-Děsivý sen z Temnoviště-
Nebo to snad nebyl sen?
Nevím jistě, ale obr Ínemak v něm soptil vztekem. Jeho černé oči bez bělma se zlověstně leskly, když poroučel Ohynovi, aby mě okamžitě našel a přivedl k němu. Ohyn se ale krčil a třásl strachem. Tvrdil obrovi, že se ke mně nedokáže dostat, protože mě chrání neprostupný stín a všude kolem je jen hustá mlha, prach a pavučiny.
Ínemak zuřil. Ohyna zbil a řval na něj, že je neschopný budižkničemu. Do té vřavy promluvil starý věštec se svou matkou, která vypadala jako samotná Smrt. Prozradili obrovi:
,,To místo, kde se skrývá, leží někde mezi Barevným městem a vykopávkami za městem, kterému se říká Paravány, tam, kde hledači hloubí nové podzemní tunely daleko za hranicemi Temnoviště.”
Obrův hněv neznal mezí, dokud k němu nepřišel král Moran. Teprve tehdy se trochu uklidnil. Seděli spolu u stolu, nekonečně dlouho popíjeli, až se opili a obr usnul přímo nad pohárem. Pak se objevili poslové z léčírny. Přinášeli nějakou špatnou zprávu, ale jejich slova zanikala v šumu. Slyšela jsem jen, jak obr nechal zavolat Marmonda.
Marmond se však neobjevil. Ínemak se probral a jeho hlas hřímal celým Temnovištěm, když zařval: „Marmondééé!“
Vyděšeně jsem se probudila. Ozvěna obřího hrozivého hlasu mi duněla v uších. Dívala jsem se do tmy a s tlukoucím srdcem vydechla:
„Esmariene!“
Okamžitě se u mě objevil, tichý a nenápadný jako stín. Přisedl si a zašeptal:
„Jsem tady. Copak tě tak vyděsilo?“
Třesoucím se hlasem jsem mu vyprávěla o svém snu. Esmarien mě konejšivě pohladil:
„Neboj se. Slíbil jsem ti, že jsi u mě v bezpečí.“
Přikývla jsem, ale jedna otázka mi nedala klidu: „Ale co Marmond a jeho stíny?“
Jen lhostejně pokrčil ramenem. „Tím se netrap. Marmonda i jeho stíny dokážu přelstít. Chceš, abych tě provedl domem?“
Třásla jsem se zimou, a tak jsem se raději pevněji zavinula do teplého přehozu. Když jsem se pokusila vstát, Esmarien se tiše, až syčivě zasmál.
„No tak, bude to v pořádku, věř mi. Než tě obr najde, ta nejhorší zuřivost ho přejde. Třeba ti nakonec odpustí i to problesknutí k Vladavě a její nesnesitelné rodině. Vsadím se, že už jich má obr plné zuby. Vůbec bych se nedivil, kdyby je brzy poslal zpátky tam, odkud přišli!“
Překvapeně jsem na něj pohlédla. „Ty znáš princeznu Vladavu a její rodinu?“
Esmarien jen lehce přikývl. Shodil si kapuci z hlavy, naklonil se těsně k mému obličeji a do ucha mi zašeptal: „Věř mi, ti lidé vůbec nestojí za řeč.“
Upravil mi přehoz, aby mi nesklouzl z ramen, a na moment mě pevně objal.
„Zahraju ti na piáno, chceš?“ zeptal se polohlasem.
-Esmarien, kouzelný hudebník-
Zavedl mě do velké haly svého rozlehlého, temného sídla. Skrze barevné vitráže oken sem dopadalo stříbřité světlo odrůstajícího měsíce. Esmarien se elegantně usadil k piánu a pohlédl na mě: „Co by sis přála, abych ti zahrál?“
„Nevím,“ pokrčila jsem rameny. „Zahraj to, co se líbí nejvíc tobě.“
Esmarien se jemně usmál. „Tak ti zahraju a zazpívám svou nejsmutnější píseň.“
Tóny klavíru se rozezněly halou, jeho hlas byl krásný a smutný, i mě přemohl smutek. Bylo mi do pláče, když dozpíval a dohrál, otočil se ke mně.
„Vymyslel jsem ale i písničku pro tebe. O našem setkání a o tom, co jsem ti slíbil. Chci, abys věděla, že to myslím vážně…“
Tahle písnička byla jiná, nadějná, ale pořád trochu smutná. Na konci zaznělo sladké:
„Navždy tvůj, Esmarien.“
Znovu se ke mně otočil a s otázkou v očích zopakoval: „Líbí?“
„Ano, moc,“ šeptla jsem a cítila, jak se mi do očí tlačí slzy. „Děkuji, jsem opravdu dojatá.“
Esmarien vstal, přišel ke mně a znovu mě objal.
„Nebreč,“ zašeptal mi do vlasů. „Ukážu ti něco veselejšího, chceš?“
-Tajemný pokoj-
Vzápětí jsme se ocitli v podivné, tiché místnosti. Působila jako zvláštní směsice knihovny, obývacího pokoje, ložnice a šatny zároveň. Vše tam bylo uspořádáno v lehkém chaosu, ale mé oči okamžitě upoutalo obrovské akvárium. Byl to jediný zdroj světla v pokoji bez oken. Kromě barevných rybiček se v něm ukrývaly miniaturní domečky, svítící pavouci a další zářivé artefakty, které se vznášely mezi bublinkami a neznámými rostlinami vyrůstajícími až nad hladinu.
Před akváriem bylo útulné místo ke čtení – měkká deka, polštáře a kupy komiksů se Spidermanem. Esmarien si všiml mého pohledu a s nostalgickým úsměvem vysvětlil:
„Tady občas zapomínám na čas. Je to můj pokoj vzpomínek, mé soukromé království plné pavouků. Jsou to snad jediní společníci, kteří mi zůstali věrní.“
Usadil se do polštářů a vzal otevřený komiks, zeptal se:,,Chceš si se mnou číst?”
Ale mě padl zrak na podivnou postavu ležící na sedačce, nadechla jsem se a chtěla se zeptat, kdo tam leží? Jenže Esmarien byl rychlejši, vstal a šel vyzvednout panáka ze sedačky.
„Toho jsem vyrobil sám. Chceš se na něho podívat blíž?“
Nečekal na mou odpověď a přiblížil se i s panákem před sebou ke mě. Vypadal jako podomácku ušitý Spiderman. Působilo to trochu komicky. Esmarien vzal panáka za ruku a natáhl ji ke mě, pozměněným hlasem zahučel:
„Vítej v našem pavoučím doupěti, rád tě poznávám!“
V tu ránu na mě panáka hodil. Překvapením jsem ztratila rovnováhu a dopadla na zem. Esmarien se rozesmál, ale mně do smíchu nebylo. To místo mi připomínalo Děsmanovu skrýš – tam byli pavouci taky všude, jenže on je jedl. Esmarien je měl za přátele, což nebylo o moc lepší. Otřásla jsem se a rozhlížela kolem, jestli na mě neleze náhodou nějaký pavouk..
„Nechci, aby na mě lezl nějaký tvůj pavouk!“ fňukla jsem. Esmarien si povzdechl a smích ho přešel.
„No tak dobrá, žádný na tebe nepoleze.“ Pak se ale znovu ušklíbl: „I když… možná tě přece jen některý bude chtít aspoň trochu polechtat.“
Pobaveně sledoval můj zděšený výraz, naposledy se zasmál a pak se zhluboka nadechl.
„Neboj se, nedovolím jim to. Nechceš se jít raději projít do Barevného města?“
Přešel k věšáku, kde visela spousta plášťů. Nebyly jen černé – viděla jsem tmavě vínové, sytě fialové, krvavě červené, smaragdově zelené i tmavě modré. Většina byla ze sametu nebo se jemně třpytila. Úžasla jsem: „Ty jsou krásné!“
Esmarien ke mně přistoupil, objal mě a do ucha mi zašeptal: „Ty jsi taky moc krásná…“
Procházka v Barevném městě
Esmarien mě prováděl rušnými nočními ulicemi. Ukazoval mi skrytá zákoutí a vyprávěl příběhy města, ale brzy si všiml, že jsem stále duchem nepřítomná a smutná. V jedné prázdné uličce jsme se zastavili u výlohy s nádhernými šaty.
„Koupím ti nové šaty, chceš?“ zeptal se.
Než jsem stihla odpovědět, vtáhl mě dovnitř. Prodavačka vypadala, že už je na odchodu, ale Esmarien na ni jen autoritativně kývl:
„Zdravím. Mohla byste nám nabídnout nějaké kouzelné šaty pro princezny?“
Prodavačka nejdřív nesouhlasně zamručela, ale po pohledu na Esmariena nás okamžitě zavedla k vystaveným večerním róbám. Předváděla nám jedny dlouhé třpytivé šaty za druhými. Byly tak nádherné, že jsem se nemohla rozhodnout. Esmarien vypadal, že by mi nejraději koupil všechny, které se mi jen trochu líbily. Nakonec jsem si vybrala sněhobílé, abych už prodavačku nezdržovala.
Převlékla jsem se a své staré červené šaty jsme společně odnesli do prádelny. Atmosféra náhle ztěžkla. Esmarien se na mě podíval a smutně prohlásil: „Budeme se muset rozloučit.“
Srdce se mi sevřelo. Beze slova mě vzal do náruče a odnesl domů. Když zmizel v nočních stínech, rozbrečela jsem se…
Hlasité předčítání