Slečna Zdeňka Kosáčková bydlela v Praze na Kampě, odtud chodila do Dívčí školy proživotní – tj. něco jako penzionát a učila se tam vařit, péct a ruční práce – plést, háčkovat, vyšívat a šít. Ručně šít např. šaty.
Když jela na Vánoce domů, tedy tam, kde se narodila, tedy do Strakonic, za rodiči a babičkou, ve vlaku v kupé seděla u okna a četla si “Olivera Twista”, popíjela z termohrnku kafe a takřka se ponořila do příběhu, zaklepal na dveře kupé jakýsi mladík v černém pánském baloňáku s černobíle kostkovanou šálou a se silnými velkými lennonkami v černých obroučkách se zastrčeným papírkem v záhybu, a na tom papírku cosi napsáno.
Zdeňka zvedla hlavu od knížky a šla otevřít.
Řekla: “Jestli si chcete sednout,” ukázala na protější sedadlo, “tady je volno.”
Ten příchozí se představil jako Adam Loudal a napřáhl ruku.
“Zdeňka Kosáčková,” pronesla Zdeňka a stiskla mu ruku.
Adam uvažoval: “Přece nejsi žádná bábovka. Máš před sebou krásnou holku a přece tady nebudeš sedět jak žába bez vody. Chceš mít vztah? Chceš. Tak rozpruď konverzaci.”
Odkašlal si: “Slečno, nevím, jak začít, ale nechci chodit kolem horké kaše, tak teda: hezčí holku, než jste vy, jsem dosud nepotkal. Ani ve Vídni, a to už je co říct.”
Zdeňka se polichoceně usmála a po tváři jí přeběhla lehká červeň.
“Děkuju.”
Nadechla se a dodala: “Vy jste taky štramák.”
“Díky.”
Znovu si nervózně odkašlal a vypadlo z něj: “Nemohli bychom si tykat? Je nám oběma dvacet, ne?”
“Jak to uhodl?” myslela si slečna Kosáčková.
Nahlas řekla: “Máte/máš pravdu. I s tím věkem. Tykat si rozhodně můžem.”
“Tak prima,” usmál se.
“Kam máš namířeno?” otázala se Zdenka.
“Do Budějc,” zněla odpověď.
“Do Bu-kam?” nechápala Zdenička.
“Do Českých Budějovic. To je za Strakonicema.”
“Tak já vystupuju přesně tam,” na jeho nechápavý pohled odpověděla: “ve Strakonicích.”
“Aha,” plácl se lehce do čela.
Na to Zdenička taktně pomlčela.
“Co to máš za knigu?” zeptal se při pohledu na knihu ležící na stolku pod oknem.
“To je Oliver Twist,” odpověděla hrdě Zdenka a zanotovala: “Raději jsem neměla ten román, raději jsem neměla ho číst. Snad ani list. Hrdina je v tom románě schován. Miluji ho, jmenuje se Twist, Oliver Twist.”
Adam se uculoval a… Pak chvíli hráli slovní fotbal, “Jméno, město”, “Hádej, kdo jsem”, a když se blížili ke Strakonicím, ukázala Zdenka na část papírku čouhající z obroučky brýlí.
“Můžu se zeptat, co to je za papírek?” zeptala se opatrně.
“Jo tenhle,” zasmál se Adam. “To je můj tahák.”
“Jakej tahák?”
“Já totiž hraju na bicí, tak tady jsem si vypsal časy, kde tam mám pauzy.”
“Jo tak. Tak to chápu.” Usmála se a rychle dodala: “To je dobrá skrejš.” a zvedla palec nahoru, jako symbol liku (jako když dáváte like).
Dorazili do Strakonic. Slíbili, že si budou dopisovat, a rozloučili se. Zdeňka vystoupila se svým kufříkem a Adam obeskládaný kytarou, bicími a batohem jí mával celou dobu, co se osobáček zdržel na strakonickém nádraží.
Hlasité předčítání
Nápad – ★★★☆☆
Nápad náhodného setkání ve vlaku je sice klasickým romantickým motivem, ale má své nezaměnitelné kouzlo. Líbí se mi drobný a originální detail s tahákem pro bubeníka zastrčeným za obroučkou brýlí, což postavě Adama dodává sympatickou osobitost. Pro příště by stálo za to zápletku trochu více zdramatizovat nebo přidat nečekaný zvrat, aby příběh ještě více vynikl.
Atmosféra – ★★★☆☆
Z textu dýchá velmi milá, až úsměvně naivní a hřejivá nálada, která se k vánoční cestě vlakem skvěle hodí. Trochu však narážíme na zmatek v dobovém zasazení, kdy se mísí starosvětský penzionát s moderním termohrnkem a symbolem „liku“. Pokud se ti podaří dobu děje sjednotit, atmosféra bude mnohem uvěřitelnější a čtenáře do sebe naplno vtáhne.
Provedení – ★★☆☆☆
Příběh se čte poměrně lehce a dialogy mezi postavami odsýpají, což udržuje příjemné tempo. Stylistika by ale zasloužila učesat, zejména dlouhá souvětí v úvodu a náhlé skoky do Adamových myšlenek působí trochu rušivě. Pravopis a interpunkce mají drobné mouchy, ale nenech se tím odradit, důležitější je zapracovat na plynulosti popisu a logice scén, jako je třeba cestování s celými bicími ve vlaku.
Celkové hodnocení:
Jedná se o velmi milou a oddechovou povídku, ze které čiší radost ze psaní a smysl pro romantiku. Přestože text potřebuje ještě trochu autorské péče, zejména co se týče sjednocení reálií a uhlazení krkolomnějších vět, tvůj smysl pro detail a tvorbu sympatických postav je velkým příslibem. Určitě piš dál, máš skvěle nakročeno k tvorbě krásných a čtivých příběhů!