Až za úsvitů v údolí,
kde si smutek dovolí,
tiskne ve své dlani měkce
dva malinké lesklé skřipce…
V krajině poseté ranní rosou
vidí ji zas, krásnou, bosou.
Květ bílý do vlasů si zaplétá,
v srdci má strach, že je zakletá.
Sotva se pohledy protkaly,
skřivani ve zpěvu ustali.
Utichl hlahol v krajině kolem,
němý tón lásky nese se polem.
Nejistým pohybem dotkne se tváře,
jemného oblázku jiskřivé záře.
Oči své upře do modré tůně,
cítí se bezpečně jak v matčině lůně.
Poví si vše, ústa však mlčí.
Jen oni dva – dvě srdce křehčí.
Obloha otevře blankytnou bránu,
musí se rozloučit ve slunném ránu.
Polibek něžný na ústa bez ptaní.
Polibek hřejivý, dechy se zatají.
„Zůstaň tu se mnou“ tiše ji prosí.
V dlani ho zastudí kapičky rosy…
Upírá oči do zlatých klásků,
přeje si spatřit svou jedinou lásku.
Vzpomíná v údolí, kde dala mu sbohem.
Raději touží státi se stromem.
Stromem, co netrpí a život dává
– pod kůrou ukrytá naděje pravá…
Hlasité předčítání
