Patříte k oněm mužům, kteří po nekonečných dohadech s vlastní manželkou konečně pochopili, proč musí mít žena poslední slovo? Stvořitel obdařil ženu pronikavou výřečností, aby jí umožnil naplnit touhy po slastném životě sebe a svých dětí proti pragmatickým a nesmlouvavým postojům muže v roli hlavy rodiny. Nekonečné emocionálně zabarvené vsuvky, odbočky a vymýšlení nových a nových nesouvislých souvztažností vyvolávají pocit marnosti, při snaze přesvědčit ženu o pravdě, která jí není po chuti. Zvláště když je nesena mužem, s nímž sdílí společnou domácnost a prostředky pro zajištění rodiny. Stejná zkušenost vždy v minulosti vedla k tomu, že ženám byla zakázána účast u poradního stolu při jednání o politických otázkách obce a státu.
Dnes ženy věří, že přišel jejich čas chopit se vlády nad světem. Nemálo myslitelů a seriózních politických komentátorů hovoří o jednadvacátém století jako o století žen. Ženy se postupně dostávají do všech pozic rozhodujících o budoucím směřování společnosti. K tomu, aby byly ve své nové roli přijaty a nevznikaly mezi lidmi pochyby, že jsou schopny dostát takového závazku a odpovědnosti, je důmyslně manipulováno se společenským vědomím prostřednictvím kinematografie a sdělovacích prostředků.
Dnes už prakticky nevznikne film či televizní seriál, v němž by ženy nezastávaly vedoucí funkce ve všech oborech, které bývaly doménou mužů. Ženy velí policejním sborům a vojenským jednotkám, ženy zastávají vrcholné funkce soudkyň a státních zástupců, ženy vedou ty nejnáročnější vědecké týmy, ženy a nejlépe černé ženy představují geniální matematičky, programátorky a vědkyně všech oborů, které vyžadují cosi navíc oproti zkostnatělým principům a badatelským trikům. Jinými slovy ženy na stříbrném plátně a televizních obrazovkách dokazují, že svými schopnostmi ve všech směrech předčí muže, kteří při své lenivosti a zabedněnosti pouze zabředávají do směšných póz uražené ješitnosti a lpění na zajetých stereotypech.
Kdo se však nezaujatě rozhlíží kolem sebe, shledává, že společenská realita Západu je docela jiná. Aniž by musel nad čímkoli dlouze mudrovat, dospívá k nepochybnému závěru, že nastupující století je ženami poznamenáno víc, než by si býval byl ochoten připustil, a označení „století žen“ mu vskutku náleží. A nejde pouze o tragické dopady postupného obsazování klíčových politických funkcí političkami rychlé ruky a omezeného rozhledu. Danou realitu lze zřetelně pozorovat na celospolečenském úpadku signalizujícím smrt Evropy, jak ji známe z dob minulého rozkvětu.
Evropa je mrtvá, stala se z ní zahnívající mršina bez rasy ohlodávaná nahnědlými mrchožrouty. Její slavná města kypí kvasem novodobých tuláků, zevlounů a turistů bez kultury kochajících se kulturními pamětihodnostmi, jejichž duchovní obsah i smysl dávno odezněly. Pouze polonahé ženy dychtící po zážitcích, flirtu a vytržení z nudy jim dávají nádech pulsujícího života, jemuž tyto fanynky velkoměstských mejdanů udělují nejvyšší známku kulturního vyžití. Za toto „vyžití“ jsou ochotny zaplatit celý majlant a poslat k šípku domácího partnera ubitého spojitým a nekonečným řetězem jejich žádostí.
A důsledek? Trefně to vyjádřil český básník Ivan Diviš žijící na Západě v emigraci: „Před našima očima vyvstává nový člověk, nový lidský typ: všedebil.“
Žádný hloupý Honza, co se žene skolit zlého draka, aby nastolil spravedlivý (ne)řád, při němž jsou si všichni rovni. Kdepak! Je to mnohem horší: před námi defiluje bezduchá masa liberastů – tj. liberalismem postižených kreatur zvíci morální polypy, pro něž věže duchovních svatostánků, dávných pevností a královských paláců představují pouze falický symbol, velký černý pyj – kult všech emancipací rozjařených blondýnek.
Poslední nadějí, avšak velmi iluzorní nadějí, je zvěstování druhého počátku: „Svět jakožto svět přivést ke zvěstování znamená: ještě jednou si začít s bohy,“ píše Martin Heidegger a dodává: „Tuto odvahu je však třeba jakožto opovážlivost smlčet a o bozích se zprvu na dlouho vůbec nezmiňovat – toto přivedení světa ke zvěstování je nutno vykonat jako násilný čin.“
Neboť svět jakožto svět byl spolu s bohy ztracen a musí být teprve znovu vybudován a bohům otevřen cestou zrození nového člověka, jenž se pevně ustanoví na ztracené vartě, kde už není slyšet žádný ozvuk všeho dosavadního, ani volání starých proroků, věštkyň a spasitelů. Co se dnes nazývá světem, jsou pouhé rozvaliny původních ideálů.
Hlasité předčítání