Pro civilizační okruh současné západní společnosti je takřka příznačné, s jakou pompou a zaujatostí vyhledávají jemu příslušné ženy příklady bizardních kultur, v nichž panují zdánlivě matriarchální tradice, při nichž bují polyandrie (mnohomužství) a ženy určují pořádek v rodině. Typickým příkladem je článek jakési Michaly Bartoníčkové na Médium.cz (blog zřízený a kontrolovaný mediální skupinou Seznam.cz), v němž se autorka rozplývá nad „prastarou tradicí“ životní organizace národa Tódů v Indii. Výmluvný je už samotný název článku: „Národ Tódů: stojí-li přede dveřmi cizí hůl, musí manžel poslušně čekat venku.“
Vlhkým matriarchálním snem rozjařená publicistka píše: „Rodinný život Tódů by leckterého Evropana nejspíš zaskočil. O výběru partnera zde totiž rozhodují výhradně ženy a muž tuto nabídku nesmí odmítnout. Veškerou iniciativu i hlavní slovo ve vztahu mají představitelky něžného pohlaví.“ Nato autorka dodává, že místní dívky jsou podrobovány defloraci ve věku kolem třinácti let, a to mužem z vlastního rodu. Poté mají až do otěhotnění úplnou volnost ve výběru partnerů. Tódové patrně věří v telegonii, při níž první muž vtiskne ženě obraz ducha a krve, který se pak přenáší na její potomky bez ohledu na to, kým byla obtěžkána.
V další části textu Bartoníčková plesá nad možnostmi mocí požehnané ženy národa Tódů: „Když otěhotní, může se těšit na sňatek – těhotná žena je zde považována za nejžádanější nevěstu. Pokud jí biologický otec dítěte nevyhovuje, jednoduše si vybere jiného muže. Ten její nabídku nesmí odmítnout, ba co víc – přijímá dítě za vlastní, aniž by řešil, kdo je jeho skutečným otcem. Podstatné totiž není biologické rodičovství, ale příslušnost dítěte k rodu. A tak není divu, že v takové společnosti mají ženy postavení, o kterém si mnohé jiné kultury mohly nechat jen zdát.“
Zde stojí za to se pozastavit nad tím, o čem si jiné kultury nechávají zdát. Pokud vezmeme v úvahu všechny vyšší kultury, platí pro ně jednoduchý fakt: O matriarchátu se vypráví pouze v bájích, a tyto zkazky mají výhradně odstrašující význam. Patří mezi ně i pověst o Amazonkách. Seriózní antropologové totiž vědí, že rozvinuté matriarchální společnosti nikdy neexistovaly a jakýkoliv posun k nadvládě žen skončil pro danou civilizaci vždy tragicky.
Novodobé antropoložky proto nejraději zkoumají kultury primitivní a divošské, podle jejich vědeckého mínění totiž přírodní či snad dokonce přirozené, kde místní tradice nejsou ovlivněny civilizačním vývojem, ale jsou determinovány výhradně přírodními podmínkami. Tódové trpí nedostatkem žen, když podle Bartoníčkové na deset mužů v národě čítajícím sotva patnáct set jedinců připadají pouze dvě ženy. Proč asi? Antropologové tento horský národ podezřívali, že novorozence ženského pohlaví utracují. Samozřejmě mylně. Spíše to bude asi tak, že z místních nehostinných hor ženy utíkají za pohodlím do nížin civilizovaného světa. Pročež jsou ty, co vydrží, tak hýčkané a jakožto matky vynášené do nebes.
Ať je pravda jakákoliv, naše vzrušená publicistka si nemůže jejich místní životní podmínky vynachválit: „Kterákoliv žena si může kdykoliv pozvat domů milence – v této společnosti se nejedná o nic neslušného či pohoršujícího. Nikdo nic neskrývá a nikdo nikoho neodsuzuje. Host si jednoduše nechá přede dveřmi svou dřevěnou hůl jako znamení, že dům je právě obsazen (jakási obdoba kravaty na dveřích pokojů na studentských kolejích). Manžel, který se vrátí domů, moc dobře ví, co tento vzkaz znamená. A tak nejde dovnitř, nekřičí a nedělá scény. Zkrátka se posadí venku a čeká, až host odejde. Pokud se pak ženě narodí dítě, zůstává součástí rodiny zákonného manžela. Důležité je totiž společenské otcovství, nikoli to biologické.“
Bravo! Podobné poměry se mezi filosofy označují jako „komunismus žen“. V nich děti neznají otce a nemohou tudíž náležet ani matce. Jsou totiž vlastnictvím všech. Už Platón doporučoval, aby novorozenci v jeho ideálním společenství strážců byly ihned po porodu odebráni matkám a bez návratu předáni kojným. Jen tak může být zajištěno, aby ženy nebojovaly za sociální výhody svých vlastních potomků, protože je neznají. Jak tomu je u národa Tódů se od autorky pochopitelně nedozvídáme, zato se rozplývá nad tím, že jsou tamní ženy jakožto rodičky a udržovatelky rodu označovány tituly „mladá matka“, později „zralá matka“ a ve stáří pak „ctihodná matka“. Leckteré antropoložky nejspíš vidí v tomto indickém národě dědice starověké drávidské kultury, v níž údajně platila sexuální volnost a svoboda, ženy měly výsostné společenské postavení, a jejíž pád zapříčinil krutý patriarchální režim nastolený árijskými agresory, kteří přinesli do Indie rasistický kastovní řád.
V tomto ohledu Bartoníčková podtrhuje: „Chod domácnosti u Tódů funguje přesně naopak, než jsme zvyklí – žena je hlavou rodiny a všechny domácí práce vykonává manžel.“ A pokračuje: „Nikdo v rodině nepovažuje rozvod za tragédii ani společenské selhání. Nejčastěji o něm rozhoduje žena, která odchází za jiným mužem, aniž by tím utrpěla její pověst. Nikdo jí v odchodu nebrání a ani nový vyvolený ji nesmí odmítnout. Je tu pouze jedna formalita – musí se sejít rada starších, která však neřeší morální aspekty oné záležitosti, nýbrž určí, kolik buvolů dostane opuštěný manžel jako náhradu od muže, k němuž žena odešla.“
Lze patrně předpokládat, že ona „rada starších“ je složena výhradně z mužů, jimž leží na srdci především udržitelnost rodu a jeho přežití, což ženy při jejich roli „dárkyň života“ příliš nevzrušuje a semeno k vlastnímu oplodnění jsou ochotny vzít od kohokoliv, nehledě na jeho původ, rasu nebo vyznání. Jinak by totiž tento prazvláštní a izolovaný národ v zapadlých horských končinách Indie dávno vyhynul.
Zajímavé na celé věci je, že moderní antropoložky se ve svých studiích důsledně vyhýbají takovým národům, kde problém nedostatku žen a zachování rodu řeší muži například tím, že popadnou za vlasy každou zatoulanou dívku od pokořeného kmene a odvlečou si ji do vlastní chýše. V antropologických nálezech lze dokonce vyhledat případ, kdy byla takto unesena žena pocházející z města v Brazílii, když zabloudila v pralese, a dostala se proti své vůli do zajetí jakéhosi kmene amazonských domorodců. Nějakou dobu divokému muži vzdorovala, marně se pokoušela utéci, avšak časem se podrobila a na svůj úděl si tak zvykla, ba přišla mu do té míry na chuť, že poté, co byla nalezena antropologickou výpravou a vrácena zpět do městského života, prchla zpět do pralesa ke svému únosci, protože se nedokázala znovu adaptovat na stresující podmínky svého původního života. Takový příběh by se naší emancipované publicistce Michale Bartoníčkové ani trochu nelíbil, natož aby o něm napsala článek. Nehledě na to, že na progresivistickém webu informační skupiny Seznam.cz by jí to beztak neprošlo.
