Byl prosinec a sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc zbývalo jen několik málo dní a desetiletý Štěpán se jich už dlouho nemohl dočkat. Protože byl od narození nevidomý, přál si každé Vánoce znovu vidět maminku, tatínka a svého nejlepšího kamaráda Petříka, jenž bydlel v protějším domě.
Devět předchozích zim se nic zvláštního nestalo, i přestože Štěpán dostal spousty hraček a jiných darů. Jeho největší přání se však stále neplnilo. Až letos se zdálo být všechno jinačí.
Tu noc před Štědrým dnem ležel malý Štěpán ve své posteli a přemýšlel o zítřejším svátečním dni. Venku řádila vánice a vichr hnal vločky, jako by v rukou třímal bič. Když tu najednou v pokoji cosi zablesklo. „Snad světla aut,“ pomyslel si Štěpán, záře však byla čím dál jasnější a zdálo se mu, jako by seděla přímo na okenním rámu.
Ačkoli byla venku velká zima a Štěpán měl jen pyžamo, rozhodl se okno otevřít. Jaké bylo jeho překvapení, když světýlko skočilo do pokoje a v jeho záři se objevila postava, kterou mohl vidět. Představila se jako Světluška a řekla:
„Brzy bude Nový rok a bude se otevírat oční klinika v jednom vzdáleném městě. Jediná podmínka je, že se tam s rodiči musíš vypravit do Tří králů, jinak se již nedostaneš na pořadník.“
Štěpánovi svitla naděje, že by po letech mohl zase vidět.
Ráno u snídaně svůj noční zážitek vyprávěl mamince. Ta mu zpočátku o Světlušce nechtěla věřit, ale protože pracovala v lékárně, mohla se kolegů–doktorů poptat. A skutečně – ti jí o nově chystané klinice potvrdili, že se brzy otevře.
Vánoční svátky pominuly a po Novém roce se Štěpán chystal nastoupit na specializované oddělení. Tu noc před plánovaným zákrokem ležel na nemocničním lůžku a doufal, že se operace povede a on bude moci dělat vše, co jeho spolužáci ze školy.
Druhý den přijela do nemocnice i Štěpánova maminka, která nervózně čekala na chodbě. Po několika hodinách se konečně otevřely dveře od sálu a vyšel starší doktor. Sotva ji spatřil, řekl:
„Operace se povedla. Štěpán zase uvidí. Jen teď bude muset pár dní nosit černou pásku přes obě oči, aby si zrak zvykl na okolní prostředí. Zítra může domů.“
To si ani neumíte představit, jak byla maminka šťastná. Lékař jí proto dovolil navštívit synův pokoj. I přes černou pásku Štěpán poznal její přítomnost a široce se usmál. Maminka s ním zůstala několik hodin a povídala mu, co všechno bude moci se zrakem dělat. Štěpán by poslouchal ještě dlouho, ale doktor musel návštěvu ukončit.
Druhý den zavolali mamince, že si může pro chlapce přijet. Po návratu domů musel Štěpán odpočívat. Teprve po týdnu mu maminka sundala černou pásku. Protože byla noc, Štěpán se nejprve polekal, že nevidí — ale jakmile pohlédl z okna, kde panovala jasná noc, zahlédl veliký měsíc a hned nato desítky hvězd, jež zářily jako světlušky.
Hlasité předčítání