Nechal jsem se svázat do svěrací kazajky, abych jako Londonův tulák po hvězdách mohl proniknout do astrálního světa. Přívrženci nové spirituality nebo také esoterických učení ho nazývají světem jemnohmotným. Má duše v ukrutných bolestech těla z něho vystoupila a vznesla se do astrálních výšin, aby spatřila alespoň nějaké anděly, o nichž s tak přesvědčivým entuziasmem pějí všichni údajně probuzení esoterici.
I shledal jsem, že astrální ten svět dělí se na dvě části. Na světlou a temnou stranu. Světlá strana je od temné oddělena průhlednou a neproniknutelnou sférou, přes níž proniká ven světlo, které však pozvolna zaniká v temné a nekonečné prázdnotě. A hle, na blízkém okraji temné strany jsem spatřil celé zástupy andělů nabírajících různých podob: asurů, kostějů, hadích monster, draků a ohnivých démonů. Všichni vespolek se hemžili v prostopášnostech a vzájemně se povzbuzovali k nejrůznějším neřestem tahaje se za dlouhé kozí bradky a ztopořené údy.
Čím dál se nacházeli od světlé sféry, tím roztodivnějších forem nabývali, od chlupatých nestvůr až k beztvarým skulpturám vnímajícím pouze čas a zvuky. Nad temným astrálním světem se klenula obrovská pevnost, kde sídlila Nejvyšší rada archandělů. Od jejích hradeb se k okraji světlé sféry pnuly mnohačetné ploché vazníky zvané egregory.
Tam andělé ostrými rydly zapisovali všechny poznatky, jaké načerpali z kolektivního psychoenergetického informačního pole světa lidí. Psychoenergetický potenciál lidstva byl totiž pro ně základním zdrojem jejich vlastní energie, kterou pak umě vysávali z oslabených lidských schránek trpících adolescencí stárnutí.
Duše z vyždímaných lidských schránek přecházely do jejich temného světa navždy odděleny od světlé astrální strany – podle pohanských žreců se tak dostávaly do pekla. A toto peklo viděla i má duše při své střízlivě výzvědné cestě po hvězdách.
Adolescence stárnutí. Ten pojem mi s ohromujícím poznáním vytanul na mysli po návratu mé duše do vlastního těla. Dlouho jsem o něm přemýšlel. Svět ještě ani zdaleka nedozrál své představy o rozvinuté a blahobytné civilizaci, a přitom zbrkle ničí tradiční pojetí hodnot lidské existence. To je ovšem dodatečné a dost nepřesné vysvětlení.
K výrazu adolescence jsem dospěl víceméně intuitivně. Možná, že mě vedl hluboký a utajený cit pro krásu člověka očištěnou od všech nánosů společenské zkušenosti. Pak mě napadlo, že současný proces technokratického šílenství a vizionářské představy o tom, jak lidstvo s pomocí nahromaděného přebytku prostředků na straně megalomanské menšiny dokáže překonat hranice svých možností, je projev rychlého stárnutí světa, který ve strachu před smrtí hltá ďábelský elixír mládí. Přitom jedinou známou entitou humanoidní obnovy v historii této planety je vzestup uskrovněné minority na kostrách dominantního druhu, který se přežil.
Chtěl jsem dát svým myšlenkám jasnější tvar, ale jakýsi neznámý instinkt mi říkal zadrž, bludný kruh se uzavírá do spirály připomínající tornádo, které tě vsaje a vyvrhne do zapovězeného území nikoho bez možnosti návratu. V temné části astrálního světa jako energetický nápoj andělů bych opravdu skončit nechtěl.
Abych zaplašil těžké myšlenky, ponořil jsem se do pozemské hudby oproštěné od nánosů lidské potřebnosti: Průzračné melodie zasněženého parku, tiché kadence světelných vodopádů, něžné synkopy jehličnatých snítek chvějících se v bílých kadeřích, dolce přítulnosti keřů a země, zpívající spektrum barev ranního rozbřesku, modře prosycené forte ptačího probuzení, dvoudobý refrén roztančených travin, kontrapunkt dotyku košatých korun a modré oblohy…
Zdroj: Zpěvy nemilosti
Hlasité předčítání