…
O půlnoci téhož dne jsem se ocitl na městském hřbitově kousek na západ od Severního Valu. Všude kolem mě se rozprostírala neprostupná mlha. Nevím, jak jsem se tam dostal, ani jaká šílená myšlenka mě zahnala na to bohem zapomenuté místo. V prokřehlých, promrzlých rukách jsem svíral lopatu. Dlaně jsem měl popraskané, zakrvácené, plné třísek a rozdrásaných mozolů. Třásl jsem se zimou a strachem. V pravé kapse kabátu mě tížil můj služební revolver. A přímo přede mnou trčel náhrobní kámen: Natálie Müllerová, 15. 3. 1983 – 20. ledna 2001. Stál jsem na dřevěné rakvi, téměř po ramena ponořený v podzemí. Po mojí pravici se tyčila halda navršené zmrzlé hlíny a sněhu.
Vyškrábal jsem se z té jámy, zahodil lopatu a chtěl odtamtud rychle zmizet. Cosi ve mně mě ale opět zastavilo. Cosi ve mně mě nutilo dokončit to proklaté dílo. Pomalu a odhodlaně jsem se vrátil zpátky ke hrobu. Nalevo od něj stál náhrobek Antonína Müllera, Natáliina otce. Zemřel o Vánocích v roce 2000.
A napravo byl náhrobek její matky: Katarína Müllerová, 2. ledna 1962 – 25. ledna 2001. Zemřela žalem, pár dnů po smrti její dcery.
Přesně, jak to stálo v těch dokumentech.
Už jsem se rozpomínal – Dům, ve kterém tenkrát bydlely, dům, ve kterém jsem ještě včera byl, vyhořel a zbortil se pár měsíců po jejich smrti. V roce 2001 – Před deseti lety! Celý případ byl tím pádem uzavřen a zapomenut. Definitivně. Se vším všudy.
Tak to stálo v oněch složkách. Přesně to říkaly teď jejich hroby. Taková byla pravda.
Tak jak jsem se sem dostal?
Znovu jsem popadl lopatu a prudce ji vrazil do škvíry mezi rakev a její víko. Pak jsem se do ní ze všech sil zapřel směrem dolů opíraje ji o hranu vykopané jámy. Víko se skřípěním povolilo, jak se pisklavě jeden po druhém každý z hřebíků držící rakev uzamčenou vysoukávaly ven. Zavřeštělo to, hvízdlo a já sletěl hlavou do sněhu. Cítil jsem rakev za mými zády. Cítil jsem, že je otevřená.
Pomalu jsem se zvedl na všechny čtyři, dovalil se zpátky k rakvi, nahnul se do hrobu a jednou rukou na bok povalil již uvolněné víko.
A znovu jsem ji spatřil! Tu krásnou dívku. Ležela tam, tichá, přesně jako na té fotce, nedotčená zubem času – Se stále stejným vyděšeným výrazem vytesaným do tváře – S otevřenýma očima!
Civí na mě. CIVÍ! – Je to ta stejná tvář, která mě pozorovala z temných oken na ulici. Je to ta stejná tvář, kterou vídala Natálie za svým oknem. Je to ta stejná tvář, kterou jsem uviděl v jejím pokoji. Její tvář… Moje tvář… Tvář toho netvora, co ji ZPRZNIL! Co ji znásilnil tehdy tu noc, když si ho pustila dovnitř. Tu noc, co zemřela.
Věděl jsem to… nevím jak… ale věděl! Jako bych tam sám té noci byl. Jako bych sám byl tím netvorem.
A potom můj zrak sklouzl k jejímu slizovatému, nafouklému břichu…
Hlasité předčítání
