Prolog
Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či snad chapadlo? Kdo ví. Jen stěží můžeme dnes povědět, jaké formě byla stavebním kamenem. Snad ani nebyla součástí živé hmoty. Nikdo se jich však neptal na tužby. Jakou že úlohu chtěly hrát? Ležely prostě k dispozici, aby jejich prostřednictvím jiní mohli tvořit. A oni tvořili. Někdy úspěšně, jindy méně šťastně. Pramálo zkušeností měli a tolik možností k volbě. A dostatek materiálu k užití. Již tolikrát změnily ty zdánlivě bezvýznamné částečky prachu tvář a účel, aby se rozpadly, avšak dříve či později po nich bylo znovu sáhnuto. A pak se opět stala dílkem celku, který tak i jejich skromným přispěním dostal jedinečnou šanci existence. Šance byla, trvala a minula. Co bylo jen propůjčeno, muselo se navrátit. Zase další čekali na onu vesmírnou hlínu, netrpěliví k sochání, odhodlaní stvořit něco nového, něco lepšího. Vše nebylo, bylo, čekalo, rodilo se, žilo, rozkládalo se, zas čekalo a tak znovu dokola. Formy, tvářnosti a charaktery míjely, cosi zanechávaly a mizely. Dokola. Jen málokdo a máloco nestalo se toho součástí a vznášelo se mimo, opomenuto, jakoby navíc. Tak se plazily věky, prostor se vzdouval a zase hroutil, vesmíry se rodily, aby pukaly a uprostřed toho věčného řádu stále bylo na co těšit a co s nadějí a vírou očekávat.
Odkaz první
Ten den se blížil. Věděl to již dlouho celý dům. Žila tím rodina, ba i ves. Po dlouhé měsíce. Svatba jediné dcery. Tolikrát jí na hladinu mysli vyplul takový obraz. Aby zas zapadl a byl po nějakou chvíli zanechán osamotě. Ale vždy tam byl. A nyní se měl otisknout v jejich skutečnosti. Byla moudrá. Věděla, že přestože obraz bude malován jinými barvami, než by si snad přála, námět zůstane. Tím si byla jistá. Něco se jistě na obraze objeví podle její představy. I mladičká nevěsta tomu z celého srdce chtěla. Svou svatbu si jinak ani představit nedokázala. Jako by veselku díky tomu mohli navštívit všichni ti, kteří je již dávno opustili. Prababička i babička, které tolik milovala. Ale i starší členové rodiny, které přes propast času nikdy nemohla poznat, avšak jejichž přítomnost tak silně pociťovala. Staletí předkové stanou se opět svatebčany na obřadu svých potomků, pro jejichž bezpečí po celý život pracovali. O jejichž možnost spokojeného bytí usilovali. Stejně jako jejich dětí. A tak dál a pořád do budoucna. Tak daleko, i když matně, vyhlíželi. Nešlo o žádné mudrce, ale toho přeci není třeba, když se jen prostě strachujete o vlastní rodinu. Čas od času tak ve vzácných chvilkách volna rodičovská láska osedlala vrozenou avšak nerozvíjenou fantazii a stará matka zabloudila v myšlenkách v čase směrem ke svým vzdáleným pravnoučatům, o jejichž zdraví a jistoty se obávala, jako by je snad byla schopná obejmout, jako své vlastní děti. Všichni tam ten den budou. A tak, když se matka uklidnila, neboť na svatbě nebude nic podstatného chybět, pokračovala v práci, aby ona i dcera byly spokojeny. Šev za švem. Vysprávka za vysprávkou. Věky se táhnou. Ba i vlečou. Čas od času, když je svatebních šatů potřeba, je nutno působení zubu času je zas trochu potlačit. Matčina nit se provléká látkou, jak vteřiny minutami věků. Šaty budou pro dnešní den připraveny. Bylo jich třeba. Jako již tolikrát v oné rodině. Jako již tolikrát za ty věky. Má to tak být, protože oni tomu chtějí. Svatební šaty znovu zazáří a s nimi všichni, kteří je kdy spatřili. Nevěsty včerejška vzpomenou, jak je kdysi oblékly, aby tak zpečetily svůj osud. Tak chtěly, aby se stalo. Snad se i dnes věc zdaří. A tak steh za stehem, jako generace za generací, provlékají látku jako jejich osudy čas. Šaty jsou hotovy. Spraveny a připraveny. A koláče zlátnou. A tolik voní. Jako šťastná budoucnost, o jejíž existenci tolik pečují. Jinak to totiž ani neumí.
Hlasité předčítání
