Každá demokracie v sobě skrývá rozličné formy despocie nízkosti a průměrnosti. Je totiž postavena na utopické iluzi principu rovnosti ve všech sférách lidských potřeb a lidského jednání. Tím se rozumí, že všechny způsoby lidského bytí jsou rovnocenné a mají právo na své místo na slunci. Každý člověk tudíž může mluvit do politicky a hájit své zájmy při řízení státu. Zároveň každý člověk je zlatoústý, najde-li dostatečný počet posluchačů. A jelikož většina lidí reaguje na základě emocí, mnohdy stačí, když zaujme svým vnějším vystupováním a vyhraněnými způsoby. Na sociálních sítích tak získá velké množství sledujících.
Ponižující charakter opiátu lidstva zvaného demokracie a zatuchlý odér všech ukradených revolucí popsalo v minulosti mnoho filosofů. Mezi nimi Polák Ryszard Legutko, jehož název knihy „Ošklivost demokracie“ jsem si vypůjčil do záhlaví tohoto listu. Legutko ve svých esejích poukazuje na fakt, že demokracie jakožto společenský režim zplodila demagogii a manipulaci lidským vědomím. Vedle toho nastolila tyranii mínění, vulgárního vkusu, banality a průměrnosti.
K tomu, aby se člověk mohl stát demokratickým politikem, stačí osvojit si liberálně demokratickou frazeologii. Pak už dokáže žvanit o čemkoli bez toho, aby někdo vážně napadl obsah jeho řeči. Politikem a členem vlády se v západních demokraciích může stát každý, kdo má díru do krku a pohybuje se v mezích politické korektnosti. V dnešní geopoliticky rozkolísané době navíc dostávají přednost ti, kdo mají největší kostku másla na hlavě a jsou nejsnáze vydíratelní ze strany korporátní lobby. Jakmile se do čela státu dostane politický suverén, který začne dělat samostatná a odpovědná rozhodnutí, je nařčen z autoritářství a při první příležitosti odstraněn.
Nejvýraznější zásluhou demokracie, a především té liberální, je zničení kultury. Namísto kulturního aristokratismu, jaký vyznávaly všechny organické tradice, jelikož plnil zušlechťující společenskou funkci, nastupuje kultura mas. Ta přináší zničení přirozené hierarchie, včetně hierarchie intelektuální, estetické a mravní. Od teď již žádná kulturní celebrita nemá zapotřebí dbát o intelektuální či uměleckou úroveň, protože jednoduše přestal platit jakýkoliv etalon, jímž by bylo možné tuto úroveň měřit. Umělecké, intelektuální i filosofické autority minulosti jsou nejen ignorovány, ale dokonce potírány. Jejich díla jsou odkládána jako nežádoucí, jejich portréty ostrakizovány a pomníky vyvraceny. Každý, kdo začne kritizovat současný trend odlidšťování, infantilizace, vymývání mozků a duchovní kastrace, je okamžitě označen za nedemokratický neřkuli homofobní či fašistický živel.
Dlužno podotknout, že není tak daleko za námi doba, kdy největší starostí evropských filosofů, kteří ještě věřili v morálně kulturní vzestup západní společnosti, byl kolektivní pád do technicky pokročilého nevědomí. „Čím dál víc se ztrácí síla k velké osamělosti,“ píše Martin Heidegger, „jako k místu, kde se zjednává otevírání bytí a možnost tvořivě snášet své nejvlastnější určení jako to, co je nejproblematičtější.“
A vskutku! Nová společnost odmítá cokoliv problematizovat, tázat se po smyslu a zkoumat jádro lidských poloh, jimiž se současníci odpoutávají od stresující reality a hledají útěchu v naturalismu, cestování, nebo ve virtuálních únicích. V lepším případě ve spirituálních fikcích. „Kdo je člověk?“ ptá se tentýž Heidegger. „Jen zvíře, které stanovuje hodnoty, nebo jen schrána pro ‘duši‘ vytrácející se do jakési věčnosti – nebo jedinečné místo pravdy bytí a vazby ke jsoucnu? Člověk, to jediné, čemu tato jedinečnost tak zřídka svitne a stane se jeho základním statkem.“
Hlasité předčítání
Pane autore, vy nemáte vůbec ponětí o tom, co je demokracie.