O tom, že současná společnost prochází krizí porodnosti, bylo již napsáno mnoho slov. Jedna vědecká i laická analýza střídá druhou, avšak uspokojivé řešení nenabízí žádná z nich. Vše je přitom docela prosté: Neobdařila snad příroda ženu rodidly, aby plodila děti? A jestliže děti neplodí, nestává se z hlediska udržitelnosti lidského rodu bezcennou jalovicí? Bezesporu ano. Plození a výchova mláďat je nejpřirozenějším pudem všech zvířat. Má snad být člověk v otázce natality méněcenný než zvíře? Naprosto ne!
Člověk má rozum a vůli, kteréžto mohutnosti jsou nadřazeny zvířecím pudům. Pod dojmem svobody rozhodování se pak často uchyluje k názoru, že záleží pouze na něm, zda si své svobody bude užívat podle libosti, nebo zda se nechá omezovat závazky vůči svým potomkům. Takový úsudek není v lidských dějinách ničím novým a postmoderní společnost ho podporuje environmentálními argumenty, že lidí je už na zemi moc a svým přemnožením působí jako rakovina na zdraví celé planety.
Nic proti rozumné regulaci porodnosti tam, kde se lidé množí jako kobylky a spotřebovávají všechny dostupné zdroje pro vlastní obživu. Nicméně žádná regulace nesmí ničit základní morální vědomí každého člověka o jeho odpovědnosti za udržitelnost vlastního rodu. Na morální imperativ zavazující příslušníky státu či obce dbát o vlastní příspěvek k natalitě nadřazeného společenství pamatovaly všechny společenské řády a ústavy minulosti. Ve starověkém Řecku, za jehož dědice helénské kultury se považujeme, tomu nebylo jinak.
Sám Platón ve svých Zákonech chápe manželství mezi mužem a ženou jako nutný a žádoucí institut zřízený čistě za účelem plození dětí a jejich bezvadné výchovy. Přitom neváhá zahrnout zajištění natality do ústavních zákonů zřízené obce. K tomu píše:
„O sňatcích budiž vysloveno napomenutí, že si má člověk udržovat účast ve věčnosti přírody tím, že každý zanechává po sobě děti svých dětí, a tak dává bohu pro všechen čas služebníky místo sebe…
O každém sňatku budiž v platnosti jedna zásada: každý se má ucházet o sňatek prospěšný obci, nikoli o takový, který by byl jemu nejvíce po chuti…
Mladá manželka a mladý manžel musí mít na mysli, že mají dát obci co možná nejkrásnější a nejlepší děti. Ať si tedy i manžel pozorně hledí manželky i plození dětí, a právě tak i manželka, obzvláště po tu dobu, kdy ještě nemají děti…
Hranice sňatku budiž pro dívku od šestnácti let do dvaceti, pro muže pak od třiceti až do pětatřiceti…
Jestliže však někdo se bude držeti v obci jako cizinec a stranou pospolitosti a zůstane po pětatřicátém roce svého věku neženatý, budiž každý rok trestán pokutou (třicet až sto drachem podle příslušnosti k jedné ze čtyř majetkových tříd) …a budiž ten, kdo se nechce ženit, beze vší úcty ze strany mladších a nikdo z mladých ať ho v ničem po dobrém neposlouchá.“
Není pochyb, že plodit a vychovávat děti musí být chápáno jako morální povinnost všech občanů vůči společnosti, která jim samotným dala život a vytvořila podmínky pro úspěšnou existenci. Platón jde ve svých zákonodárných úvahách tak daleko, že ustanovuje lhůtu deseti let, během nichž nově sezdaný pár musí zplodit potomka. Pokud do deseti let nedojde k početí, manžel je vyzýván k rozvodu, aby si mohl najít jinou mladou ženu a dostát své povinnosti vůči obci.
Co vidíme a slyšíme od současných žen? Ještě po třicítce stále hledají muže, který je dokáže rozesmát a bezmezně milovat, jen aby s ním mohly cestovat, navštěvovat památky, divadla, výstavy a marnit čas povrchními zážitky. Téměř žádná už nechce muže jakožto otce a odpovědnou hlavy rodiny, jíž bude ctít a poslouchat. Později, když jim začnou bít biologické hodiny, si pak mnohé z nich pořídí jedno dítě bez otce, aby ke stáru nezůstaly samy. O patřičné výchově takových dětí nemůže být samozřejmě ani řeč. A muži? Ti raději volí autoerotiku povzbuzováni sexy kráskami ve virtuálním světě nymf, než by se stali příjemci neustálých žádostí svých nespokojených manželek.
V informačním prostoru západních států mudrují demografové, sociologové či všelijaké behaviorální psycholožky o možných i nemožných psychologických, ekonomických, existenciálních nebo mentálních důvodech upadající porodnosti. Ale když se třeba český premiér začne podivovat nad vysokou natalitou takového Uzbekistánu, dostane jednoduchou odpověď:
„Státy, které vykazují vysoké statistiky, těží ze zcela jiných kulturních podmínek. Uzbekistán má ukazatel plodnosti na úrovni 3,5 dítěte na ženu. Donedávna se tam rodilo skoro milion dětí. Pan premiér je tím fascinován, zkoušel tento příklad uvádět. Ale to je falešný příklad. Je to jiné kulturní prostředí, patriarchální společnost, spousta žen nemá vysokoškolské vzdělání, nejsou na pracovním trhu, mají úplně jiné preference než ženy v Evropě.“
Tak určitě – ve starověkém Řecku rovněž vládl patriarchát a Platón byl zajisté zaostalý a zaujatý misogyn.
