Když ticho samoty tě vyruší
z ústraní myšlenek
a z výšin poloh zádumčivých
překvapí tě lidská slova
zastřená větrem,
monotónní mumlání davu,
že člověk je jen jeden z mnoha,
že krok tvůj vymezila cizí noha –
To vzepřeš se a v prázdnotu,
již doufal jsi zaplnit
výplody vlastní nepodvolenosti,
vykřikneš – S tím mrtvým zástupem
já nechci mít nic společného.
Když láska k životu tě probudí
z útrpné cizoty
a v sladké trýzni zbožné touhy
bezbranné tvé srdce vzplane
horoucí krví
nespoutané žvatláním davu,
že láska všedním poutem zhasne,
že v pasti důvěry dny ztratíš jasné –
To vzchopíš se a s odvahou,
s níž troufáš si překlenout
výplody mlžné nevědomosti,
vykřikneš – S tím mrtvým zástupem
já nechci mít nic společného.
Kdo jsi, že zatracuješ průměrnost?!
Vládce světů nadoblačných?
Ochránce zbídačených géniů doby?
Čím nahradit chceš kritéria snaživců
vyvolených k vítězství
nad hřbety podvolených slabochů –
nikdy však k překonání sama sebe?
Když k smrti unavíš se úzkostí
obklíčen přízraky
zlovolných grimas pohrdlivých,
když překvapí tě lidská slova
zúžená v ostří
nenávistným úkladem zmaru,
jenž dílem tvým, jak prachem mrhá,
abys nepřevýšil v zisku druha –
To skloníš se a s úsměvem
v jednotě plaché svrchovanosti
zašeptáš – S tím mrtvým zástupem
já nemám již nic společného…!
Hlasité předčítání