Před pěti tisíci lety indický mudrc Vjásadéva poprvé zapsal do sanskrtského textu moudrost Véd neomezenou časem a zasahující do všech oblastí lidského poznání. Onen mudrc byl inkarnací Boha a zmíněné dílo stvořil proto, aby přinesl světlo lidem, kteří vlivem hluboké temnoty nevědomosti věku Kali pozbyli veškerou schopnost vidět. Alespoň se to píše v předmluvě k novodobému vydání knihy Šrímad–Bhágavatam, což je podle téhož zdroje nejucelenější autoritativní výklad védského poznání a zralý plod stromu védské literatury. Obsahuje dvanáct tlustých svazků, které by se měly podle Mezinárodní společnosti pro vědomí Krsni vyučovat na světových školách a univerzitách, neboť přinášejí ideály duchovního komunismu, které se zakládají na jednotě celé lidské společnosti.
Uvedená sdělení evokují minimálně dvě zajímavé otázky: Původně se Védy tradovaly pouze ústním podáním v rámci posloupnosti duchovních učitelů a žáků. Proč tedy najednou došlo k jejich sepsání do rozsáhlého souboru textů, a navíc v jazyce, který byl pro takový účel přímo stvořen? Druhá otázka potom zní: Co bylo účelem tak neobvyklého počinu a do jaké míry vzniklé texty věrně odrážejí původní védské učení nesené duchem starodávných mudrců?
Odpověď na první otázku hledejme v samotné podstatě věku Kali neboli védské Kalijugy. Nastupující temnota nevědomosti se bezpochyby týkala i samotných duchovních elit své doby. Všichni lidé včetně samotných indických světců či bráhmanů ztráceli své dřívější schopnosti, jež se týkaly spolehlivé paměti a kanálů vnímání, s nimiž dokázali přijímat sdělení svých božských praotců. Aby tedy nedošlo k úplné ztrátě védské moudrosti, bylo nutné ji zapsat, byť se už nacházela v pokročilém stavu zapomínání a byla plná smyšlených vycpávek a zkomolenin.
Druhá otázka souvisí s logickým faktem, že věk Kalijugy znamená drtivý dopad involučního procesu na lidský intelekt a chápání smyslu lidské existence. S ním se lidstvo jako celek posouvá do sféry totální duchovní slepoty, v níž už není schopno rozlišovat objektivní realitu od subjektivní fikce. Pravda o životě a vesmíru tak už nemůže být lidmi nahlédnuta cestou poznání, nýbrž lidstvo k ní musí být přivedeno cestou víry a lásky, neboť jen tak bude jednat podle principu obecného dobra, aniž by chápalo jeho podstatu a význam.
I sestoupila na Zemi první inkarnace Boha v podobě avatara Pána Šrí Kršny, který lidem přinesl světlo Objektivní Pravdy, aniž by k němu museli dospět vlastním poznáním. Od této chvíle stačilo, aby svého Pána a spasitele milovali, pokořili se před ním a poslouchali jeho přikázání. Namísto tradiční „Džňána-jógy“ nastoupila „Bhakti-jóga“. Při ní již lidé nemuseli trýznit tělo askezí a úmornými meditacemi směřujícími ke kontemplativnímu zření transcendentní Pravdy, ale od teď stačilo sklonit se k nohám Pána Kršny a projevovat mu absolutní oddanost. Tím započala nejvznešenější cesta osvícených duší do rajského světa věčné blaženosti. Bylo pouze zapotřebí dodržovat pravidla správného chování, aby se člověk vyhnul následkům špatné karmy. A ona pravidla nyní jasně a striktně stanovilo Písmo svaté, které se stalo základem všech novodobých náboženství.
Tak následně judaismus představil svého Mojžíše a Tóru, křesťanství svého Ježíše Krista a Biblí svatou, islám svého Mohameda a Korán, buddhismus svého Bódhisattvu a Sútry. Původní avatar Krišna je v hinduismu vykreslován jako bytost natolik krásná a vznešená, že pouhý lidský červ není hoden pohlédnout výš než na jeho ušlechtilé nohy. Při své lásce a vděčnosti pak může líbat jeho střevíce.
Osvícený způsob života znamená zasvětit každé své jednání službě Pánu, jenž vládne vším a nade všemi v náš konečný prospěch. Taková je podstata Bhakti-jógy. A co víc, osvobození duše cestou víry a lásky je nyní přístupné naprosto každému. Nikoli pouze vyšším kastám a učeným mudrcům. Není už třeba se ničemu pracně učit ani pilovat sebeovládání. Napříště stačí žít v pokoře, řídit se přikázáním Písma, poslouchat vyslance Boží a milovat Pána Všemohoucího.
Jak prostá je cesta k blaženému životu v Božím království!
Hlasité předčítání