Smrt klepe na dveře
Plíží se, oči mé škvírku svou náhle ztenčily,
její dech, tlukot mého srdce zpomaluje tempo,
má – li snad býti konec můj strašlivý právě toto?
Cítím náhle ponurost tohoto světa,
jehož smrt je konečná meta.
Světlo kleká, kleká, kleká bez ustání,
ani slůvka na znamení, jen mrazivé opojení,
promítá se tělem starým, prolezlým pomyslným
červotočem, který do kostí mých směle tluče –
– BUM! BUM! BUM! Rakev bude Tvůj nový dům!
Dávám ruce k sobě jako při modlení,
kolena má chvějí se jak olše studem…
BUM! BUM! BUM! Ozývá se…
Již navždy spolu v rakvi budem!
Vzpomínám toho času na svou ženu,
její krásu… Ladné nohy, tenká ústa, zuby
běloskvoucí, pevná prsa…
Zradil jsem její lásku, před nikým nevyřkl
ni jednu hlásku, nyní však vedle ní do hlubin
ZEMĚ budu klesat…
Odpust mi, má milá, odpust!
Zasloužíš si raději býti sama,
než – li vedle sebe míti jedovatého hada,
který mlčel celá léta a kochal blaženou
nevědomostí okolí, tohoto světa!
Amen, drahá, AMEN! Již spouštějí mne k Tobě dolů,
jako těžký kámen!
Hlasité předčítání
