Slovutný a civilizačně pokročilý Západ zažívá druhou fázi likvidace své industriální převahy nad zbytkem světa. První fáze se odehrávala přesunem vlastních výrobních kapacit na Východ, a především do Číny. Důvodem byla chamtivost západních korporací a jejich snaha o využití levné pracovní síly na úkor vlastních lidí. Postkapitalistická globalizace měla podrobit celý svět vládě západních elit vlastnících většinu pozemského kapitálu. Tvrdým vykořisťováním zredukovaná populace planety by pak poskytovala servis mocensky nadřazené kastě za žebráckou mzdu.
Něco se však pokazilo: Čína si osvojila Západem vyvezené technologie, masově je nasadila ve vlastních podnicích a vyhlásila svoji vlastní globalizaci, při níž bude držet de-industrializovaný Západ pod krkem expanzí levnějších výrobků do celého světa. Dnes předstihla Západ v produktivitě i kvalitě výroby masivním zaváděním robotizace, s jakou se západní kapitalisté nedokáží popasovat.
Druhá fáze likvidace industriální základny Západu nastává na pozadí jeho morálního a tím i lidského úpadku, s nímž dochází ke snižování úrovně vzdělanosti i zaměstnanecké práce, a přesně opačného vývoje v Číně, kde vláda dbá nejen o státem dobře řízené hospodářství ve prospěch občanů, ale také o vysokou úroveň odborné vzdělanosti veškeré populace. Pokračující de-industrializace je tentokrát dána drtivou převahou Číny v produktivitě výroby a efektivitě vlastního technologického vývoje, s nímž Západ už nedokáže držet krok.
Jak na to hodlají Spojené státy americké a Evropa pod jařmem Evropské unie reagovat? Pro dění na nezoraném poli západní civilizace je příznačný rozkol mezi samotnými transatlantickými elitami, které propadají panice, protože po staletí zajetých stereotypů jejich imperiálního myšlení a nulové sebereflexe zdegenerovaly natolik, že si s nečekanou rychlostí rozvoje konkurenčních civilizací a nástupem multipolárního světa zkrátka nevědí rady. A jelikož svoji imperiální dominanci postavily na kořistění zdrojů třetího světa cestou násilí a válek, mají dojem, že cesta ven z jejich prekérní situace povede opět za pomoci válek a násilí.
A tak věrchuška Evropské unie společně se zmanipulovanými politickými garniturami starých evropských států namísto zásadních politických a hospodářských reforem štve Evropany proti Rusku, které se rovněž vymklo západní kontrole a hodlá se nadále řídit čínským příkladem. Americký prezident sice už začíná chápat, že věci nejsou jako dřív, ale se svým plánem Amerika na prvním místě se potácí mezi Skyllou vnitřní krize a Charybdou ztráty dominantního postavení své země, v níž ani Pentagon už nepředstavuje nejsilnější armádu světa. Proto na jedné straně projevuje snahu o mír a respekt vůči ruskému prezidentovi, na druhé straně však dál rukama evropských spojenců krmí válku na Ukrajině zbraněmi i penězi a sní o krvavých důsledcích, jež srazí nejen Kyjev ale i Moskvu na kolena. Vše jako vystřiženo z osvědčené strategie USA: když se dva perou, třetí se směje.
Leč sny jsou jedna věc a tvrdá realita věc druhá. Jakkoliv kolektivní Západ přestává být kolektivní a vlivem svého morálního úpadku ztrácí soudržnost, víru v sama sebe a utápí se v narůstajících rozporech, na Ukrajině se postavil čelem proti Rusku v plnohodnotném válečném střetu. V této válce dokázal celé čtyři roky zadržovat Rusko jen díky tomu, že v ní namísto západních Evropanů bojovali Ukrajinci jakožto národ, který dosud nevyměkl evropským způsobem života a neztratil odvahu v klimatu všezahrnující dekadence.
Nebýt zarputilého odporu ukrajinských nacionalistů vůči všem Rusům, včetně spoluobčanů obývajících východní Ukrajinu, válka by skončila dříve, než začala. Je opravdu těžké si ve válečné vřavě představit namísto Ukrajinců bílé Evropany z Velké Británie, Německa či Francie. A to ani v případě, že by po pár hodinách boje měli zajištěnou denní relaxaci v podmínkách wellness s vysoce nutriční stravou, masážemi, koupelemi a ubytováním „all-inclusive“. Soudím, že jednodenní zkušenost s podmínkami boje a smrtícími útoky nepřítele by z nich učinila psychicky vyřazené trosky.
Nabízí se proto otázka, na co váleční štváči z Evropské unie hřeší? Mají snad pro své velkohubé hrozby Rusku v záloze vycvičenou a plně vyzbrojenou podzemní armádu barevných imigrantů zocelených z džihádistických bojů ve svých bývalých domovinách? A mají statisíce těchto bojovníků ukrytých tak dobře, že o nich nikdo neví? Konspirační teorie o tajných vojenských cvičištích a cizinecké armádě umístěné v rozsáhlých podzemních komplexech se rojily už na počátku nového milénia a měly vysvětlit obrovský příliv muslimských běženců do Evropy. Nebo doufají, že vytvoří milionovou armádu z přeživších Ukrajinců ochotných padnout za Evropskou unii? Ať je pravda to či ono, lze se důvodně obávat, že podobný kontingent vojáků by se namísto proti Rusku obrátil proti Evropě samotné. V prvním případě, aby v ní nastolil muslimský chalífát, v druhém případě chazarský kaganát.
Vše nasvědčuje tomu, že degenerativní proces narušující kognitivní funkce západních elit pokročil do takového stádia, že největší hrozbou pro Evropu i celý kolektivní Západ jsou právě ony. Pokud v brzké době nedojde k jejich výměně, zdá se být téměř jisté, že za pár let se Evropa stane postindustriálním přívěškem Číny a jakožto antropologicky naučný skanzen bude existenčně závislá na přílivu turistů z Východu.
Druhá možnost je, že vzplane občanskou válkou na etnickém základě a o spásu požádá dnes tak nenáviděné Rusko. Otázka ovšem zní, zda bude Rusko ochotno zajít dál, než do východní Evropy a po západní hranice slovanských států. Směrem dál na západ totiž už vážně nebude o co stát.
Hlasité předčítání