Nejprve musím předeslat, že jakožto bývalý houslista a hráč klasické hudby poslouchám prakticky denně nahrávky skladeb starých mistrů renezančních, barokních a klasicistních, a to nejraději v původním provedení na dobové nástroje. Činím tak většinou při vaření jídla a jeho konzumaci. Ostatně německá šlechta používala výraz „tafelmusik“ pro hudbu, která se hrála při hostinách a za jejíž komponování platila honoráře soudobým mistrům, mezi něž patřil například Georg Philipp Telemann. Při hlubším naladění se zaposlouchám také do vážné hudby novodobějších skladatelů jako Martinů, Janáček, Debussy, Mahler, Šostakovič a podobně. Blízký mi je rovněž moderní jazz, ale nemám čas sledovat, kteří interpreti stojí za pozornost, tak do tohoto žánru neinvestuji.
Přiznám se také, že jsem si pořídil CD nahrávky kapely Jamiroquai, které si pouštím obvykle k žehlení prádla, podobně jako třeba skupinu Yes nebo mého oblíbence Petera Hammilla. Tím výčet zaměření mé poměrně rozsáhlé diskotéky končí. Současnou populární hudbu úspěšně a bez pocitu jakéhokoliv ochuzení ignoruji, není proto divu, že mě ponechávají chladným výtvory umělé inteligence na poli zábavné hudby. Ačkoli jsem poněkud překvapen, jak AI dokáže zhudebnit i texty bez básnického metra a rytmu, aniž by vznikl kostrbatý a neuspořádaný paskvil. Jak dokáže bohatou melodikou i pravidelným taktem hudebně vyjádřit obsah textu, který se na první pohled vymyká muzikantskému citu i vkusu. Ostatně nejedna veršotepecká rychlokvaška si nechává své neumělé básně uměle zhudebnit, neboť tak má pocit, že stvrzuje jejich hodnotu a činí je nesmrtelnými.
Na jednu stranu chápu úžas mnohých fanoušků nad schopnostmi stroje, když jsou jeho výplody chytlavé a na první dojem překvapivě muzikální. Co je však základní charakteristikou hudebního kousku vyprodukovaného umělou inteligencí? Kýčovitost: Na první poslech zaujme – podruhé bych si ho už nepustil. Díla z hudebních žánrů, jaká jsem zmínil výše, mohu poslouchat třeba posté, a vždy mě něčím obohatí a naplní uspokojením. Pokud by mi někdo opakovaně přehrával písničky vygenerované umělou inteligencí, asi bych umřel nudou, nebo bych z těch omílaných hudebních klišé vyletěl z kůže.
A tak je tomu s umělou inteligencí prakticky vždy, když má napodobit či nahradit lidský um. Literární, malířské či jinak výtvarné umění nevyjímaje. Nad vším by se dalo mávnout rukou, kdyby ovšem výplody umělé inteligence neformovaly a neubíjely v lidech vkus a smysl pro krásu. Tím nechci tvrdit, že jakýkoliv rádoby umělecký výměšek živého člověka je lepší než ten vygenerovaný z gigabytů databázových center. Vlivem dopadu prefabrikované úrovně umělé inteligence se však i z braku stává umělecký výplod hodný pozornosti a mnoho lidí nedokáže rozlišovat, co má a co nemá hodnotu. V tom je už nyní její dopad na lidstvo zničující a mají pravdu všichni kritici, kteří volají po přísné regulaci všeho, co softwaroví agenti umělé inteligence vyprodukují. Dovolit její uplatnění pouze tam, kde je to bezvýhradně prospěšné. A to z mnoha hledisek, včetně ekonomických, estetických, kulturních, výchovných, politických, morálních či mravních. Ostatně soudím, že všem platformám AI-robotů by se mělo zakázat, aby se pletly do múzických umění. A to i v případě, že budou zasazeny do tělesných schránek podobných člověku. Je naprosto absurdní, aby se plechová věc s programovým kódem vloženým do digitálního procesoru v hlavovém pouzdře stala miláčkem múz.
Iluzorní charakter výkonů umělé inteligence nejkřiklavěji vystupuje při hodnocení a recenzích literárních děl. Recenzní AI-robot je nastaven tak, aby působil nestranně, váží proto každému stejnou míru pochvaly a kritiky bez ohledu na úroveň díla, avšak nedokáže rozpoznat hloubku či povrchnost díla, nedokáže se vcítit do děje, neumí číst mezi řádky, a tudíž pochopit skrytou pointu, nedohlédne širší souvislosti ani společenský smysl sdělení, vše posuzuje podle prefabrikovaných šablon a jeho názor je irelevantní, zvláště když podává rady, jak se ve psaní zlepšit. Jelikož rozpoznává stylistické prvky podle hromady již existujících jazykových vzorců či sémantických struktur, pak u něho musí zcela novátorské či originální dílo propadnout.
Žádný jazykový model není chytrý, nýbrž chytrácký podle nastavení a obsahu databází, z nichž čerpá. Umělá inteligence není skutečná inteligence, nýbrž se tak pouze tváří v rámci napodobování myšlenkových schémat zachycených v textových záznamech lidských projevů – navíc takových, které provozovatelé datových center označili za politicky korektní a pročistili cenzurou. Samotný AI-robot o sobě prohlašuje, že zvládá sestavit objektivní a erudovaný analytický rozbor každého textu. To je ovšem docela falešná až úchylná sebereflexe vdechnutá samotnými vývojáři jazykových modelů – jakákoli erudice je mimo dosah tupého stroje a vyhlašovat tvrzení o jeho objektivitě znamená, že autoři softwarových AI-robotů nemají ani potuchy o tom, co znamená pojem objektivní, ledaže by za objektivní považovali vše profánní a masově rozšířené, čímž se dostáváme do nejtemnější antropologické a kulturní propasti.
Současná fascinace umělou inteligencí je hrubý přehmat, módní výstřelek, ne-li katastrofálně zavádějící úlet.
Přiznám se bez mučení, píši, abych se vypsala ze svých pocitů a současně nemám pocit, že bych nepsala pro čtenáře. To jen tak na okraj. Váš text mě zaujal, i když je psán trochu stroze, přísně objektivně a věcně. Také zastávám názor, že je trochu úchylné spoléhat ve věcech sebevyjádření a tvořivosti na hodnocení AI.