Výraz „daddy issues“ (problémy s tátou) označuje podle psychologů soubor problémů nebo vzorců chování, jež mohou vzniknout u osob s problematickým vztahem k otci, s absencí otce nebo v důsledku nevhodného chování otce vůči matce. Postižení lidé pak často hledají v partnerských vztazích to, co jim chybělo v dětství, a snaží se tak nahradit nevyřešené záležitosti spojené s otcem. Problémy s mámou a výraz „mommy issues“ znamená prakticky totéž v bledě modrém, jen v důsledku nevhodného chování na straně matky.
Zásadní je ovšem rozdíl v pozornosti, jaká se dnes věnuje dcerám problematických otců a synům problematických matek. V prvním případě velká, a jde především o ženy, které pak ve vztahu trpí úzkostí, strachem z intimity a podléhají starším mužům, tudíž je třeba jim to vymluvit, pomoci najít sama sebe a pozvednout sebevědomí. V druhém případě téměř nulová, a když tak s ohrnutým nosem nad mamánky, co se nedokázali vymanit ze starostlivé péče matky, postavit na vlastní nohy a pro partnerky jsou učiněná katastrofa. Pak nemá smysl se s nimi zahazovat, neboť jde o mateřský komplex vypovídající o mentální zaostalosti bránící plnohodnotnému vztahu.
Aby bylo jasno, nehodlám se zastávat mužů, aby se jim dostalo stejně tristní pozornosti jako ženám. Muži, pokud se tak chtějí nazývat, musejí mít dostatek rozumu, vůle, síly a duchovního nadhledu, aby se dokázali sami vypořádat s psychickými následky traumat z dospívání. Už nejsou děti a způsob, jakým se vyrovnají s nástrahami dospělého života, záleží na jejich vlastní sebevýchově. U žen je tomu jinak, ty podle všeho musí neustále někdo nebo něco vést za ruku a ukazovat jim, co dělají špatně a co dělat musí, aby nalezly samy sebe, svoji váhu a nezávislost, naučily se milovat své já a své tělo, aby se zbavily všemožných emočních bloků, zacelily zranění způsobená toxickou maskulinitou a dokázaly tak vyrůst v plnohodnotné osobnosti přesahující duševně zanedbané, lidsky nemotorné a hloupě sebestředné muže. Ty pak budou ochotny vpustit do svého života, pokud přistoupí na jejich žensky uvědomělou a vyspělou hierarchii hodnot.
K tomu jim dopomáhá nepřeberné množství feministické literatury, ženských časopisů, ženských sloupků v mainstreamu, ženských poraden a v neposlední řadě ezoterických knih, podle nichž je ženskost předurčena spasit svět svým životním přesahem – to je mimochodem obzvláště výživný spirituální pojem. Co o něm říká umělá inteligence? „Životní přesah“ představuje smysl, hodnotu nebo duchovní rozměr, který přesahuje každodenní osobní existenci a lidskou konečnost. Nuže tedy, věřme na svět podle žen až za hrob!
Není od věci připomenout, že moudří filosofové starověku (třeba takový Xenofón) radili, aby si muži ve zralém věku brali mladičké panny a vychovali si je k obrazu svému. Dnes žena, která se vdá za výrazně staršího muže, má nutně daddy issues. Přitom kam liská paměť sahá, patřilo k přirozené tradici, že muž byl běžně o dvacet let starší než jeho manželka.
Ale na počátku úvah o tomto listě jsem měl na mysli něco jiného. Totiž problematickou roli rodičů. Dnes není snadné být otcem v rodině, kde matka dělá vše pro to, aby podryla otcovu autoritu, a emancipační zákony postupně zakazují děti trestat za jejich neposlušnost a činí je rovnoprávnými se svými rodiči. Pochopitelně až na plnou odpovědnost za své činy, jejichž důsledky dál padají na vrub rodičů. Dnešní otec nemá příliš na výběr. Může vychovávat svoji dceru s vroucí a nestrojenou láskou. Pak ovšem stejnou lásku pocítí dcera také k němu samotnému a všechny budoucí nápadníky s ním bude srovnávat. Nebo se chovat odměřeně, vše racionálně vysvětlovat a spoléhat na to, že dospívající dcera nakonec pochopí, což bude mít stejný, ne-li horší dopad než ji s patřičným odstupem nechat ve všem vykoupat, ať sama pozná, kudy cesta nevede – v obou případech bude otec nařčen z nedostatku zájmu a empatie k dítku, které zplodil. Na daddy issues je zaděláno prakticky ve všech případech.
Jak se tedy zdá, problémy s tátou mají dnes téměř všechny ženy, a podle toho to také vypadá. Přitom v případě milujícího otce budou „problémy s tátou“ při vytváření budoucích partnerských vztahů dcery nejsilnější a povedou k výběru starších mužů. Avšak taková žena si bude svého partnera alespoň vážit podobně jako svého otce.
Jednoduché to nemají pochopitelně ani matky, zvláště když zavrhnou biologického otce svých dětí. Chlapec trpící citovým vydíráním neurotické ženy snadno získá mateřský komplex a v dospívání začne svou matku nenávidět. Na druhé straně ze starostlivé péče matky vzejde nesamostatný mamánek, který bez mužného vzoru otce neví, jak imponovat ženám.
Nejhorší ovšem je, když nejlepší záměr a snahu rodičů vychovat ze svých dětí důstojné dědice svých pracně vydobytých hodnot zcela vyvrátí zkušenost, jakou dítě získá ve škole a v okolním světě. Tam se z nich stávají zmatené hříčky osudu, které se neumějí dobře vypořádat s vlastním pohlavím, s vlastními instinkty, touhami, city ani mužnými či ženskými ambicemi. Snadno tak podlehnou psychickým deviacím a jejich život začne balancovat na hraně mezi ženskostí a mužností, mezi odvahou a strachem, mezi vzděláním a indoktrinací, mezi školním učivem a pravdou, mezi snahou něco dokázat a rezignací na životní výzvy. S tím ani spořádaní rodiče nic nenadělají.
Ženy často řeší „daddy issues“ nejprve prodejem vlastního těla a poté, co dosáhnou svého, návratem k sebeúctě prostřednictvím bohatého ženicha nebo pohrdavých avantýr s nadrženými zajíčky. V horším případě se z nich stávají zhrzené matky samoživitelky, nebo solitérní feministky. Muži se přes své „mommy issues“ většinou pohybují opačným směrem: nejprve budují své image hlavy rodiny v manželství se svou první velkou láskou a po rozvodu se jakožto zavržení otcové prodávají v prekérních zaměstnaneckých poměrech, aby je nezničily alimenty. V horším případě skončí na ulici, nebo se vracejí do rodného domu a stanou se přítěží svých starých rodičů.
Že nic z výše popsaného nelze zobecňovat? Ale jistě, vždyť přece výjimky potvrzují pravidlo. Nakonec i mně kdysi psychiatr, k němuž pravidelně docházela moje matka vystresovaná ze souběhu kantorských a domácích povinností, diagnostikoval mateřský komplex a poradil mi držet se od ní co nejdál. Volky nevolky jsem jeho doporučení splnil. Později mi jiná psychiatrička na deprese po rozvodu manželství předepsala psychofarmaka a prohlásila, že můj problém je narcisismus, když si neumím pomoci náručí jiné ženy. Po prvním týdnu užívání jsem prášky vyhodil, protože jejich jediným účinkem bylo, že jsem ztrácel libido a stával se impotentní, což jsem považoval za jaksi kontraproduktivní.
Hlasité předčítání