Povídka

Jak jsem se zastyděl
Četba díla zabere cca 5 min.

Autor: Zavel

Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu nejmenšímu dětství, začnete pomalu vnímat a poté i chápat, že zlobíte. Že děláte něco, co se nemá, nebo v danou chvíli nehodí. A netrvá pak už dlouho, a jste připraveni si přiznat, že jste udělali něco špatně a třeba jste i chybovali. Není však třeba okázalého pokleknutí před rodiči provázeného lítostivou prosbou za odpuštění. Kdepak. Nic takového. Jaký rodič by o něco takového stál? Mluvím o přiznání tichém a soukromém. Takřka beztrestném. Jen tak pro sebe. Jsem při něm jen já a nikdo další. Přesto si k tomu to své řekne tolik hlasů, až málem zalitujete, že jste se k té vině vůbec hlásili.

Co jsem to jen tehdy ztropil? Jen pár nejasných vzpomínek a obrazů se váže k té chvilce. Sedím v dětském pokoji na zemi potaženém tmavě hnědým kobercem. Je večer a v pokoji svítí jen slabé světlo stolní lampičky. K oknu pátého patra jen taktak dosahuje matná zář pouličních lamp lemujících hlavní silnici. Vnímám ji jen jako pableskující bublinu kolem sebe. Jako matnou kouli, ve které jsem uzavřen. Dívám se na zem. Hlavu skloněnou. O něčem přemítám. Převaluji myšlenky z jedné strany na druhou a nemohu dojít k závěru, který by mě uklidnil. Co jsem to jen provedl, že se teď cítím tak… tak jinak? Co mě to tíží? Čeho se to nemůžu zbavit? A tolik bych chtěl. Aby se to vůbec nestalo. Aby bylo zas, jako před chvílí. Nejde to. Tak provinile! To je tedy ten pocit! Jak se té viny zbavím? Co s ní?

V tom okamžiku se otevřou dveře a bublina, která pro mě do té chvíle představovala celý svět, je náhle porušena. Ve dveřích stojí maminka, v očích má lehce udivený výraz, ale já se jí nevydržím dívat do očí. Tak dlouho ne. Je mi to tolik líto. Řekni to. Ale je ticho. Nepláču ale. Ani slzu. To by přece bylo moc lehké. Pěkně se vyplakat a máte klid. Tak takhle tedy ne!

“Máš na stole večeři,” řekne klidně maminka a nespouští mě z očí.

To už na to celé zapomněla. Nebo mi odpustila? Jak by jen mohla? Jak by mi mohla tak lehce odpustit, když já cítím takovou vinu? Vždyť jsem tolik zlobil. Bylo to špatné, neměl jsem to dělat, ať už to bylo cokoliv. Muselo to být strašné. Pro nějakou maličkost bych se přece tak netrápil. Ne! Tak snadno mi to nesmí projít! Choval jsem se špatně, a to nesmí zůstat bez trestu. Tak to přece na světě chodí. No ne? Za zločin musí přijít trest. Jinak tomu nemůže být. Protože jinak to nikdy neskončí.

“Já si ji ale nezasloužím, mami,” špitl jsem a protože mi maminka nerozuměla, musel jsem se opakovat.

Pousmála se. Nevím, jestli mě správně pochopila. Snad ano. Nebo to snad už celé chtěla ukončit, protože večeře byla připravená a byla by škoda nechat ji vychladnout? Úsměv z její tváře zmizel. Zakroutila hlavou ve svém nesouhlasu. Ať už to bylo jakkoli, věděla, že takový trest je zbytečný, protože ho už není třeba. Který rodič by chtěl, aby se jeho dítě takhle trápilo?

“To je hloupost. Nech toho. Pojď už jíst, čekáme na tebe,” načež odešla. Dveře za sebou nechala otevřené.

Bublina, ve které jsem do jejího příchodu dlel, už se nedala zacelit. Snažil jsem se o to, ale dokořán otevřené dveře, kterými ke mně doléhala slova mámy, táty a bratra, tomu bránily. Tak ona mi odpustila? Vždyť jsem udělal tak hroznou věc! Jen tak mi odpustila? A co trest? Musí přece být trest? Jak jen by se to mohlo obejít bez trestu? Jak to mohu sám bez něj překonat? Jen tak mi tedy odpustila. Když viděla, že se trápím. Vedla jí lítost k odpuštění? Odpustila by mi, i kdyby nepoznala, jak se trápím, když se chci tak trestat? Nebo to celé nestálo za takové trápení s vinou a vším tím soužením? A není to nakonec jedno, když jeden druhému skutečně prostě odpustí?

A přesně to se stalo. To jediné jsem v tom zmateném okamžiku věděl jistě.

Odpustila mi. Kdo jiný by měl? Čekal jsem trest a ona mi odpustila. Jen tak. Snadno, prostě, přirozeně. Tehdy se stalo, že jsem se poprvé v životě opravdově zastyděl. A já se svým studem po chvilce vstal a se sklopenýma očima vyšel z pokoje, aby mi nevystydla rodinná večeře.

☆ Nehodnoceno ☆

O autorovi

Zavel

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

1 Komentář
Nejnovější
Nejstarší Most Voted
Inline Feedbacks
Zobrazit všechny komentáře
Pavel M.
Host
Pavel M.
2 let před

Píšete bezvadně. Krásně se to čte, plyne to tak přirozeně…

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆

Poslední příspěvky autora:

Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
☆ Nehodnoceno ☆
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Setkání s Ohynem Když jsem dorazila ke břehu Černého jezera v Temnovišti,vystoupila jsem z ...
,Rogas’ Když jsme s Alexem zaspali u krbu v jejich chatě,měla jsem pak moc děsivý sen ze ...
Sedím. Sám bez sebe. Kolem mě vnímám vše rozmazaně jako v mlze. Tuším jen, že se okolo pohybuj...
  V domě číhá nebezpečí. Ve snu jsem se z ničeho nic objevila v podkroví toho domu. Zdánlivě...
  Jak zachránit Bojku Rybáka? Bojka mi ležel v hlavě celý den,měla jsem pořád před ...
Divný sen o vodě Byla jsem zpátky u jezera,u kterého jsem se minule rozloučila z Bojkou, venku u...
Spojeni stínem minulosti Další sny mě znovu a znovu vracely do minulosti toho domu. Ani na chvíli ...
Bojka, můj zachránce „Už nechci nikdy zůstat sama v téhle prokleté věži!“... ...Křičela j...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Dědictví, které se předává z generace na generaci
Další příběhy ze snů Nerozluční? Když pro mě obr Ínemak znovu přišel a odnesl mě do s...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Clock Retro Glasses A Book  - herbert2512 / Pixabay
Zjistil jsem to až na cestě k autobusu. Navyklým způsobem jsem chtěl stále sklouzávající brýle ...
kalamář
Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spis...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Všichni jsme se na Martina podívali. Po tvářičce mu tekla slza. „Copak Martine, co se stalo?“...
,Rogas’ Když jsme s Alexem zaspali u krbu v jejich chatě,měla jsem pak moc děsivý sen ze ...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
V kanceláři:   Po shlédnutí daného videa, kdy mi tuhla krev v žilách a určitě nejen mě...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
V zajetí obra Jak to bylo dál s obrem Ínemakem Obr mě ve věži víc hlídal a snažil se zabránit ...
Ač stále ještě při síle, přesto již očividný stařík se letmo zamyslel. V jeho věku mu již n...
Štěstí z pouti Nikdy jsem nebyl průbojný. Není tedy divu, že jsem po různých životních omy...
Já jsem Aneta Tamašková, je mi třicet tři a se svou rodinou bydlím v Brně patnáct minut cesta aut...
“Tak už je tady zase. No jen se koukni.” “Je to ona. Všiml sis? V poslední době už chodí s...
Svět kolem mě se zastavil. Všechno je tak tiché, tak jemné, jako by tahle chvíle měla zůstat na p...
          Podzimní motiv Ten onen darmošlap začal slídit hned, když m...
Před požárem:   V jedné učebně si studenti zapisovali novou látku z tabule, kterou jim vy...
Byl pátek a bylo okolo osmé hodiny ranní. Okolo desáté měl přijet Michalův bratr Patrik s rodino...
Katka: „Jděte všichni do hajzlu, já nemám čas na lidi, jsem ve slepý uličce a bloudim tady s...
0