Okamžikem, kdy si lidé začali namlouvat, že ideální uspořádání společnosti vychází z rovnosti lidí a jejich univerzálního založení, započal kulturní úpadek lidstva. Do té doby všechny vyspělé kultury uznávaly přirozenou hierarchii v rozdělení lidí do tří základních kast: kasty duchovních, kasty strážců a kasty hospodářů. Organické společenství starověku kladlo na vrchol společenské hierarchie duchovně vyspělého člověka znalého zákonů přírody a řádu světa. Takový člověk požíval nejvyšší úcty a respektu všech členů společenství, protože byl nositelem organické tradice a prastarých učení o tom, co lidem prospívá a co jim škodí. K němu se obraceli o radu příslušníci obou nižších kast – vládcové či vojevůdci při svém rozhodování o směřování společnosti a ochraně jejích držav, a hospodáři při zajišťování hmotných potřeb celého společenství.
Organická společenství Slovanů v dobách Velké Tartárie měla na vrcholu společenského žebříčku své žrece, volchvy či šamany, jimž přisuzovala magické schopnosti vnímání a osvojování moudrosti božských praotců. Duchovní vůdci Keltů, Germánů a Galů byli druidové. Vikingové ctili své mágy a čaroděje. Prastará společenství jižní Asie, k nimž patřily árijské kultury Indie, Persie a starých Sumerů se řídily védským učením bráhmanů, rišiů, či chrámových kněží. Starověký Egypt měl pak své hierofanty.
Celá přeslavná historická éra, na jejímž počátku bylo helénské Řecko a Řím a na konci křesťanská civilizace Západu, se vyznačuje postupným rozvracením organické tradice až do současné rovnostářské a tekutě polymorfní společnosti, v níž vládne kult individua a veškeré duchovní síly byly odtrženy od světské moci, až nakonec degradovaly v pouhou službu útěchy ztraceným lidským duším. Taková je celá západní společnost: lidsky plochá, nevědomá, bez ducha, podrobená materialistickým démonům a zmanipulovaná ideologiemi vykonstruovanými za účelem nadvlády těch či oněch společenských tříd.
Svět zachvátila pandemie liberalismu a demokratické iluze, jejíž následkem je likvidace organické hierarchie, po níž není v západní civilizaci ani památky. Pojem kasty dokonce získal rasistickou konotaci jakožto nadřazenost bílé vládnoucí vrstvy nad barevnou spodinou. Teoretickým jádrem této dehonestace se staly historické narativy o nastolení bráhmanského režimu povýšených árijců nad drávidskými kmeny v Indii, z jejichž příslušníků se stala podřadná kasta nedotknutelných. Dnes bychom napříč společenskými vrstvami těžko hledali člověka, který by chápal smysl kastovního systému jako podmínku funkčního organického společenství.
Přesto existuje země, která védské principy hierarchického uspořádání společnosti dosud uznává a udržuje. Onou zemí je Íránská islámská republika. Ponechme stranou, nakolik lze islám jakožto novodobé náboženství považovat za vědění o řádu světa. Persie byla kolébkou civilizace a v Íránu hraje dodnes významnou roli také zoroastrismus, který představuje duchovní dědictví védského učení starých Sumerů. Nicméně islámské duchovenstvo má jednoznačně postavení nejvyšší společenské kasty, jejíž hlas určuje směřování celé společnosti. Přitom kasta vládců a strážců má organizaci moci ne nepodobnou správním strukturám moderní republiky: O zákonech rozhoduje parlament a na vrcholu světské moci stojí prezident.
V čem se ovšem íránských stát liší od všech ostatních? Plat íránského poslance činí přibližně dvojnásobek zákonem stanovené minimální mzdy v zemi, což nikoho nemotivuje kandidovat do parlamentu ze zištných důvodů. Funkce poslance je v Íránu otázkou cti. Íránské banky nesmějí svým klientům účtovat úroky za poskytnuté půjčky. Mají pouze právo zajistit si smluvní podíl na zisku klienta. Jinými slovy lichva je v Íránu zakázaná. Hospodářství podléhá centrálnímu plánování a nerostné bohatství země včetně uhlovodíků je ve státním vlastnictví stejně jako energetika a strategicky významné výrobní podniky. Není proto divu, že jsou současní Peršané trnem v oku Židům a celému americkému impériu, které se rozhodlo napadnout Írán svými ničivými zbraněmi právě ve chvíli, kdy mu zvoní hrana.
Írán se však anglosasko-sionistické hydře statečně a se vší rozhodností postavil. A ve svém boji není sám. Tři nejstarší a nejvýznamnější civilizace na planetě Zemi se spojují v jednu mocenskou triádu: Rusko, Írán a Čína. Jejich kultury vyrůstaly na duchovních tradicích, jaké západní svět zavrhl nebo je vůbec nezná. Ruské pravoslaví a čínský konfucianismus ve spojení s taoismem se podobně jako síla perské tradice obracejí ke kořenům a spějí k novým počátkům. Co proti nim liga židovských lichvářů a nadutých anglosaských hokynářů zmůže? Vůbec nic!
Naše největší neštěstí spočívá v tom, že vznešená dáma Evropa byla lapena do transatlantických sítí a zůstává pokořenou a zkaženou děvkou. Úděl novodobého Evropana dobře vyjádřil Martin Heidegger slovy:
„Život toho, kdo nyní nechápe, že kvůli jeho dřině a pro ni musí vznikat a stále se rozšiřovat osamělost, nestojí na žádném pevném místě světa na této zemi, nýbrž jeho život závisí vždy jen na momentálních stavech probíhajícího provozu a jeho událostí a čím dál tím víc potřebuje být povzbuzován takzvanými úspěchy, aby si zastřel, že nemá pevnou půdu pod nohama, a aby se ubránil závrati, kterou z toho dostává.“
Hlasité předčítání