I
již stojí zde –
na břehu říčním
– daleko černých stěn
přehradních věží
jež jeví
se v svitu
klesající hvězdy
nejbližší
jak temná tvrz
– sídlo lesa
království –
svou vrhající
černotou opanující
jindy se
zelenající
údolí.
tu klikatí se
labe –
široké.
hadu se v svitu svíjícímu
podobné. –
skrze údolí
smrkovím pokryté
daleko
do hloubky.
na obzoru mizící
v záři oranžové.
pomíjející
– večerního svitu paprsky
posledními
magie stvořená.
rákos polámán
tu břehu náleží.
v bahno se
s trávou prolíná.
řeka
i úpatí kopců již
stínům podléhá
však koruny stromů
nejvyšších
září zlatou se
stále honosí.
kdes na protějším
břehu řeky
do vody
cos padá
či nad vodou
ryba nadechuje se
– šplouchnutí a plesk
se z kopců ozývá.
zvuku vlna vlnou vodní
následována
jest –
velké kruhy vnější
prstence vnitřní
opisují
– tak mrtvý obraz vody
náhle ožívá.
však hned
zas klid…
klidem k lidem ticho
však není! –
ptáčků zpěv
ozývá se v pravidelném
rytmu harmonií
však tolika
melodií
jak básník básníka
by recitací přehlušit
chtěl
– tu báseň nová vzniká.
to nejkrásnější
spojuje.
to z obou špatné
zaniká.
a z pod kořenů
převisů
do vod zapuštěných.
z jeskyně temna
zatopené.
či z okolních
houštin při řece
občasný jekot kachen
jež nespatřeny zůstávají
ozve se.
pouť dlouhou urazil
až sem.
další krok dnes
neučiní.
tiše sedí
na břehu
přemítaje
člověk
– nikdo – já
a smysly
v nichž tyto krásy
existují.
– „čím bez lidí svět by byl?
– krás plný
nikým nevnímán…
a jsem já tam
kde nikdo nevidí?
slova
kde nemá je
kdo slyšet?
– vlny zvuků rozplynou se
v nekonečné mlze…“
první osamělé hvězdy
vycházejí v černě modrém
nebi
– i když jak
klišé
to zní –
ledová zář
– diamantová –
pustou duši neomrzí –
potěší ji.
pochmurní.
a harmoniky teskný blues
krajem plyne.
však s temné noci
nástupem
i ten zvuk
v kraji hyne
– život spát jde.
ke spánku ulehá i ten
člověk – nikdo…
Hlasité předčítání
