Sál bez oken
rudé uhlíky doutnavek
modravé světlo výklenků
srší výboji vysokého napětí.
Tep umělého srdce
tupými údery kladiva
ukrytého pletencem arterií
irituje zsinalou tvář ženy.
. Klín pohlaví má otevřený
. k přijímání hostie blaženosti
. rozkoše věčného zatracení
. plození a nenávisti alter ego.
Muž ztopořený výčitkami
ruce probodnuté zlatými stalaktity
pne nahé tělo zjizvené bičem touhy
a nemohoucnosti k temné obloze.
. Výron ztuhlého spermatu
. prýští z kořene lidské marnivosti
. sevřeného prsty rozleptanými
. sekretem Lučavky královské.
Cogito ergo sum
Duch oddělený od těla
láme řevnivostí ztýrané údy
ingoty surového železa.
. A pod vazníky
. megatunové konstrukce
. vznáší se pléd pokory
. potrhaný zběsilostí srdce.
Pustina osamělosti
čtyřikrát prokletá
spojnicemi protikladů
protilehlých rohů vesmíru.
. Pravoúhlá jeviště
. dialektika ročních období
. jaro, léto, podzim, zima
. naděje, víra, zklamání, hlad.
Uplakaný chlapec
klečí u nohou otcových
záda pomalovaná
šlehanci ponaučení.
. Vrať mi můj vozíček, maminko
. kolečka si pospravím
. zvesela si vyrazím
. do chaloupky na kraji lesa.
Stařec pod úrovní podlahy
nohy zaklíněné v kobce smrti
v zorném úhlu bělostný akt
dívky ve spanilém roztoužení.
. Vykloubené čelisti stařeny křičí
. zpupný refrén nesmiřitelnosti:
. „Vyjmi ten chlípný zobák
. z mého srdce, havrane!“
A všude páry milenců
v roztodivných pózách
vzájemné nevraživosti
ochromené poutem lásky.
A vrátný kozel, Satyr, se šklebí:
„Vstup volný…“
Hlasité předčítání