Mám malé řeznictví na obchodní ulici. Nahoře nad námi se tyčí mrakodrapy. Jedni mají bistro, jiní zase textil, další večerku. Je tam i pár barů, pekařství, jeden starý obuvník a antikvariát. Když se tou ulicí projdete, můžu vám zaručit, že si seženete úplně všechno. Sice nás už nějakou dobu válcuje chod velkoměsta, ale starousedlíci nás stále drží nad vodou. Navíc si každý jeden z nás zakládá na kvalitě.
Moje řeznictví se skládalo z podlouhlého pultu za výlohou a úzkým prostorem před ním. Vzadu jsem měl velký mrazák a stůl na porcování. Bylo mi pětatřicet a nebyl jsem tlustý. To já jen aby si mě hned někdo nepředstavoval jako klasického řezníka. Ve skutečnosti jsem maso moc nemusel, ale nenapadlo mě nic jiného, v čem by se dalo podnikat. Navíc jsem měl spoustu známých od rybářů až po farmáře, takže to do sebe vesměs dokonale zapadalo.
Peníze, které jsem si vydělal mi stačily na to, abych bydlel v jedné zapadlé garsonce v chudší části města. Říkalo se, že je to tam nebezpečné, ale mě měli všichni rádi. Občas jsem sousedům nosíval maso, které by jinak prošlo lhůtu, tak mě nechávali na pokoji.
Ten týden, o kterém vám chci teď napsat, a který změnil vše, začal v pondělí. Myslím, že bylo Jaro, ale to až tak podstatné vlastně není. Jako každé ráno jsem otevřel krám, vytáhnul posprejovanou roletu a položil před obchod ceduli s nápisem otevřeno. Bylo ještě dost brzo. První zákazníci se začínali hrnout až kolem osmé. To byli většinou důchodci. Naostřil jsem si mezitím nože, vyskládal na pult nejnovější zboží a umyl výlohu. Sotva jsem se vším skončil, už se objevily první známé tváře.
Jako každé pondělí si přišla paní Levenstýnová pro kuřecí stehna. Byla to už stará dáma. Chodívala o holi a s modrou taškou. Trvalo ji vždy nejméně patnáct minut, než si vybrala, které maso si vezme. A vždycky se rozhodla pro to samé s větou: „Tohle jsem od vás ještě neměla, viďte?“ A já na to jen s úsměvem přitakával. Jednou jsem ji zkusil přesvědčit, že kuřecí už ode mě měla a je čas na změnu, ale vyrukovala na mě jen výhružky a podezřívání.
Dalších bylo na řadě několik dost podobných. Měli to však krásně rozdělené. Ti brali hovězí, další zase jen ryby, jeden starý pán krůtí a jeho vrstevnice vepřové. Přiblížilo se poledne a já si dal pauzu. Dal jsem si k obědu salát se sýrem a nudlemi a pak si šel ze zadního vchodu zakouřit.
Opřený o stěnu jsem sledoval, jak stoupá dým k proskleným budovám mrakodrapů a nechal se unášet představou, jaké to tam asi může být. Kdo tam pracuje jsem věděl. Chodívali ke mně z pravidla po třetí hodině. Jeden úředník za druhým. Všichni vyžehlené obleky, dokonale utažené kravaty, přilnavé šaty. Den po dni s menším úsměvem, až přicházeli v pátky absolutně strhaní. A od pondělí zase na novo.
Ve skutečnosti jsem byl vlastně šťastný. Po ničem jsem netoužil. Můj život byla jedna velká rutina, kterou nic moc nemohlo narušit. Jednou za rok se udála dovolená někde u moře, na kterou jsem si poctivě šetřil, jinak nic. Netoužil jsem ani po ženě, ani po dětech, neměl jsem mazlíčka, kamarády, prostě nikoho. Otevřeno jsem míval každý den. Bylo mi tak dobře. Čas od času jsem si akorát v antikvariátu koupil nějakou knihu a po nocích si četl. A to bylo vše.
Hlasité předčítání
Uviznul jsem, coby cyklista, při bouřce v malé autobusové zastávce na Vysočině. V té skromné, ale úžasné pohodě, jsem se začetl do vaší povídky. Přečetl jsem ji jedním dechem.
Byl to moc příjemně strávený čas.