí!“
Cítila jsem, jak mi hrozně moc pálí znamení v dlani. Bylo to tak silné, až přetrhlo řetězy. S Ohynem jsme se oba odmotávali. Zolty na to zahučel:
„Nic nezkoušejte, jinak přivolám Obra!“
Ohyn na něho šlehl a popálil ho. Zolty zařval bolestí, až přivolal druhého hlídače. Ten nemeškal a zatroubil, aby tak přivolal Obra. Ohyn se zhroutil, byl moc oslabený.
Marmond vykřikl:
„Nesmíš používat to znamení!“
Ale pozdě. Z mé dlaně se nekontrolovatelně zablesklo a blesk rozbil mříže a zasáhl i hlídače, kteří stáli blízko. Marmond nešťastně zahučel: „Co to děláš?“
Otočila jsem se k němu a zkusila ho dostat z řetězů, ale už se tu objevili Obr s Moranem.
Ínemak na mě zakroutil hlavou: „Že jsem ji raději nezavřel do truhly hned!“
Moran Obra uklidnil: „Máš tu omdleného Ohyna, měl bys ho odnést do léčírny. A ji nech napřed Marmondovi, aby jí uspal to znamení, jinak je schopná ti s tím rozfláknout i tu tvoji nepropustnou truhlu!“
Ínemak naštvaně zafuněl: „Asi máš pravdu…“
Šel odmotat Marmonda z řetězů a poručil mu: „Hned jí jdi připravit tu lázeň!“
Marmond byl slabý, sotva šel. Obr si přehodil zemdleného Ohyna přes rameno a na mě zahučel: „Ty už nic nevyváděj a jdi za Marmondem do léčírny!“
Moran na mě zakroutil hlavou: „Ty jsi ale vážně moc velká potížistka!“
Odsekla jsem: „Na Obra nemám!“
Moran se s chutí rozesmál a Ínemak hrozivě procedil: „To ti jen tak neprojde!“
-Už s Marmondem v léčírně-
Temný mág, kterému říkají „Tlusťoch“, se snažil být Marmondovi nápomocný. Marmond byl hrozně zesláblý, zbitý od Obra a zraněný. Jeho snaha o přípravu léčivé uspávací lázně, která mi uspí znamení, tentokrát trvala dlouho.
Marmond do lázně při zaříkávání spadl se mnou. To byla trochu i legrace, ale ne pro Marmonda. Vážně na mě zahučel:
„Nepřerušuj má slova, musím je popořadě všechna v klidu odříct, jinak to znamení neuspím!“
Už v lázni jsem chtěla slyšet všechna ta slova, která musí Marmond vyslovit, aby se znamení uspalo. Ale Marmond mi to neřekl. Tvářil se tak vyčerpaně. Jen mě objal a zašeptal:
„Odpočívej se mnou!“
Ani nevím, jak jsem usnula a kdy mě z té lázně vytáhli. Sotva jsem procitla a otevřela oči, šklebil se na mě Ínemak a zahučel:
„Tak co, jsi připravená na odpočinek v truhle?“
Rozespale jsem šeptla: „Jo. Budu v ní určitě šťastná, že už tě nikdy nemusím vidět!“
Ínemak zavrčel: „Tak jo, jak si přeješ!“
Vyzvedl mě do náruče a odnášel mě do hlavního přijímacího sálu. Tady stálo několik lidí, asi i ti noví hosté. Obr měl pro mě připravenou truhlu. Hodil mě do ní a zavřel těžké víko.
-V nepropustné truhle-
Slyšela jsem, jak něco mluví, ale nebylo moc rozumět – v truhle to znělo dunivě. Byla jsem tu v naprosté temnotě. Rozplakala jsem se. Snad mě někdo zachrání?
Ucítila jsem, jak s truhlou někdo hýbe, a pak těžký náraz. Tak tady po celý dlouhý čas musel být zavřený čaroděj Nat Přivolávač. Při vzpomínce na Nata a jeho hrozný osud mě přejel mráz po zádech. Vzpomněla jsem si i na Čaroměna. Tyhle dva zabil Marmond.
Ale co když je nezabil? Třeba to řekl jen proto, abych se ho bála? A třeba ani nezemřel Rohejš? Co když to řekl Ínemak jen proto, abych za ním nechtěla utéct? Proč bych vlastně chtěla utéct za Rohejšem? Má přeci svých žen plno. A předtím jsem řekla, že se k nim nikdy nepřidám.
Je mi tak moc smutno, kéž tady už raději umřu!
V tom jsem uslyšela nad truhlou rachot, někdo se ji snažil otevřít. Pak se víko otevřelo. Dívala jsem se, kdo mě z truhly vytáhne ven. Ale nikdo! Vůbec nikdo tu nebyl. Tak jsem z truhly vylezla ven sama.
Rozhlížela jsem se po Obrově pokladnici. Má tu neskutečně mnoho různých truhel s poklady, taky pytle a bedny. Takhle přervanou pokladnici snad nemá nikdo. Zašeptala jsem potichu do tmy:
„Je tu někdo?“
Ale vážně tu nikdo nebyl. Dveře byly zavřené. Vím, že hlídači stojí venku, Obr je dovnitř nikdy nepustí. Kudy jinudy se dostanu ven? Začala jsem to tady zkoumat. Světlo prosvítalo jen pod hlavními dveřmi, jedinými, které tu jsou. Ale pak jsem se zahleděla dolů, na zem, na pootevřený poklop! Hned blízko truhly.
Tajný východ?
Šel odtamtud průvan a chlad. Otřepala jsem se zimou. Ztěžka jsem odsunula kamenný poklop a vecpala se dovnitř. Spustila jsem se dolů, do neznáma, a padala jsem přímo do vody. Byla tak studená, až ledová – nejspíš podzemní proud.
Vzpomněla jsem si na Bojku. Zavolala jsem do temnoty: „Bojko!“
-A najednou tu byl Bojka Rybák-
Objal mě a zašeptal: „Pšt, ať tě nikdo neuslyší.“
Potopil se se mnou a plavali jsme do hloubky. Když jsme se konečně vynořili, sotva jsem popadla dech. Poděkovala jsem mu: „Díky, že jsi mě dostal z té hrozné truhly!“
Bojka zavrtěl hlavou a promluvil: „Ne! Mně neděkuj! Já tě z truhly nedostal! Jen jsem tak náhodou měl divné tušení a něco mě táhlo do Temnoviště tím nejspodnějším proudem a napadlo mě, že asi za to nějak můžeš ty!“
To jsem moc nepochopila, ale objala jsem Bojku. Seděli jsme v podzemní říši na břehu řeky u mostu a já jsem Bojkovi pověděla, co se mi všechno přihodilo. Bojka poslouchal a pak kývl: „Takže tě Obr vážně zavřel do nepropustné truhly?“
Přikývla jsem: „Jo, zavřel. Jen je mi teď záhadou, kdo otevřel tu truhlu, když ne ty?“
Bojka pokrčil rameny: „To netuším, ale já to vážně nebyl!“
Pak mě napadlo: „Myslíš, že by to dokázaly Marmondovy stíny? Ale proč pak hned zmizely, že jo?“
Bojka se zasmál: „Nevím, kdo ví? Chceš jít ke mně na návštěvu?“
Taky jsem se zasmála: „Ráda, ale co když nás sledují Marmondovy stíny?“
Bojka se zašklebil: „K čertu s nimi! Pod vodou nás sledovat nebudou!“
Sotva to dořekl, stáhl nás oba pod vodu. Plavali jsme dlouho. Bojka mě táhl za ruku, a když viděl, že to nezvládám, vynořil se se mnou. Vyplavali jsme na ostrůvku v barevné jeskyni. Bojka mě vysadil na břeh a šeptl: „Odpočívej tu!“
Byla jsem promočená a byla mi hrozná zima… Bojka si toho všiml, stáhl mě zpátky do vody a znovu jsme plavali pod vodou, dokud jsme se nedostali do Bojkovy skrýše.
-U Bojky-
Bojka rozdělal oheň a hodil mi zelený přehoz: „Svlékni si ty mokré šaty.“
Byla jsem celá promočená a nezvládala jsem to. Bojka se na mě zasmál, když viděl, jak se snažím dostat z mokrých šatů. Pomohl mi z nich a zabalil mě do přehozu. Připomněl:
„Tohle už jsme spolu zažili.“
Kývla jsem. „Díky, že jsi mi už tolikrát pomohl, a já ti to nemám jak vrátit.“
Bojka mě objal. Zašeptal: „Ty mi vracet nic nemusíš. Nepomáhám ti přeci proto, abys mi to vracela, tak se uklidni.“
Šel mě hodit do houpací sítě. Usnula jsem těžkým, neklidným spánkem, plným hrozných a děsivých snů. Ten poslední byl, jak se nade mnou znovu zaklaplo víko nepropustné truhly. Vykřikla jsem hrůzou a rozplakala se.
Bojka mě objal a uklidnil: „Neboj, jsem tu s tebou.“
Vzlykla jsem: „Už nikdy nechci zpátky do truhly!“
Bojka si povzdechl: „Tohle ti zaručit nedokážu. Zatím jsi u mě v bezpečí, horší bude, když Obr zjistí, že nejsi v truhle, a začne po tobě pátrat.“
Z té myšlenky se mi udělalo nevolno. Bojka zesmutněl se mnou. Zašeptal:
„Mám nápad. Ty víš, že já mám ten poslední díl klenotu věčnosti. Obr po něm možná pořád touží. Co když mu ho nabídnu za tvoji svobodu?“
Zakroutila jsem hlavou: „To asi nepřijme. Zabil by tě a já zase skončím v truhle.“
Bojka se zašklebil, promnul si obličej dlaní. Bylo vidět, jak přemýšlí. Pak se zasmál. „Hele, ty se už přeci bát nemusíš, že zůstaneš uvězněná v truhle. Když tě odtamtud někdo dostal, dostane tě znovu. Víš, kam pak utéct.“
Taky jsem se zasmála. „Třeba se Obr do té truhly dlouho nepodívá, že jo?“
Bojka na to zakroutil hlavou: „Tomu nevěř, určitě už se podíval a ví, že jsi pryč!“
Povzdechla jsem a souhlasila: „Asi bych měla už odejít?“
Bojka se zeptal: „Nemám to přeci jen zkusit s tím Klenotem Věčnosti?“
Těžká otázka a taky těžká chvíle. Najednou mě napadlo: „Ty víš, jak nejrychleji se dostat k Rohejšovi?“
Bojka kývl: „A co chceš u Rohejše?“
Odpověděla jsem: „Ráda bych věděla, jestli je Rohejš s nalomeným rohem vážně mrtvý.“
Bojka nespokojeně houkl: „Raději bys za Rohejšem chodit neměla. Jestli je Rohejš s nalomeným rohem mrtvý, tak by tě tam asi vidět nechtěli!“
Přikývla jsem. „Asi by mě vážně vidět nechtěli, ale jak jinak to mám zjistit?“
Bojka se na mě vážně zadíval, povzdechl: „Raději Rohejše už neohrožuj. Obr by to tak určitě nenechal a byl by z toho další spor.“
Smutně jsem souhlasila: „Dobře, nepůjdu za Rohejšem. Ale co kdybych je odněkud sledovala?“
To Bojku rozesmálo: „Ty špiónko! Jsi stejná jako ten tvůj Ínemak! Jdi raději za ním a zjisti, kde před tebou ukryl to jeho šmírovací kukátko! Tím si můžeš pak okounět kamkoliv.“
Taky jsem se zasmála. Pak jsme se s Bojkou chvíli z legrace zlobili. Bojka pak řekl, že ho těší, že mě aspoň na chvíli rozveselil. Pak jsem se raději už zvedla a řekla, že bych měla mizet. Bojka se na mě vážně podíval, napodobil Obra: „Žádný Silver, Rohejš a už nikdy nikdo další!“
Zasmála jsem se a kývla: „Stejně mi to nedá ani chvíli klidu. Sama nevím, proč nechci zapomenout na Rohejše.“
Bojka zamyšleně řekl: „Dal ti naději, šanci osvobodit se od Obra. A ty! Utečeš mu s Ohynem! Jsi šílená, fakt… přesto o tebe ještě stál!“
Chtěla jsem se rozbrečet, ale Bojka mě strhl do vody. Plaval se mnou tak dlouho pod vodou, táhl mě za sebou za ruku, ani se na mě nepodíval. Možná jsem mu neměla o Rohejšovi a co jsem provedla vůbec povídat.
Když se se mnou Bojka pak vynořil a loučil se se mnou na břehu podzemní řeky, objal mě a zašeptal:
„Nevyčítej si, co se ti přihodilo s Rohejšem, ani že jsi mi to svěřila. Budu dál na tebe v dobrém vzpomínat a poznám, když budeš zase potřebovat moji pomoc. Když budu moct, tak ti vždycky pomůžu rád! Teď se opatruj… pokud možno toho Obra tolik neštvi, jo?“
Zasmál se, zamával a zmizel pod vodou. Ještě jsem tu chvíli stála a hleděla na řeku. Bylo mi smutno. Tak díky, Bojko! Šla jsem se loudat jen tak po břehu řeky. Najednou jsem nevěděla, kam půjdu. Kam bych nejlíp měla jít? Byla mi zima v mokrých šatech, taky na mě padl zas ten těžký smutek. Zhroutila jsem se a zůstala na zemi…
-POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ-
Hlasité předčítání