-U Esmariena-
Stín Nýrloth Ená mi bez hlesu splnil přání. Proplul noční tmou a s tichým zašuměním mě odnesl tam, kam mě to táhlo nejvíc – k Esmarienovi.
Když jsem se ocitla v zahradě jeho chátrajícího sídla, viděla jsem Esmariena, jak se sám prochází mezi keři červených růží. V měsíčním světle vypadal tak smutně, až mě píchlo u srdce. Stačilo však, abych se k němu s tichým výkřikem rozběhla. Jeho melancholická tvář se okamžitě rozjasnila, rozesmál se a vykročil mi naproti s otevřenou náručí.
Bok po boku jsme se pak toulali nočním šerem a já ze sebe chrlila všechno, co se v poslední době přihodilo. Když jsem skončila, Esmarien se náhle zastavil. Vážně se na mě podíval, v očích se mu zablýsklo.
„Takže ta hrozná Vladava se teď snaží obra přesvědčit, že jsi na ni poslala stíny?“ pozvedl obočí a v hlase mu zazněla čistá nevíra. „Tvrdí, že stínové bytosti zmasakrovaly všechny kolem ní a ji samotnou tam nechaly jen tak sedět? To nedává smysl. Ta ženská je vážně šílená, jestli si myslí, že jí tuhle pohádku někdo uvěří!“
Rychle jsem přikývla. „Je to divný, že jo? Můj stín navíc před všemi jasně řekl, že takovým způsobem stínové bytosti nikdy neútočí.“
Esmarien si pohrdavě odfrkl a zakroutil hlavou. „Jistěže ne! A co ta její společnice, která záhadně zmizela z lodi a teď prohlašuje, že ji unesly stíny vyslané tebou? Ta vyloženě přehání. Podle mě od Vladavy raději utekla a schovala se, kde to jen šlo. Možná jí ty zázračné houby podstrčila schválně…“
Při té představě se Esmarien upřímně rozesmál. „Páni, hrozně rád by viděl Vladavu oteklou jako ropuchu! Skoro mám chuť i přes narážky a zákazy toho černozubého obra navštívit Temnoviště. Jen abych mohl na vlastní oči sledovat, jak se ta její ohavná, napuchlá tvář kroutí vzteky. Asi bych tam padl smíchy přímo před obrem!“
Se smíchem a naprostým vyčerpáním jsme se oba svalili do houpací sítě natažené mezi stromy. Esmarien si hřbetem ruky otíral slzy, které mu od tolika smíchu vyhrkly do očí. Pak se ale jeho výraz změnil. Ztuhl, nasál vzduch a na rtech se mu usadil ostražitý úšklebek.
„Myslím, že Marmond tu bude každou chvíli,“ vyhrkl polohlasem. „Už cítím jeho přítomnost.“
Do smíchu mi rázem nebylo. Sotva to Esmarien dořekl, stín mezi stromy se pohnul a těsně u nás se zjevil Marmond. Přísně pokýval hlavou a ukázal na mě prstem.
„Musíš zpátky k obrovi. Okamžitě.“
V panice jsem se k Esmarienovi přitiskla ještě pevněji, jako by mě mohl před celým světem schovat. „Ne! Nechci k obrovi! Chci zůstat tady, s Esmarienem!“ křikla jsem na Marmonda vzdorovitě.
Esmarien mě ochranitelsky objal kolem ramen a s klidem přisvědčil: „Slyšíš ji, Marmonde? Chce být se mnou. Takže pokud ji odsud hodláš odvléct, budeš muset k obrovi vzít i mě.“
Marmond to rázným gestem odmítl. Udělal krok vpřed a pokusil se mě z Esmarienova sevření vytrhnout. U toho naštvaně brblal pod fousy: „Nezlob mě ty i s ním! Už takhle je toho nad hlavu. Esmarien do Temnoviště nesmí, má tam jasný zákaz a ty ho tady zbytečně vystavuješ nebezpečí. Vladava už je zavřená ve vězení pod zámkem. Ínemak ji sám spoutal a nechal vsadit do cely, kde teď čeká, až si pro ni přijede její rodina a odveze si ji. Už se jí nemusíš bát.“
Marmond se zatvářil neskutečně dramaticky a dodal: „Vždyť ta fúrie chtěla zabít věštce! A mě taky!“
Esmarien předstíral hluboké zděšení a lapal po dechu. „Ó, to je ale strašlivé! V tom případě tu zůstaňte se mnou oba. Hlavně ji netahej zpátky k obrovi do toho ponurého Temnoviště!“
Jenže Marmond byl neoblomný. Trval na tom, že musím jít s ním, a to hned teď. Začal do mě hučet: „Obr se bude zlobit i na mě, když tě nepřivedu. Kvůli tobě mi zase bude přede všemi nadávat do neschopů. To vážně chceš?“
Esmarien vyprskl smíchy a pohotově odpověděl za mě: „Jo, přesně to chce!“ Pak se na Marmonda provokativně zašklebil a zafuněl:
„Ale tak mě napadá… Co kdybych ji k obrovi doprovodil sám? Stejně s ním potřebuju něco probrat.“
Marmond se upřímně zhrozil. V očích se mu zaleskl čistý strach a přísně zasyčel: „Na to okamžitě zapomeň! Obr má naprosto příšernou náladu. Raději ustup z cesty a nepokoušej osud, pokud nechceš, aby ti ošklivě ublížil.“
Esmarien teatrálně a nahlas povzdychl, až se mu ramena zatřásla. „Dobře, dobře… Ty náš ze všech nejmilejší, nejdražší a nejstarostlivější Marmonde. Nebudu tě zarmucovat. Určitě bys nepřežil ty výčitky svědomí, kdyby mi ten váš Temňouš zkřivil byť jen vlásek na hlavě.“ Pak se mu ale v očích zlověstně zablýsklo. „Jenže můj stín se dokáže kdykoliv snadno skrýt mezi ostatními. A já už tu sám nudou nevydržím. Proto vás doprovodím aspoň skrytě. Tu oteklou Vladavu si prostě nenechám ujít!“
Marmond jen nešťastně zakroutil hlavou. „Že si nedáš pokoj… Sám se vrháš do chřtánu nebezpečí. Ale dělej, jak myslíš. Možná mě pak obr už nebude potřebovat, tak se tu zase sejdeme. A hlavně tam nic nepřeháněj!“
Esmarien nahodil svůj typický, nehorázně pobavený výraz. „Já a přehánět? To si rozhodně nemyslím. Ale abych ti udělal radost, necháme toho dohadování. Mizíme do Temnoviště za obrem!“
-U obra v Temnovišti-
Ínemak seděl ve svém mohutném křesle u krbu a vypadal naštvaně. Když mě Marmond přivedl, obr k nám okamžitě otočil svou temně šedou, popraskanou tvář. V jeho celočerných očích bez bělma planul hněv i vyčerpání.
„Kde se sakra pořád zdržujete?“ zahučel na nás tak hlubokým hlasem, až se otřásly kameny v krbu. „Nechci tu záležitost s Vladavou a její rodinou řešit sám! Tak ještě že jste tu dřív než ti Vladavovic…“
Marmond se opatrně rozhlédl po prázdné místnosti, zeptal se: „Proč tu není král Moran?“
Obr jen zklamaně zavrčel. „Nepřijde.“
Marmond mě popostrčil blíž k obrovi. V tu chvíli mě Ínemak popadl a drsným, těžkým pohybem si mě strhl k sobě, jako by se bál, že mu zase uteču. Jeho černé rozlámané zuby bleskly v záři plamenů, když ke mně ztěžka promluvil: „Ty se ode mě nehneš ani na krok, je ti to jasný? Tohle si koukej rychle odvyknout, že mi budeš neustále někam mizet s tím mizerným stínem!“
Pak zabodl pohled do Marmonda a nekompromisně mu poručil: „Odvolej od ní všechny stíny. Nesnesu, aby ji odnášely, kdykoliv se jim zachce, obzvlášť když to výslovně zakážu.“
Marmond uctivě sklonil hlavu. „Jak si přeješ, můj pane.“
V tu chvíli prořízl vzduch táhlý zvuk troubení od hlavní brány. Dveře sálu se otevřely a dovnitř vstoupil Ohyn, aby obrovi s napětím oznámil: „Jsou tady. Rodina princezny Vladavy dorazila.“
Během několika okamžiků celý přijímací sál zaplnilo děsivé, po zuby ozbrojené vojsko doprovázející Vladavinu rodinu. Atmosféra v místnosti zhoustla, že by se dala krájet. Vojáci před obra s těžkým zaduněním položili masivní, kovanou truhlu přetékající pokladem.
Z davu vystoupil docela pohledný, černovlasý muž s hrdým vystupováním. Pohlédl na obra a uctivým, ale pevným hlasem ho požádal o propuštění princezny Vladavy. Rukou ukázal na truhlu s drahými kameny a zlatem jako na výkupné. „Bude to stačit, abychom smazali její dluh, temný pane?“ zeptal se.
Ínemak si opovržlivě odfrkl, sotva na truhlu pohlédl. „Bude,“ utrousil chladně. Pak mávl obrovskou rukou směrem k Ohynovi. „Přiveď Vladavu z vězení.“
Když Ohyn o chvíli později Vladavu přivedl, sál zaplnil její hysterický jekot. Byla nepříčetně vzteklá, škubala sebou v poutech a řvala na celé kolo, ať ji okamžitě odpoutají. Její obličej byl navíc po těch houbách pořádně oteklý, což jí na vznešenosti zrovna nepřidávalo.
Černovlasý muž se na ni ostře otočil a tvrdě na ni vyjel: „Uklidni se, Vladavo! Raději nám všem laskavě vysvětli, co se tady vlastně odehrálo. Ale pravdu! Chci slyšet čistou pravdu!“
I ostatní členové její rodiny se k němu přidali a pobízeli ji, aby místo toho nesnesitelného ječení konečně promluvila. Vladava, zahnivší do úzkých, se najednou hystericky rozbrečela. Slzy jí tekly po napuchlých tvářích, když se začala překotně přiznávat:
„Ti… ti strašní léčitelé mi schválně působili bolest! Tak jsem je pobodala! A do toho se na mě hned přiřítili obrovi hlídači, tak jsem prostě poručila svým otrokům, aby je zabili… Hned nato se strhla ta bitka! Já za nic nemůžu, bylo to celé příšerné! A ten pitomý, otravný starý věštec měl proti mně nevhodné kecy, to si přece nenechám líbit!“
Pak divoce švihla pohledem směrem k Marmondovi, ukázala na něj prstem a zařvala: „A tenhle tady mě zklamal nejvíc! Nalil do mě nějaké hnusné lektvary, byly tak neskutečně odporné! Ještě teď je mi z nich zle! Zaslouží si smrt, stejně jako ten drzý staroch, co se ke mně choval tak neuctivě! Ale v první řadě…“
V půlce slova se zarazila. Pohledem zavadila o mě, jak sedím přitisknutá u obra v jeho velkém křesle. Asi jí došlo, že kdyby obvinila i mě, Ínemak by ji odsud živou nepustil. Okamžitě si to rozmyslela, úplně se sesypala, zhroutila se v pláči k zemi a jen zoufale křičela: „Chci domů! Hned mě odvezte domů!“
Ínemak na ni shlížel z výšky s naprostým odporem. Krátce kývl směrem k jejímu doprovodu. „Odvezte ji. A ať už mi v Temnovišti nikdy nepřijde na oči.“
Černovlasý muž přikývl. Polovina vojska popadla vzlykající Vladavu a okamžitě s ní odešla ze sálu. Muž pak ale udělal ještě krok vpřed k obrovi a rozevřel před ním dlouhý pergamen.
Obr si listinu vzal, přejel ji pohledem a přečetl si, co se na ní píše. Na rtech se mu objevil chladný, kousavý úšklebek. Pousmál se a jízlivě poznamenal: „Já vaši Vladavu proti její vůli nedržel. Nechtěla odsud odejít, dokud jí prý nenahradím její zmizelou společnici. Jenže se tu chovala naprosto otřesně. Vraždila, způsobila smrt mých hlídačů i léčitelů, bezestudně lhala a přímo přede mnou se pokusila zabít mého věštce i čaroděje. Proto jsem ji nechal uvěznit. Provinila se proti mým zákonům a já už ji tu nechci v životě vidět. Tímto to považuji za ukončené. Ale tohle,“ poklepal prstem na pergamen, „vám rozhodně nepodepíšu. A teď se kliďte, ať už tu nikoho z vás nevidím.“
S těmito slovy Ínemak hodil nepodepsaný pergamen černovlasému muži zpátky. Ten se bez dalšího slova hluboce uklonil, s omluvou se rozloučil a se zbytkem svého doprovodu rychle opustil přijímací sál.
Sotva se těžké dveře zavřely a sál utichl, obr si zhluboka, úlevně oddechl a zabořil se hlouběji do pláště. „No sláva. Konečně máme ty otravy z krku.“
Ínemak vypadal neskutečně unaveně, dlouhé černé vlasy mu padaly do tváře. Tiše zavrčel, spíš sám pro sebe: „Jde se do lázně a pak spát. Zítra budeme slavit, že je ta hrozná Vladava pryč. Tak ať si na to všichni v klidu odpočineme.“
Hlasité předčítání