Z celé bohaté škály lidských činností podložených tradicemi, zkušeností, užitečností a kulturními výdobytky si lidé zafixovali do svého jazyka činnosti, které jim přinášely všeobecný prospěch nebo potěšení. Mám na mysli slova jako vinobraní, masopust, senoseč, nebo třeba muškaření. Dnes se v obecné řeči vžívají slova označující počínání, která naopak vytrhávají z koloběhu účelných činností a dělají z člověka na ostatním světě nezávislé individuum. Jejich nevyčerpatelným pramenem je anglický jazyk, jímž se vyjadřují způsoby Anglosasů při hledání osvobozeného bytí živého ze studnice vulgárního materialismu.
Čerstvou novinkou „duševní hygieny“ za pomoci počínání odpoutaného od svazující každodennosti je „hobby dogging“. Podle překladu by mohlo jít o koníčka „pejskaření“, ovšem jeho podstatou je pejskaření bez psa. Lidé, co provozují hobby dogging, chodí po veřejných prostranstvích a v ruce drží tuhé vodítko s obojkem, v jehož sevření žádný pes není. Přesto se chovají, jako by tam nějaký pes byl: ono imaginární zvíře peskují, ječí na něho „sedni!“, „lehni!“, „zůstaň!“, zastavují se při psím čenichání a pachovém označování objektů, zkrátka chovají se jako naprostí idioti a lidé okolo je pozorují, klepou si při tom na čelo nebo se jim smějí.
Leč publicistka Tereza Rybková z internetové platformy Seznam o nich píše v rubrice „Pro ženy“ s pochopením a sympatiemi: „Lidé, kteří se tomuto koníčku věnují, nevnímají prázdné vodítko jako „nic“. Naopak. V jejich představě je na druhém konci konkrétní zvíře se svou povahou, energií i náladou. Tomu pak přizpůsobují chůzi, tempo i celé „venčení“. Zastavují, čekají, mění směr, obcházejí překážky nebo dávají povely. Zvenčí to může působit jako komická scénka nebo recese. Pro samotné aktéry je to ale plnohodnotná aktivita, která stojí na fantazii a schopnosti ponořit se do hry.“
Podle této dobré ženy, jíž nic lidského není cizí, to neznamená nic menšího než osvobozující návrat k hravosti. Doba je prý příliš vážná, rychlá a vyžadující efektivitu, proto je vhodné vypnout, přestat řešit co dává smysl a prostě si hrát. Spíše však půjde o snahu na sebe za každou cenu upozornit, dostat „lajk“ jako na sociální síti, ať si je třeba výrazem pohrdání nebo výsměchu. Nakonec lidi věnující se tomuto koníčku lze potkat nejčastěji na internetu, kde se hloupě předvádějí, aby získali jakoukoli pozornost. Infantilní kreativita prázdného vodítka je zoufalý únik do fantasie bez hranic, bez zábran a bez ducha. Lidská důstojnost se tak stává přežitkem podobně jako všechny kulturní tradice, které člověka zušlechťovaly a dávaly smysl jeho bytostné existenci.
Intimní soužití se zvířaty svádí lidi ke zvířecké mentalitě, při níž člověk vypíná všechny kognitivní funkce, přestává vážně přemýšlet, řídí se instinktem, dává na podvědomé pocity a začíná žít v hlubinách zapomnění všeho, co dělá člověka člověkem. Tomu se dnes říká „žít naplno“. Současná věda a veřejný informační prostor však v lidech buduje názor zcela opačný.
Jsou prý jen dva typy lidí: psí a kočičí, píše další mladá a progresivním věděním osvícená publicistka Denisa Chňoupková. Pes je podle ní nejlepší přítel člověka, a kromě vší lásky, jakou mu dennodenně dává, také přispívá k jeho tělesnému i duševnímu zdraví. Nic na tom že jde o zvíře veskrze nečisté. Dokonce je údajně jakýmsi „probiotikem“, které přispívá k udržení zdravého mikrobiomu. Když se jím totiž necháte oblizovat, nejlépe samozřejmě při mazlení v obličeji, získáte z jeho páchnoucí mordy, do níž na vycházce pojal kdejaký exkrement, miliony mikrobů utužujících vaši imunitu. Z přílišné domácí sterility a hygieny vlastního těla tak pohodlně získáte stejně silný příval patogenů, jako kdybyste se hodiny procházeli po právě zahnojeném poli. Pokud ovšem svého miláčka nedáváte pravidelně odčervovat, můžete být napadeni parazity, o jakých se vám nezdálo ani v těch nejčernějších snech. Muslimové vědí, proč islám lidem zakazuje chovat doma psy. V teplých krajích je totiž riziko nákazy červy a chorobnými mikroorganismy podstatně větší než v našich zeměpisných šířkách.
Podle vědeckých průzkumů jsou pejskaři zdravější než ostatní lidé také proto, že častěji chodí ven, aby vyvenčili své miláčky. Jinak by patrně nevytáhli paty z domu, co je rok dlouhý. Pes prý dokonce dělá své páníčky chytřejší a zlepšuje kognitivní funkce, protože snaha porozumět potřebám němé tváře procvičuje mozek a vnímavost.
Z toho všeho vyplývá, že by náš páníček bez psí stimulace připomínal chodící mrtvolu, pro níž mozek představuje zbytečnou výplň kosti lebeční dobrou akorát tak na to, aby způsobovala bolení hlavy. Pročeš myslet jako pes, cítit jako pes a chovat se jako pes je projev nejvyššího osvobození duše od ducha a všech problémů, nad nimiž lidem beztak zůstává rozum stát.
Tím se dostáváme k další úrovni povznesení civilizovaného člověka: totiž přijmout psí identitu. A zákony západních států ho k tomu dokonce povzbuzují v rámci výčtu možných genderových identit, s nimiž má každý lidský jedinec právo se ztotožnit. Začne-li tedy náš človíček lézt po čtyřech, štěkat, výt, vrčet a kňučet namísto vyjadřování se lidskou řečí, je vše v naprostém pořádku a všichni ho musí jakožto psa respektovat, nesmát se mu a nesnažit se ho vtěsnat do zotročující slupky lidského chování, při němž tupě napodobuje sociální stereotypy.
Hlasité předčítání