Povídka

1. díl – Extrémní agresor – 7. kap.

Autor: JaneyT
Toto dílo je (7/25) součást sbírky: 
Myšlenky zločince - 1. série
  

Z pohledu Teressy:

 

Ale nakonec na zátah za podezřelým jsem jela já, Gideon, Reid, Morgan a Elle. Jane a Hotch zůstali v kanceláři v pohotovosti. Bylo mi to divné, protože Jane většinou na zátah jde automaticky, stejně jako Hotch. Ale rozkaz je rozkaz, takže nastala změna a jsem tu já a ne Jane s Hotchem. Seděla jsem v autě společně s Derekem a Reidem. Derek za volantem a Reid vzadu.

„Co říkáte na tu Elle?“ zeptal se nás Derek. Podívala jsem se na Reida a pak na Dereka.

„Neznám ji, ale bude dobrá.“ Pokrčila jsem rameny. Nemohla jsem říci, že jí v lásce nemám, protože jsem si všimla, jak nevraživě se dívá na Jane. A kdo je nepřítel Jane, je nepřítelem i mým.

„Není špatná.“ Byla Reidova odpověď. Poté jsme seděli mlčky v autě a čekali na pokyn, kdy můžeme zasáhnout.

 

Z pohledu Elle:

 

Seděla jsem v autě s agentem Gideonem. Čekali jsme, kdy započne zátah na našeho podezřelého. Byla tu jednotka, do které jsem chtěla patřit, ale neměla jsem odvahu si tam podat žádost.

„Nechtěla jste někdy dělat něco jiného než tuto práci?“ zeptal se mě Gideon. Bylo to znenadání, že mě na chvilku překvapil.

„Chtěla. Vždycky jsem chtěla do vaší skupiny, ale nikdy jsem si nepodala žádost.“ Řekla jsem nakonec pravdu.

„Byla byste pro nás přínosem.“ Poznamenal a podíval se na mě. Nemohla jsem uvěřit svým uším. On mě chtěl do týmu.

„Budu o tom uvažovat.“ Přikývla jsem a usmála jsem se. Volba byla jasná. Do toho týmu se dostat, i když jsem věděla, že z nějakými členy neshody mít budu, ale bylo mi to jedno. Práce byla důležitější než kolegové.

„Tak můžeme?“ zeptal se po chvíli Gideon a já přikývla. „Do akce!“ zvolal do vysílačky. Všichni jsme si vystoupili z auta a potichu se zbraněmi v ruce a ochrannou vestou obklíčili dům, kde se měl vyskytovat náš podezřelý. Plán byl takový, že vstoupím do domu a potichu vše vysvětlím a všichni vstoupíme dovnitř. Šlo se na akci.

 

Zaklepala jsem na dveře, ale nějakou dobu se nic nedělo, i když jsme věděli, že v domě je živo. Ale po chvíli nám otevřela stará paní, která za sebou vozila kyslíkovou bombu.

„Dobrý den, jsem Greenway, od policie, kde je Richard Slessman? A potichu, aby se nikomu nic nestalo.“ Zašeptala jsem rychle a doufala, že stará paní mě uslyší. Slyšela, protože mlčky ukázala na horní patro a ustoupila stranou.

„Druhé dveře vlevo.“ Ještě zašeptala a celé komando jsme šli nahoru za naším podezřelým.

 

Z pohledu Teressy:

 

Když panoval nahoře chaos, tak jsem zůstala u té staré ženy, abych jsem dohlídla, že se jí nic nestane. Byla bílá v obličeji, ale naštěstí záchranka byla v pohotovosti, kdyby nastaly komplikace.

„Vy jste matka Richarda?“ zeptala jsem se jí, když jsme seděli u jídelního stolu a ta stará paní popíjela čaj a bylo vidět, že je jí líp.

„Ne, babička. Jeho matka zemřela při požáru, když mu bylo třináct. Od té doby se o něho starám.“ Uvedla stará paní vše na správnou míru. Přikývla jsem hlavou, že rozumím. „Už od mala s ním byli problémy. Po smrti jeho matky se z něho pomalu stal žhář.“ Řekla a roztřesenou rukou si setřela stékající slzy. Bylo mi ji líto. Věděla jsem, že i ze žhářů se může se stát sériový vrah. Jako tomu bylo u Davida Berkowitze, který založil nespočet ohňů, než se z něho stal sériový vrah. Z počátku zapaloval stará neobydlená obydlí, ale po čase přešel k zapalování domů a chat, kde žili lidé. Jeho počet obětí je přes tisíc. Reid by věděl, kolik přesně. A právě pomalu z jejího vnuka se stal sériový vrah. Poté jejího vnuka odvedla jednotka S.W.A.T. v želízkách. Odváželi ho na policejní stanici, kde ho měl vyslechnout Hotch s Jane. My měli prohledat dům. Práci jsem nechala na ostatních, a dokud se neměl kdo o paní Slessmanovou postarat, byla jsem u ní.

☆ Nehodnoceno ☆



<< Část 6         Část 8 >>

O autorovi

JaneyT

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 7 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Noční režim
Četba díla zabere cca 7 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

    Byl zas na cestě. Už ani nevěděl, jak se tam ocitnul. Stejný chodník, stejný směr, ba i h...
Náhle ho probudil nějaký divoký sen, který vmžiku zapomněl. Zrakem přejížděl po svém neuklize...
Čeká mě cesta pěšky přes kopec ve tmě a zimě. Vůbec se mi nechce. Navíc je oblačno místy zat...
Náhle se vše roztřáslo. Dosud zahálčivě konejšivý poklid byl přerván zvolna se zesilujícími ...
Koťátko „Na mlynářově plotě viselo chcíplý kotě. Kdo první promluví, ten to kot...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
Náhlý proud světla ji na okamžik zbavil zraku. Bylo to již dávno, když jej naposledy vnímala a ž...
Venku:   Všichni jsme šli stranou od ostatních, aby nás nikdo neslyšel, abychom mohli projedn...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Čas se dělí na jednotlivý části asi jako rostoucí strom. Vždycky vlezeš na nějakou větev, kter...
aneb o komunikaci ...
Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
Konečně! Dočkal jsem se. Osvěžení po dlouhém dni. Už mi ho bylo třeba. Hřejivá voda stéká k...
Vždycky jsem byl plachý a vcelku uzavřený člověk. Místo abych chodil na zábavy, jako moji ostatn...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Šel závějemi. Město jako kráva a nikde nikdo. Měl na sobě jenom triko a byla mu ukrutná zima. Ně...
Tři životy Život samotný je obrovský dar, který jen tak nepoletuje ve vzduchu ...
Muž ve žluté košili   Romana se usadila na křesle a vyčkávala, kdy přijde Stanislav, znač...
  Vcelku uzavřená společnost. Nikterak početná. Na prstech dvou rukou byste je spočetli. Ni...
Když jsem byl mladý a rozhodoval se, jestli se stanu policajtem, ještě jsem ale nevěděl, že budu m...
Dnes je osmnáctý prosinec roku 1978, den narození našeho milovaného vůdce, soudruha Stalina. K tét...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
O kohoutkovi a slepičce - rok poté   Sebastián stál u fermanu a nevěřil svým očím. Zn...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
předchozí část zde … Myslím, že tehdy jsem také začal mít problémy se spaním. Druhý den r...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
By zimní večer. Tma, mlha, mráz. Ztrácela jsem se ve svých myšlenkách. Větve mě chytaly za čepi...
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Když jsem jednou kráčel otevřeným vesmírem po šňůře na prádlo, všiml jsem si úžasné záře...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
0