1.Potopa ve věži
Obr Ínemak po tom, co mi minule Čaroměn uspal znamení ve dlani, se začal chovat víc zle. Možná zkoušel, jestli se znamení přece jen neprojeví. Když si ověřil, že jsem bezmocná, zavřel mě na dlouhý čas do věže—protože jsem ho naštvala…
Vadilo mu, že při těch nekonečných soubojích,které neustále pořádá a nutí mě tam u něho sedět, jen koukám po Ohynovi. Rozzuřilo ho to natolik, že rozbořil kašnu ve věži, až zůstala jen zasypaná ruina. Jen malý pramínek vody se ještě prodíral ven. Před tím nařídil, aby do odtoku připevnili mříže, abych ani náhodou nemohla tudy z věže ven.
A pak se stalo,že se ucpal odtok a voda neměla kam odtékat. Pomalu stoupala—nejprve mezi kameny. Nakonec zaplavila celou věž.
Spala jsem ve věži na obří posteli,když se mi studená vlna převalila přes paži, prudce jsem se probudila. Všude kolem byla voda! Šaty se mi lepily na kůži, promočené až na nit. Vykřikla jsem—ne z hrůzy, ale z podivného úžasu. Moře vody!
Ale nadšení se brzy vytratilo. Hladina stoupala výš a výš. Přebrodila jsem se k místu, kde dřív stávala kašna— tam proudil velký proud vody,úplný vodopád. Zeď se bortila, kamení bylo napadané na mříži a odtok byl ucpaný,voda stoupala, až celá věž připomínala obří lázeň,vody tu bylo tolik,že mi sahala až do pasu…
Chvíli jsem si dokonce zaplavala, šaty se mi ve vodě vlnily. Ale pak hladina dosáhla stolu. Svícen se zřítil do vody a pohltila mě tma.
Připlavala jsem k zamřížovanému oknu a volala o pomoc.
„Ínemaku pomoc! Ohyne! Morane! Bojko!“
Křičela jsem jejich jména přes zamřížované okno do tmy, ale nikdo nepřicházel.
Voda stoupala dál. A pak—někdo se nade mnou objevil, zabalil mě do přehozu a než jsem stačila vykřiknout, zmizel se mnou do neznáma…
2. Čaroměn,můj zachránce🖤
Najednou jsem se ocitla na pobřeží, nedaleko jeskyně. Ohně plály v temnotě a z mlhy kolem, mě děsili zvláštní tvorové. Někdo neznámý se snažil všechny zahnat pryč—jeho silueta se v záři plamenů proměnila. Ohyn!? Ne… nebyl to Ohyn!Byl to Čaroměn, tak jsem se na něho usmála,těšilo mě ho znovu vidět a nejen pro to,že se proměnil na Ohyna,řekla jsem:
,,Díky za záchranu,moc mě to těší!”
„Taky mě těší,“ odpověděl s drobným úsměvem . Poklonil se mi a usedl za mnou k ohni,chvíli jsme se jen mlčky prohlíželi.Pak ukázal směrem k jeskyni a jeho hlas zněl vážněji.
„Chceš vidět, koho tam ukrývám? Ale nevyděs se.“
Vzal mě za ruku a odvedl blíž k jeskyni,byla v ní mě povědomá obluda,řekla jsem:
,,Tuhle už znám,obr mi ji už jednou ukazoval,žila v solné jeskyni!“
Čaroměn na to kývl:
,,No jo,patřila obrovi,ale od té doby,co přišla o svoje schopnosti o ni už obr nestál,možná tak stejně dopadneš taky,kdybych obludu nezachránil,nebyla by tu!A ty už možná taky ne,asi tě tam chtěli nechat utopit!“
Tak jsem řekla:
,,To určitě ne,ale obr s Moranem jsou nejspíš zabráni do sledování soubojů a neslyšeli mě,jak na ně volám!“
Hlasité předčítání