Povídka

Jak jsem se zastyděl

Autor: Zavel

Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu nejmenšímu dětství, začnete pomalu vnímat a poté i chápat, že zlobíte. Že děláte něco, co se nemá, nebo v danou chvíli nehodí. A netrvá pak už dlouho, a jste připraveni si přiznat, že jste udělali něco špatně a třeba jste i chybovali. Není však třeba okázalého pokleknutí před rodiči provázeného lítostivou prosbou za odpuštění. Kdepak. Nic takového. Jaký rodič by o něco takového stál? Mluvím o přiznání tichém a soukromém. Takřka beztrestném. Jen tak pro sebe. Jsem při něm jen já a nikdo další. Přesto si k tomu to své řekne tolik hlasů, až málem zalitujete, že jste se k té vině vůbec hlásili.

Co jsem to jen tehdy ztropil? Jen pár nejasných vzpomínek a obrazů se váže k té chvilce. Sedím v dětském pokoji na zemi potaženém tmavě hnědým kobercem. Je večer a v pokoji svítí jen slabé světlo stolní lampičky. K oknu pátého patra jen taktak dosahuje matná zář pouličních lamp lemujících hlavní silnici. Vnímám ji jen jako pableskující bublinu kolem sebe. Jako matnou kouli, ve které jsem uzavřen. Dívám se na zem. Hlavu skloněnou. O něčem přemítám. Převaluji myšlenky z jedné strany na druhou a nemohu dojít k závěru, který by mě uklidnil. Co jsem to jen provedl, že se teď cítím tak… tak jinak? Co mě to tíží? Čeho se to nemůžu zbavit? A tolik bych chtěl. Aby se to vůbec nestalo. Aby bylo zas, jako před chvílí. Nejde to. Tak provinile! To je tedy ten pocit! Jak se té viny zbavím? Co s ní?

V tom okamžiku se otevřou dveře a bublina, která pro mě do té chvíle představovala celý svět, je náhle porušena. Ve dveřích stojí maminka, v očích má lehce udivený výraz, ale já se jí nevydržím dívat do očí. Tak dlouho ne. Je mi to tolik líto. Řekni to. Ale je ticho. Nepláču ale. Ani slzu. To by přece bylo moc lehké. Pěkně se vyplakat a máte klid. Tak takhle tedy ne!

“Máš na stole večeři,” řekne klidně maminka a nespouští mě z očí.

To už na to celé zapomněla. Nebo mi odpustila? Jak by jen mohla? Jak by mi mohla tak lehce odpustit, když já cítím takovou vinu? Vždyť jsem tolik zlobil. Bylo to špatné, neměl jsem to dělat, ať už to bylo cokoliv. Muselo to být strašné. Pro nějakou maličkost bych se přece tak netrápil. Ne! Tak snadno mi to nesmí projít! Choval jsem se špatně, a to nesmí zůstat bez trestu. Tak to přece na světě chodí. No ne? Za zločin musí přijít trest. Jinak tomu nemůže být. Protože jinak to nikdy neskončí.

“Já si ji ale nezasloužím, mami,” špitl jsem a protože mi maminka nerozuměla, musel jsem se opakovat.

Pousmála se. Nevím, jestli mě správně pochopila. Snad ano. Nebo to snad už celé chtěla ukončit, protože večeře byla připravená a byla by škoda nechat ji vychladnout? Úsměv z její tváře zmizel. Zakroutila hlavou ve svém nesouhlasu. Ať už to bylo jakkoli, věděla, že takový trest je zbytečný, protože ho už není třeba. Který rodič by chtěl, aby se jeho dítě takhle trápilo?

“To je hloupost. Nech toho. Pojď už jíst, čekáme na tebe,” načež odešla. Dveře za sebou nechala otevřené.

Bublina, ve které jsem do jejího příchodu dlel, už se nedala zacelit. Snažil jsem se o to, ale dokořán otevřené dveře, kterými ke mně doléhala slova mámy, táty a bratra, tomu bránily. Tak ona mi odpustila? Vždyť jsem udělal tak hroznou věc! Jen tak mi odpustila? A co trest? Musí přece být trest? Jak jen by se to mohlo obejít bez trestu? Jak to mohu sám bez něj překonat? Jen tak mi tedy odpustila. Když viděla, že se trápím. Vedla jí lítost k odpuštění? Odpustila by mi, i kdyby nepoznala, jak se trápím, když se chci tak trestat? Nebo to celé nestálo za takové trápení s vinou a vším tím soužením? A není to nakonec jedno, když jeden druhému skutečně prostě odpustí?

A přesně to se stalo. To jediné jsem v tom zmateném okamžiku věděl jistě.

Odpustila mi. Kdo jiný by měl? Čekal jsem trest a ona mi odpustila. Jen tak. Snadno, prostě, přirozeně. Tehdy se stalo, že jsem se poprvé v životě opravdově zastyděl. A já se svým studem po chvilce vstal a se sklopenýma očima vyšel z pokoje, aby mi nevystydla rodinná večeře.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
View all comments
Pavel M.
Host
Pavel M.
1 rok před

Píšete bezvadně. Krásně se to čte, plyne to tak přirozeně…

Četba díla zabere cca 5 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Noční režim
Četba díla zabere cca 5 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Tamhle svítí sjezdovka! Znala jsem ho už od školy. Tehdy to bylo takové hubené bidlo, krátké vla...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
Nanami Ichigo: Seděla jsem doma v obýváku na gauči a pustila si televizi. Dávali pěkný film s R...
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Vilda: Na sídliště přišlo jaro. Poznáš to podle toho nasládlýho pocitu na jazyku, kterej ti jed...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
Osm padesát pět středoevropského času. Chystám se chopit příležitosti, jež se už nikdy nebude ...
Žili jsme u moře. Od vždycky. Miloval jsem zvuk vln, pěnu na březích při přílivu, racky krouží...
Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodino...
Až tehdy se to stalo. Nepamatuji se už, kolik mi mohlo být. Určitě jsem ještě nechodil do školy....
Dítě se dalo do pláče. Dítě. Ještě nemluvně. O to pronikavější ten křik byl. Již pár okam...
Odpuštění  není o tom ...
Byl prosinec, sníh se sypal za oknem jako roztržená peřina. Do Vánoc chybělo jen několik málo dn...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
Pavlína a Jakub vstoupili do sálu plného lidí. Na tvářích přítomných bylo vidět neskrývané o...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Probudila jsem se do nového rána. Slunce vrhalo do místnosti rudé odlesky, jako by ho překryly obrov...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
Postavila vodu na kávu. Kávu nesnášela, její chuť ji nutila šklebit se, a i když se snažila hoř...
O trpělivosti ... všechno má svůj čas
A tak jsem na to tenkrát přišel. Co mi to dalo hlavy lámání! Skoro celou polovinu života. A to už...
Co si dnes obléknu? Ptám se sám sebe každé ráno. Ale kdepak, tohle určitě ne. To už není to pra...
Štěstí z pouti Nikdy jsem nebyl průbojný. Není tedy divu, že jsem po různých životních omy...
“Jak jste se rozhodl, generále? Dáte svolení k odchodu?” oslovil kapitán Adiarte netrpělivě, av...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
V ulici Palm Beach:   V jednom rodinném domě v ulici Palm Beach hrála televize, kde zrovna b...
Pavlína a Jakub vstoupili do sálu plného lidí. Na tvářích přítomných bylo vidět neskrývané o...
Houba se k Marii přislídila uprostřed zimy. Měla ráda chlad a Mariin pokoj by oním nejchladnější...
V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v ...
Odpuštění  není o tom ...
0