Jak jsem se zastyděl – Klub literátů

Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu nejmenšímu dětství, začnete pomalu vnímat a poté i chápat, že zlobíte. Že děláte něco, co se nemá, nebo v danou chvíli nehodí. A netrvá pak už dlouho, a jste připraveni si přiznat, že jste udělali něco špatně a třeba jste i chybovali. Není však třeba okázalého pokleknutí před rodiči provázeného lítostivou prosbou za odpuštění. Kdepak. Nic takového. Jaký rodič by o něco takového stál? Mluvím o přiznání tichém a soukromém. Takřka beztrestném. Jen tak pro sebe. Jsem při něm jen já a nikdo další. Přesto si k tomu to své řekne tolik hlasů, až málem zalitujete, že jste se k té vině vůbec hlásili.

Co jsem to jen tehdy ztropil? Jen pár nejasných vzpomínek a obrazů se váže k té chvilce. Sedím v dětském pokoji na zemi potaženém tmavě hnědým kobercem. Je večer a v pokoji svítí jen slabé světlo stolní lampičky. K oknu pátého patra jen taktak dosahuje matná zář pouličních lamp lemujících hlavní silnici. Vnímám ji jen jako pableskující bublinu kolem sebe. Jako matnou kouli, ve které jsem uzavřen. Dívám se na zem. Hlavu skloněnou. O něčem přemítám. Převaluji myšlenky z jedné strany na druhou a nemohu dojít k závěru, který by mě uklidnil. Co jsem to jen provedl, že se teď cítím tak… tak jinak? Co mě to tíží? Čeho se to nemůžu zbavit? A tolik bych chtěl. Aby se to vůbec nestalo. Aby bylo zas, jako před chvílí. Nejde to. Tak provinile! To je tedy ten pocit! Jak se té viny zbavím? Co s ní?

V tom okamžiku se otevřou dveře a bublina, která pro mě do té chvíle představovala celý svět, je náhle porušena. Ve dveřích stojí maminka, v očích má lehce udivený výraz, ale já se jí nevydržím dívat do očí. Tak dlouho ne. Je mi to tolik líto. Řekni to. Ale je ticho. Nepláču ale. Ani slzu. To by přece bylo moc lehké. Pěkně se vyplakat a máte klid. Tak takhle tedy ne!

“Máš na stole večeři,” řekne klidně maminka a nespouští mě z očí.

To už na to celé zapomněla. Nebo mi odpustila? Jak by jen mohla? Jak by mi mohla tak lehce odpustit, když já cítím takovou vinu? Vždyť jsem tolik zlobil. Bylo to špatné, neměl jsem to dělat, ať už to bylo cokoliv. Muselo to být strašné. Pro nějakou maličkost bych se přece tak netrápil. Ne! Tak snadno mi to nesmí projít! Choval jsem se špatně, a to nesmí zůstat bez trestu. Tak to přece na světě chodí. No ne? Za zločin musí přijít trest. Jinak tomu nemůže být. Protože jinak to nikdy neskončí.

“Já si ji ale nezasloužím, mami,” špitl jsem a protože mi maminka nerozuměla, musel jsem se opakovat.

Pousmála se. Nevím, jestli mě správně pochopila. Snad ano. Nebo to snad už celé chtěla ukončit, protože večeře byla připravená a byla by škoda nechat ji vychladnout? Úsměv z její tváře zmizel. Zakroutila hlavou ve svém nesouhlasu. Ať už to bylo jakkoli, věděla, že takový trest je zbytečný, protože ho už není třeba. Který rodič by chtěl, aby se jeho dítě takhle trápilo?

“To je hloupost. Nech toho. Pojď už jíst, čekáme na tebe,” načež odešla. Dveře za sebou nechala otevřené.

Bublina, ve které jsem do jejího příchodu dlel, už se nedala zacelit. Snažil jsem se o to, ale dokořán otevřené dveře, kterými ke mně doléhala slova mámy, táty a bratra, tomu bránily. Tak ona mi odpustila? Vždyť jsem udělal tak hroznou věc! Jen tak mi odpustila? A co trest? Musí přece být trest? Jak jen by se to mohlo obejít bez trestu? Jak to mohu sám bez něj překonat? Jen tak mi tedy odpustila. Když viděla, že se trápím. Vedla jí lítost k odpuštění? Odpustila by mi, i kdyby nepoznala, jak se trápím, když se chci tak trestat? Nebo to celé nestálo za takové trápení s vinou a vším tím soužením? A není to nakonec jedno, když jeden druhému skutečně prostě odpustí?

A přesně to se stalo. To jediné jsem v tom zmateném okamžiku věděl jistě.

Odpustila mi. Kdo jiný by měl? Čekal jsem trest a ona mi odpustila. Jen tak. Snadno, prostě, přirozeně. Tehdy se stalo, že jsem se poprvé v životě opravdově zastyděl. A já se svým studem po chvilce vstal a se sklopenýma očima vyšel z pokoje, aby mi nevystydla rodinná večeře.