byl lásky čas

prvotina z léta 2016

na motivy mistrovského veledíla Máj od Karla Hynka Máchy

 

 

byl pozdní večer – první máj –

večerní máj – byl lásky čas.

vagónů řev ťal lásky hlas

kde kolejí zaskřípěl háj.

samota zněla v hluchých zdech

železný trám chladem se chvěl

svou bídu hukot mašin zněl

o kolej třískal zrezlý plech.

město umdlé v kouřích shnilých

zvučelo řevem vozů kol

smog jej objímal kol okol

a okna bledá duší cizích

kryla se za stínové masky

dále samotě pusté lásky.

 

i prázdné záře jasu skvící

co z chladu monitorů vzešly

až se – záští k duši snící

uhranuvše životy bdící –

v ztuhlých mrtvých očích sešly.

za města mraky luny zář –

tak bledě temná. temně bledá

jak dušné ovzduší se zvedá –

ulice svit jí kryje tvář.

na stokách vod špíny zchladla

a smrtí její láska zchřadla.

dál tříštil temný ulic stín

jak k sobě šly vždy blíž a blíž

jak v obětí by byly již

jak vražený do země klín

co spolu se Zemí matkou zhynou.

s nimi budovy se mračny klenou –

tam mračna moru. mračen mor

se roní. prašna za prašnou

stěnou se kryjí. vřel dusnou –

v bídě byv – bídou každý tvor.

 

za útrpného večera

pod lampou pustá duše sedí

s mostu nad nádražím šera

daleko přes koleje hledí.

tu se mu šedo do plic vine

dále umdleně zahnívá.

vždy tmavěji se odívá

až v dálce v černém kouři zhyne.

melancholicky lacině

zkalený zrak svůj upírá.

melancholicky lacině

samotu svou tu nazírá.

padlý anděl smutkem zvadlý

co v pustině strom opadlý

tuší v duši cosi zlého.

léta jež mu všechno vzala

ta v ústa. zrak. čelo jeho

vrásčitý žal a smutek drala.

 

ač dovršil dnes dvaceti let.

městský hluk mu zohýbal hřbet.

lampa nad hlavou mu hasne

i naděje jež nejasně

v beznaděj a žal se prolíná.

„kde život? – již se nevrátí! –

osud člověka uchvátí!“

v srdci bije bolest jediná

myslí duje hořký vid

vid minulých led stonání

zřící tužeb nedoznání.

v tužbách zhlíží bytí klid

jenž v nesamotě duše plyne.

samota slzami tvář protkne

co zhasnutím se lampa zhyne

– slza pádem o kolej cinkne

 

vid mihl se mu v mysli kraji.

hluboko v duši zaduté

plamínek mu plaje v naději.

zření má v nitro napnuté. –

tok slz násilně utíná.

rukou si čelo zastírá

jak v budoucno je nazíraje

kde po naději své se honí

co štěstí zítřka štěstím voní

co láska v příští lásce zraje.

 

jak jiskřička bledá naděje

nad kouři města vykvétá

– maličká hvězda vysvítá

nad temné černo. srdce bije –

kde v budoucno se mysl tíží –

jak k tužbě se světlo blíží

lehce se blíží. malá chvíle

a již co ohně zářný květ

ne již drobounký naděje vzlet

spanilý žár větrem se houpá.

žárem hvězdy naděje stoupá.

znamení štěstí v zítřku tvoří.

život nadešlí jenž se choulí

v těch krásných hvězdných jasu mořích.

v radosti zdá se být splynulý.

„nač smutku dnes! vždyť bude lépe!

světa krása! v té hvězdě svítí

Předchozí / následující díl:

<< 6. sudba samoty    ●    8. pospolu >>