Vyvrženci

Mezilidské vztahy

Četba díla zabere cca 12 min.

Seděl za svým stolem, v práci, která ho nebavila, a odpočítával hodiny zbývající do setkání s ní.

Sofie.

Kdykoli na ni pomyslel, něco se změnilo. Něco tam uvnitř. Zneklidňovalo ho to.  Nikdy se mu to ještě nestalo. Nic přece necítil. Nemohl. Byl emočně prázdný, nitro chrastilo cynismem. Nikdy se doopravdy neradoval, nepocítil energizující pocit štěstí.

Byl pokrytec. Veškeré city a pocity pouze dokonale předstíral. Vzbuzoval kolem sebe neklid, úmyslně šířil negativní energii. Z jeho blízkosti se lidé většinou vzdalovali, podvědomě tušili zlo.

Oprávněně.

Tobiáš byl mužem dvou tváří. Ve dne do sebe ponořeným programátorem, v noci chladnokrevným zabijákem. Jeho oběťmi byly ženy. Vybíral si ty nadprůměrně krásné. Sledoval je. Lustroval jejich životy.

Shromažďoval informace. Pokud došlo ke shodě s jeho zájmy – tedy že žena žila sama, měla osobní problémy a trávila většinu svého času vnořená do virtuálního světa, nevnímajíc ten skutečný, zaonačil to tak, aby se spolu seznámili. V tomto ohledu byla jeho vynalézavost nepřekonatelná. Nebyl problém je oslovit a zaujmout, uměl být velmi přesvědčivý. Pochopitelně nebylo snadné najít vhodný objekt – krásných a zároveň osamělých, vnitřně rozeklaných žen bylo jako šafránu. Z tohoto důvodu měl také na svém kontě zatím pouze tři oběti.

Hrál s nimi hru, jako kočka s myší. Záhy se mu začaly svěřovat. Se svými starostmi, trápeními. A on naslouchal. Trpělivě vyťukával štíhlými prsty hojivé komentáře. Ať už psal, jak moc jim rozumí, ať vytvářel do detailu promyšlené příběhy svého života, proměnlivé a přilnavé povaze té které ženy, nebo skládal květnaté komplimenty, on sám přitom necítil nic. Extrakt emoce získal pouze prostřednictvím smrti své oběti.

***

Když prohlédly, bylo už pozdě. Nedbal jejich nářku, proseb. Věcným tónem opakoval, že jejich námaha je zbytečná. Nedaly si říct. Všechny to zkusily. Plakaly, plazily se po něm, nabízely se mu. Jako by to snad asexuála mohlo přesvědčit, myslel si pro sebe. Sex, stejně jako ostatní lidské touhy a prožitky pro něj nic neznamenaly. Jedinou vášní se stala možnost sledovat, jak z jeho vyvolené zvolna, jím regulovaně, vyprchává život.

Dával si načas. Teprve ve chvíli, kdy bytostně vnímal blízkost vše pohlcující smrti, pocítil cosi jako vzrušení, rozechvění. Pocit, po kterém bažil.

Stupňovalo se to. Zaplavovalo TO útroby, vyplňovalo je hřejivým teplem. A pak, synchronně s okamžikem smrti oběti, explodoval. Nirvána, křečovitý orgasmus nitra, drtivě komplexní.

Dokázal pak dlouhé hodiny ležet v těsné blízkosti chladnoucí mrtvoly, neschopen pohybu, nezpůsobilý existence. Snažil se prožitek vtáhnout do sebe, každým pórem jej absorbovat, navždy vštípit do paměti.

Pokaždé však přišlo rozčarování. Vyprchávalo to. Pomalu, ale jistě. Děsil se toho, oddaloval okamžik, kdy bude muset vstát a odstranit všechny důkazy svého hýření. Zametal za sebou pečlivě, tak, aby vyloučil existenci jakékoliv stopy, jež by policii navedla až k němu.

Vyvrcholil takto duševně třikrát.

Schylovalo se ke čtvrtému souznění života se smrtí.

Sofie bude perfektní, pomyslel si. Už jen několik málo hodin…

***

Spatřil ji dřív, než ona jeho.

Vypadala ještě lépe než na fotografiích. Viděl ji už pochopitelně dříve, když nepozorován pátral v jejím životě. Pokaždé to ale bylo z dálky. Teprve nyní měl možnost užít si zblízka čistoty její pleti, hebkosti zrůžovělých tváří, když ji zlehka políbil, zvědavého záblesku sytě modrých očí.

Byla nádherná. Voněla po vanilce a cítil z ní ještě něco, cosi, co zatím neuměl pojmenovat.

Zamířili do blízké kavárny a objednali si kávu. Překvapilo ho, že si nedala víno, nebo jakýkoliv jiný alkohol, předchozí oběti této berličky shodně využily. On nepil nikdy, potřeboval se soustředit.

Očekával typické žvásty, scénář byl tolik předvídatelný. Ale ona byla jiná. Jistě, měla svoje problémy, topila se v nepochopení. Přesto vnímal inteligenci, kterou vyzařovala. Měla jiskrný projev, nepopiratelnou auru. Zaujala ho. Už poněkolikáté ho to zneklidnilo.

Tohle je poprvé.

Co za tím vězí, ptal se sám sebe, zatímco jí s úsměvem odpovídal na jakousi otázku.

„Překvapil jsi mě,“ usmála se a upila za svého hrnku.

„Překvapil?“ Naklonil hlavu na stranu. Projev zájmu.

„Ano, překvapil. Na fotce vypadáš tak… zamračeně, naštvaně. Bála jsem se toho, jaký budeš. To překvapení je ale příjemné…“

„Skutečně?“ pronesl se a oplatil jí úsměv.

Ve skutečnosti ho to nepřekvapilo. Objektivně se dovedl posoudit. Věděl, že není vysloveně krásný, ale byl si vědom svého charismatu. Měl v sobě určitý magnet, kouzlo osobnosti, které ženy přitahovalo. Dokázal ho potlačit – a lidé se z jeho společnosti vzdalovali – nebo naplno rozvinout, pokud si přál opak.

Herecké etudy.

Jak večer postupoval, uvědomil si, že nepředstírá. Odpovídal jí a se zájmem pokládal další a další otázky. Její odpovědi ho překvapovaly. Byla chytřejší, než si myslel. To, že má v hlavě mozek si uvědomoval, už když spolu virtuálně komunikovali. Když se teď k tomu připojila její gesta a mimika, stoupala u něj stále výše a výše na pomyslném žebříčku atraktivity.

Byla vřelá. Ty ostatní byly chladné. Několikrát se během večera dotkla jeho ruky. Kdyby byl schopen citu, přísahal by, že to mezi nimi jiskří.

Přestože mu s ní bylo dobře, bylo načase jednat. Touha po vnitřním rozechvění se v něm prala s novým pocitem. Část jeho já se bránila tomu ublížit jí. Odsunul ji do pozadí.

„Rád bych ti ukázal svoje práce,“ použil jeden ze svých šarmantních úsměvů.

Viditelně se zarazila.

„Ne, proboha, chápeš to špatně. Nemusíš se bát, že k něčemu dojde. Jde mi jen o to prodloužit tenhle krásný večer, když je nám spolu evidentně dobře…“

Váhala.

„Promiň, beru to zpátky. Neuvědomil jsem si, jak hloupě to vyznívá. Ale věř mi, na to jsem vůbec nepomyslel… Jen… nechtěl jsem prostě být dneska sám, poslední dobou jsem osaměle u plátna trávil většinu času…“

Podívala se mu do očí.

„Dobře. Podívám se, na čem pracuješ. Ale zdržím se jen na skleničku, dvě.“

Navenek ji s klidným výrazem ve tváři znovu ujistil o čistotě svých úmyslů.

Uvnitř pocítil třepotavé záchvěvy. K o n e č n ě…

Proces započal.

***

Sledoval její řasy, husté vějířky zcela zakrývající temnou modř pod nimi. Seděla v tureckém sedu na perském koberci a shlížela na jeden z jeho obrazů, položený na zemi před ní. Jeden z jeho koupených obrazů, které pořídil speciálně pro tento účel. Prezentoval se jako malíř na volné noze, vystavující a prodávající svá díla v cizině. Pro většinu Čechů byl cenově nedostupný.

„Nečekala jsem, že mě až takhle zaujme,“ pokývala hlavou uznale. „Je to fantastické. Ta hra barev, ta absurdita. Nádhera, vážně se mi hrozně líbí.“

„Je tvůj…“

Vějířky sebou zaškubaly.

„To ne, to přece nejde.“

„Proč by to nešlo? Říkám, že je tvůj. Žádné argumenty nechci slyšet,“ rozesmál se.

Nevěřícné vytřeštění lesknoucích se temnotůní.

Na důkaz vážnosti svých slov k ní obraz přisunul.

„Dáš si víno?“

Přikývla, evidentně stále ohromená. Nechal ji s kýčovitou patlaninou o samotě a šel namíchat koktejl alkoholu a prášků na spaní.

Našel ji ve stejné póze, dlaní opatrně přejížděla přes jakési směšně zvětšené oko v levé části plátna. Zastavil se na prahu dveří. Téměř se mu jí zželelo. Soustřeď se, napomenul sám sebe.

Došel až k ní, poklekl a podal jí sklenku. Zadívala se mu do očí a smočila rty v rubínové tekutině.

***

Probudila se nahá na stole v kuchyni, rty přelepené páskou.

Nohy a ruce měla roztažené, každou končetinu zvlášť přivázanou k jedné noze stolu. Do břicha a zad se jí zarýval provaz další, utažený a zauzlovaný pod stolem. Pár vteřin nechápavě mžourala kolem sebe. Když jí došlo, v jaké situaci se ocitla, šokovaně zařvala. Díky pásce z ní však vycházely jen zdušené skřeky.

Přiblížil se k ní, svíraje kameru, a z těsné blízkosti snímal paniku, jež se jí vepsala do tváře. Jak se i sebekrásnější obličej může díky strachu proměnit v děsivou masku, pomyslel si.

Dlouho jen tak stál, pásl se pohledem na jejím zmítajícím se těle a nepřestával točit.

Pocítil, že to přišlo.

Odložil kameru.

Mrskala sebou, jak jen jí to provazy dovolily.

Řičí jako podsvinče, honilo se mu myslí, když horečně stahoval kalhoty a přistupoval k ní. Jedním rychlým pohybem zrušil mezeru, která ho od ní dělila, a surově do ní pronikl.

Křičela, dusila se, házela sebou.

Přirážel, sténal, drtivě svíral její kyčle.

A pak, v souznění téměř na vteřinu přesném, dospěli společně k ochromujícímu orgasmu.

***

Políbil ji na čelo a opatrně uvolňoval provazy.

„Bolelo to moc?“ Zatvářil se soucitně.

„Moc a ještě víc, zlato, ale stálo to za to,“ rozesmála se ochraptělým smíchem.

Konečně rozvázal poslední uzel. Posadila se a mnula si zčervenalá zápěstí. Sklonil se ke každému z nich a starostlivě ho pofoukal.

„Nech toho, prosím tě,“ chytla ho za hlavu a přitiskla si ji na prsa.

„Líbilo se ti to?“ zeptala se, zatímco mu čechrala vlasy.

„Bylo to… neuvěřitelný… ještě lepší, než minule,“ zašeptal.

„Kým jsi byl tentokrát?“

Chvíli na ni koukal.

„Světlanko, to snad ani nechtěj vědět…“

Jeho sexuální úchylka (spojená navíc s psychotickou poruchou) se vyznačovala chorobně detailními představami, bezprostředně souvisejícími se změnou identity. Pokaždé si vymyslel kompletní životní příběh se všemi podrobnostmi – ty byly pro něj zásadní. Dokázal se tím zabývat hodiny, skládal a doplňoval mozaiku, dokud nebyla úplná. Když stvořil další alter ego Tobiáše Kellnera, zasvětil do procesu svoji přítelkyni. Úsporně, nezacházel do podrobností. Ty vědět nepotřebovala.

„Je mi to jedno, Tobiáši. Nebudeme to po každým aktu rozebírat. Máme to vyřešený, jasný?“ Počkala na jeho přikývnutí.  „Udělám všechno pro to, abysme spolu mohli normálně žít.“

„Normálně?“ Zasmál se hořce.

Nejúžasnější a jediná žena jeho života na něj zamračeně pohlédla.

„Co je to normální, hm?! Udělám to pro tebe. Zas a znova. Jenom mi tu pokaždý nefňukej, platí?“

„Platí… mě po tom prostě vždycky dožene svědomí. Lituju, že jsem tě tím zatížil…“

„To, žes mi o tom řekl, je to nejlepší, co jsi kdy udělal!“ řekla důrazně. „Pomůžu ti,“ přitáhla ho k sobě.

Jako tys pomohl mně, pomyslela si. Když jsi mě poznal, byla jsem troska. Drogově závislá, bez střechy nad hlavou. Nabídl jsi mi bydlení, naprosto nezištně. Staral ses o mě, dokud jsem se ze všeho nevylízala. Za celou dobu našeho soužití jsi po mě nikdy nic nechtěl.

Nechápala jsem, proč mě odmítáš jako ženu, když jsem se ti ochotně nabízela. Ale tušila jsem. Vnímala jsem tvoji odlišnost. Jsi jiný, ale ne divný. Vidíš sám sebe pokřiveně, ale neznám nikoho jiného, kdo by pro mě udělal to, co ty.

Opravdu tě miluju, pomyslela si šťastně.

Jsi jediná bytost, které jsem to kdy mohl říct, honilo se v hlavě jemu.

Objali se.

Chvíli tak mlčky setrvali, vděčni za skutečnost, že – i když už ani jeden z nich nedoufal – někdo tam nahoře jejich osudy spojil.