Horká voda stéká z kohoutku do vany a mísí se se studenou.
Sedím na okraji vany a ležérně si v prstech pohrávám se žiletkou. Před pár dny jsem ji vzala sestře. Kdybych ji nezachránila, vykrvácela by.
Avšak já zakročila.
Nestihne mě žádný trest.
Ale má mladší sestra mě nenávidí. Překazila jsem jí pokus navždy zmizet. V podstatě to byla náhoda. Udělalo se mi venku špatně z alergie na lípy a musela tak ukončit pokec s kámoškou o něco dřív, než by nám oběma bylo milé. Co se dalo dělat, já blbá kráva, zapomněla prášky doma. Když jsem se vřítila do pokoje pro prášky, bylo doma divné ticho… Sestra si nikdy neodpustila nechat vyhrávat K-pop z repráků, jakmile byla doma sama. Jedinou symfonií, tak doma byla napouštějící se vana a těžký, přerývaný vzlykot.
Existují dvě varianty uvědomění si: Strnutí, nebo akce spouštějící reakci. Rozeběhla jsem se do koupelny, div si nerozbila hubu na naleštěných parketách. Jakmile jsem se vběhla dovnitř… Adrenalin zaútočil na synapse a spustil krizový kód. Člověk pak nevnímá skutečný stav druhé osoby, žilami mu koluje pud, který na něj řve: ‚POMOZ – ZACHRAŇ – 155.‘ Až zpětně si člověk uvědomí, že to, co mu připadalo jako nekonečné minuty čekání na záchranku, se odehrávalo ve zlomku písku ztrácejícím se mezi pulzy zachraňovaného v náruči.
V očích lékařů jsem byla andělem smrti. Když sestru odvezli a ubezpečili se, že nebudu potřebovat lékařskou pomoc, jsem se v tichu sesunula na zem předsíně s upřeným pohledem na zavřené vchodové dveře.
Nikdy jsem nad spácháním vlastní sebevraždy nepřemýšlela. Prý na ni musí mít člověk sílu. Přitom mi připadá, že pro její spáchání musí mít pro sebe člověk pádné argumenty. V tom se asi neshodnu s mnohými, kterým stačí důvody. V mé filozofii života má každá smrt svůj čas. A to, kdy přijde, není na nás. Je na Zubaté s kosou, která ví, kdy zkrátka přijít.
Přitom lze z povrchu zemského zmizet různými způsoby. Třeba udušením se v autě oxidem uhelnatým. Podle mě příliš dlouhá smrt a můžete být zachráněni kolemjdoucím. Nabízí se třeba sebevražda spolykáním tabletek. Problém těchto sebevražd tkví v tom, že tito sebevrazi chtějí být odhaleni. Tento čin páchají těsně před příchodem někoho z domácnosti. Tato sebevražda by byla účinná požitím alkoholu, ale nikdo z nich není tak velký sebevrah, aby si tím smrt pojistil. Sebevraždy skoků z okna či pod vlak, oběšení, zastřelení či jiným dlouhodobým poškozováním nebudu rozebírat.
Každopádně si neodpustím dodat, že sebevraždou spáchanou skokem pod vlak nenaštvete třeba v neděli vpodvečer jen příslušníky výjezdové jednotky, kterými jsou vyšetřovatel, technik a operativec, ale dojde ke způsobení traumatu strojvedoucímu. Konečným důsledkem pak tento sebevrah způsobí rodině krom smutku i peněžitou ztrátu jako požadavek náhrady škody vzniklé činem příbuzného. Lze tak jednoduše říct, že přestože osoba chce pomoct jedině sobě, způsobí svým odchodem újmu své rodině a blízkým prakticky vždy, čím docházím k závěru, že každá sebevražda je stejně zbytečná jako vražda.
Každý z nás má své démony a ti si volí způsob sebevraždy. Omlouvám se, ale je to tak. Na našem plném vědomí to není. Našimi generály jsou morální zásady a démoni. Přetahují se o převahu a důležitým faktorem je vědomí si toho, co se v nás odehrává. Zda si uvědomujeme důsledky našich činů i našich myšlenek, které mohou převzít kontrolu nad vědomím a dovést tak člověka na scestí.
Lidé si myslí, že spácháním vše skončí, ale neuvědomují si, že jsou jedině největšími sobci.
Přejedu prstem po ostré hraně a z prstu se mi vyřine pramínek krve. Bolí mě to a vím, že bych nikdy nedokázala zajet do masa hluboko. Nedokážu se ani u doktora dívat na odběr krve a u kriminálky odvracím pohled, jakmile vyšetřovatelé zamíří na pitevnu.
Ušklíbnu se sama sobě. Matka stojí ve dveřích a sleduje mě – má strach, že budu stejná. Podívám se na ni, odložím žiletku a z kapsy mikiny vytáhnu kapesník, abych jej ovinula kolem prstu.
„Sobecké.“
„Co?“ táže se matka nechápavě a svraští obočí.
„Sebevražda,“ odmlčím se a prsty zjistím, že voda je akorát teplá. „Umyju se a pak přijdu na večeři.“
„Zklamala tě?“ zeptá se mě a založí si jednu ruku v bok.
„Nedávám jí to za vinu. Jednala v afektu na prahu psychické bolesti,“ odpovím jí, ale můj pohled nezměkne. „Neměla zábrany. Jediná zábrana zvenčí jsem byla já. Víš, mami… Kdybych přišla později, našla bych ji mrtvou. Řekni mi upřímně, mami… Ty bys jí to nevyčítala?“
„Budu tě čekat na večeři,“ odběhne od tématu a dodá: „Nezapomeň smýt i melancholii.“
Zavrtím hlavou, když mi zavře dveře a mohu se konečně začít svlékat. Nechce o tom mluvit, natož o tom slyšet slovo. Je to jeden z nepopíratelných následků situace s mou sestrou. Chápu ji, ale já nedokážu přejít to, co se stalo, a nebavit se s ní teď o tom.
Má sestra mě nezklamala. Ztratila jsem v ní důvěru a nebudu na ni už pohlížet tak jako dosavad.
Nedokážu to… Ponořím se do vody, zadržím dech na tak dlouho, jak mi to plíce dovolí. Vynořím se z vody a vydechnu, pozřu kyslík a pohled upřu do stropu.
Nejsem sobcem. Nezavřu oči před tím, co je, a budu tomu čelit.
POZN. AUTORA
Text neslouží jako návod nebo nabádání ke spáchání sebevraždy. Jedná se o kritickou úvahu o sebevraždě a jejímu striktnímu odmítnutí. Tématu sebevraždy se věnuji několik let z pohledu psychologie, morálky, práva i vlastní snahy pochopit, proč v člověku zkratuje pud sebezáchovy a dovede jej k tomuto činu.
Děkuji za pochopení.
Nápad – ★★★★★
Zvolené téma je nesmírně těžké, ale autor se s ním popasoval s obdivuhodnou zralostí a hloubkou. Líbí se mi netradiční úhel pohledu, kdy nesledujeme samotnou oběť, ale zachránce, který se zmítá mezi traumatem, racionální analýzou a tichým hněvem. Úvaha nad sobectvím a praktickými dopady sebevraždy dodává textu neotřelou, až mrazivě logickou rovinu, která skvěle kontrastuje s emotivním podtextem.
Atmosféra – ★★★★☆
Atmosféra je od prvních vět hutná, melancholická a velmi intimní. Hra se žiletkou nad napouštějící se vanou okamžitě vtáhne čtenáře do děje a vyvolá pocit napětí. V pasážích, kde hrdinka racionálně rozebírá způsoby sebevraždy, sice emoce trochu ustupují do pozadí ve prospěch esejistického stylu, ale následný dialog s matkou opět vrací scéně potřebnou tíseň a lidskost.
Provedení – ★★★☆☆
Text je čtivý, má dobré tempo a vnitřní monolog plynule přechází do dialogu. Stylisticky by však prospělo text trochu učesat; objevují se zde neobratné formulace (např. ‘Jakmile jsem se vběhla dovnitř’) a občasné chyby v interpunkci či větné stavbě. Také metafora ‘v očích lékařů jsem byla andělem smrti’ působí významově zvláštně, když hrdinka sestru naopak zachránila. Přesto je slovní zásoba bohatá, projev působí autenticky a obsah zde jednoznačně vítězí nad drobnými formálními nedokonalostmi.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi silný a myšlenkově podnětný text, který dokáže ve čtenáři rezonovat ještě dlouho po dočtení. Autor prokázal velký cit pro psychologii postav a schopnost zpracovat tabuizované téma bez zbytečného patosu a klišé. Po drobných stylistických a gramatických korekturách půjde o vynikající literární dílo, které má obrovský potenciál. Jen tak dál, psaní máš rozhodně v krvi!