Motýlí křídla s jemností tleskají
až do načechraných peřin oblak míří
jak nektar sluneční sladkost nasávají
však bránu nebeskou hlídají rytíři.
Před vstupem do ráje andělé střeží
vánek kolem nich se mění na svatozář
a hlas božských varhanů k Zemi sněží
když kresbu motýlí zapisuje písař.
Bleděmodré jiskry cinkají tiše
když poslové otevírají vrata
a motýl vlétává do věčné skrýše
kde na něj čekají medová poupata.
Odešla navěky věků duše bolavá
však teď je v ráji opět šťastná a zdravá.
Mé zorničky se rozšířily radostí, když loni, během předvánočního úklidu pod prachovým obláčkem, mé mrštné prsty nalezly sbírku básní a povídek. Nebyl to ledajaký nález, ale byl to skokanský můstek do mých vlastních vzpomínek.
V zápalu melancholie jsem zkoušela opět něco nového vytvořit. A brzy jsem došla ke zjištění, že mě psaní stále bavilo.
Jenom jsem občas neměla volné ruce (se třemi dětmi to prostě vždycky nejde), takže část textů jsem začala vymýšlet tak, že jsem si je rovnou recitovala nebo zpívala (jedná se o můj rekreační zpěv) a nahrávala do telefonu.
V září jsem si založila účet na YouTube, kam umisťuji své vlastní texty v doprovodu ai (povětšinou v doprovodu AI). A od začátku školního roku mám také předsevzetí, že každý den napíšu alespoň jeden sonet...
Hlasité předčítání