Otevřela jsem svoji dlaň líbezna
a do té dlaně mi z nebe spadla kapka
z té kapky se zrodila princezna
princezna tancovala jak baletka.
Střevíčky po špičkách čáry malovaly
v těch čarách byl zapsaný můj osud
v osudu se život a smrt milovaly
a láska před smrtí odhazovala stud.
Naději balerínky vyťukávaly
a v té naději bylo slyšet hlasy
v těch hlasech se děti potkávaly
ty děti kouzlily hřejivé spásy.
Princezna se proměnila v květinu
na čárách nesešlo, potřebovala jen rodinu.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání
