Povídka

O kohoutkovi a slepičce

Denisa už měla minimálně deset minut stát před dveřmi ředitele divadla. Zatímco hledala místo k zaparkování, uteklo dalších dlouhých osm minut. Po třetím, konečně zdařilém pokusu o zaparkování vyskočila z vozu a s kabelkou pelášila k výtahu. Jako vždy, když člověk nejvíc spěchá, nejel žádný směrem nahoru. Po chvíli vstoupil do chodby muž přestrojený za kohouta. Denisa se nedivila. Je přeci v divadle. Jen si jej zběžně prohlédla a s pohrdavým pocitem, se nervózně podívala na hodinky.

Muž, který s ní čekal na výtah, byl na první pohled směšný. Na hlavě mu seděla kohoutí maska s mírně ohnutým hřebínkem a jeho plášť byl amatérsky polepený peřím, které spíš vypadalo, jako by měl zobrazovat jeho nositel neustlanou peřinu.

Když se dveře výtahu otevřely, udělal kohout pukrle a pustil Denisu napřed. Neviděla v tomto gestu žádnou zdvořilost. Vždyť byla u výtahu první, ale v duchu si pomyslela, že se jí ten debilní kohout chce asi předvádět. Spíš jí ta myšlenka obtěžovala. Když vstoupila, doufala, že pojede tento směšný rádoby herec dalším výtahem. Avšak muž se k ní natlačil a lechtaje jí na obličeji peřím, které neurovnané stálo z jeho kohoutí hlavy, donutil Denisu opřít se zády o desku ovládání.

Po uzavření dveří, se výtah rozjel směrem dolů. Herec Sebastián v přestrojení kohouta své unáhlenosti litoval. Dáma voněla, jako sklad drogerie.

„Sakra, to jste se musel natlačit ke mně, když spěchám?“ zakřičela rozčileně.

„Proč jste zmáčkla suterén?“ podivil se kohout.

„Vrazil jste sem, jako neurvalec. Musela jsem někam uhnout před tím vaším smradlavým peřím.“

   „Zato ty voníš, nádhero,“ pomyslel si Sebastián.

Po několika metrech jízdy, se začal výtah třást.

„Co to je? Určitě jsme přetížení. Vypadni, ty barevnej debile!“ křičela Denisa nepříčetně.

„Jestli jste si stačila ráčit všimnout, tak jsou dveře zavřené a není kudy odejít. Přetíženi nemůžeme být. Je to na pět osob. Asi to bude zase zemětřesení, jako včera a předevčírem. Je to jen malý otřes. Až dojedeme dolů, schováme se pod schodištěm.“

Několik metrů poskakování a cukání a výtah se zastavil.

„Do prdele, zmáčkni to tlačítko ke třetímu patru, nebo tě zabiju ty … kohoute blbej!“

Sebastián se pousmál a jemně upozornil, že by sice své spolucestující rád vyhověl, ale že na tlačítka, kvůli jejímu tělu nedosáhne.

„To snad není možný!“ řvala na něj Denisa, neuvědomujíc si, že má kohout pravdu. „Ty si snad myslíš, že jsem tlustá? Kam se poděly všechny decentní oslovení a omluvy? Dneska jsou toho plný noviny, ale když má člověk potkat džentlmena, tak aby chodil s lupou.“

I přes masku kohouta, bylo na Sebastiánovi vidět, co si o nalíčené, slušně vypadající dámě myslí. Přistoupil k ní, nadechl se a objal ji. Neuhnula a jen vystrašeně čekala, co se bude dít dál. Sebastián našel po hmatu tlačítka a jedno po druhém zmáčkl. Výtah nereagoval.

„Asi vypadl proud. Nefunguje nic,“ zamumlal Denise do ucha a poodstoupil.

Denisa si oddechla. Ta chvilka nejistoty v ní vyvolala vzpomínku na mládí, kdy se stala obětí pokusu o znásilnění.

   „Taky jsi mohl říct, uhnula bych.“

Sotva to dořekla, zatřásl se výtah o poznání víc a s vrzavým zvukem popojel o pár decimetrů níž. Hned potom zhaslo světlo a na střechu kabiny se sesypal jakýsi materiál. Pravděpodobně omítka. Kabina ještě pár vteřin poskakovala směrem dolů. Zvenku bylo slyšet padající zdi nějaké budovy. Ten zvuk oběma vězňům ucpal ústa. Sebastián se chytl za hlavu a přemýšlel, co asi bude dál. Po minutě ticha zašeptala Denisa: „Já mám strach.“

Sebastián nechtěl přiznat, že on taky. Asi by nebylo nejlepší, v této situaci podlehnout panice.

   „Neboj, jsme skoro dole. Určitě nás najdou. Vzduch sem jde a jen tak se neudusíme. Tedy snad.“

Sotva to dořekl, ucítili zápach pálící se umělé hmoty. Kouř smíchaný s parfémem byl nesnesitelný a pálil do očí.

   „Radši nic neříkej, nebo se to přihodí,“ pošeptala vystrašená Denisa. Odkudsi se ozval syčivý zvuk.

   „Mám v kabelce zapalovač. Snad ho potmě najdu,“ řekla Denisa spíš pro sebe.

   „To tě nesmí ani napadnout!“ zařval do ticha Sebastián a šmátral ve tmě, hledaje Denisinu kabelku. „Jestli je to syčení plyn, vystřelíme i s výtahem o hodně výš, než jsme chtěli.“

Z jejího vzdychnutí poznal, že hrozbu výbuchu pochopila. Opřel se o zeď a snažil se na nic nemyslet. Po několika minutách mučivého ticha se opět výtah zatřásl. Tentokrát bylo slyšet rány padajících zdí přímo nad jejich hlavami. Denisa se schoulila do Sebastiánovy náruče a začala hlasitě vzlykat.

„To bude dobrý. Nemůže být nejhůř. Na to není moje duše připravená,“ šeptal jí do ucha slova, která mu kdysi říkala maminka i přes to, že jim momentálně vůbec nevěřil.

Oba stáli v zasypaném výtahu a objímali se. V žádném případě to nebylo objetí erotické. Sebastián cítil z Denisy laciný parfém a nemohl se soustředit na jakékoli myšlenky. A Denisa jen vystrašeně přijímala objetí muže, který byl v dané chvíli nablízku.

Přibližně po deseti minutách, když oběma tuhly svaly, uvědomili si, že je již všude ticho a klid a v objetí povolili.

   „Snad už žádný otřes nepřijde,“ řekl Sebastián, sedajíce si na zem. „Ty si nesedneš? Budou tě bolet nohy,“ naznačil rukou do tmy směr dolů.

„Nemůžu si sednout, mám vypůjčený kostým od kamarádky. Kdyby se s ním něco stalo, zabije mě,“ prohlásila vzlykavým hlasem Denisa.

   „Jak myslíš. Když tady ale budeme dlouho, nevydržíš to. Na kostým se vykašli. Jestli máš ale o něj strach, nezbývá, než aby sis ho svlíkla. Stydět se nemusíš. Je tma. Je sice pravda, že jsem kohout, ale peří mi nedovolí tě obtěžovat, a jestli sis všimla, nestojí mi ani hřebínek,“ pokoušel se v této napjaté situaci zažertovat Sebastián.

Sotva to dořekl, začala se Denisa svlékat.

   „Mohl bys mi to zatím podržet?“ položila Sebastiánovi kabátek na hlavu. Představoval si ve tmě tu erotickou svlékací situaci a poprvé pocítil, že by se mu eventuelně Denisa líbila. Když si podle šustění sundala i sukni, sedla si a přitulila se k Sebastiánovi, jako malé kotě k mamince.

   „Myslíš, že nás najdou?“ zeptala se s dávkou beznaděje v hlase.

   „Kdo?“

   „Co kdo? Přece záchranáři. Určitě už přišli se psy a ti nás vyčmuchají.“

V Denisině hlase byl slyšet zmatek a strach.

„Jestli mají psy cvičené v drogerii, tak určitě. Je večer. Podle mého se začnou všechny záchranné práce až ráno,“ namítl Sebastián.

Denisa začala opět štrachat v kabelce.

   „Co hledáš?“

„Musím si zapálit.“

Sebastián jí vytrhl kabelku a nervózně opakoval varování: „Jestli to syčení byl plyn, vystřelíme i s tím vypůjčeným kostýmkem do nebe.“

Chvíli bylo ticho a potom se ozvalo škrtnutí a Sebastián uviděl Denisu ve spodním prádle, jak si připaluje cigaretu. Zřejmě ji našla dřív, než jí Sebastián kabelku zabavil.

   „Kdyby tu byl plyn, cítila bych ho. Prodávám parfémy a mám jemný čich,“ pošeptala Denisa po prvním blaženém vyfouknutí kouře.

Toto prohlášení Sebastiána rozesmálo. Díky té vteřině světla, si však všiml, že je pod stropem výtahu okénko.

   „Na stěně je okno. Až dokouříš, zkusíme se odtud dostat. Vysadím tě a vylezeš ven,“ plánoval.

„Proč já? Lez ty,“ snažila se Denisa oponovat.

   „Dobrá, vylezu já, ale jen, když mne zvedneš nahoru.“

Denisa pochopila, že to obráceně nepůjde a svolila. Sebastián jí vyzdvihl a ona se jako kočka vyškrábala z okénka do šachty. Když víko zaklaplo, sedl si Sebastián na zem a oddechl si.

Netrvalo dlouho a hlava v okénku varovně žadonila, aby se proboha nic nestalo kostýmku. Sebastián po ní kostýmek hodil a Denisa radši zalezla.

Sebastián uvažoval takhle: Buď se Denise podaří dostat se ven a zavolá záchranáře, nebo ne. V případě, že někde uvízne, bude to jistě lepší, než se tady s tou pitomou slečinkou dohadovat o nelogických věcech.

Chvíli bylo ticho a pak se ale dvířka okénka otevřela, a objevila se špinavá hlava jeho spolutrpitelky. Po několika vteřinách se sesunula na Sebastiána celá Denisa i s notnou dávkou rzi, vazelíny a jiných nečistot.

   „Nejde to. Je to moc vysoko a místy je tam i rozbitá zeď.“

 

S pokročilým časem začala ve výtahu klesat teplota. Sebastián sundal plášť a přikryl usínající Denisu. Ta zavrněla blahem a schoulila se do klubíčka s hlavou podloženou vypůjčeným kostýmkem. Sebastiánovy oči již přivykly naprosté tmě a vnímal spíše citem ladné obrysy jejího těla. Ne myšlenka na její vnady, ale zima jej přinutila se vnutit pod péřový plášť. Teplo jejího těla mu udělalo moc dobře. Položil si hlavu na kohoutí masku a usínal přimknutý k živému radiátoru, jako unavené kotě. Ještě, než usnul, cítil, že se jeho radiátor malinko cudně odtáhl. Docela ho to vzrušilo.

 

Probuzení bylo nepříjemné. Kapky deště, nebo možná prasklá voda nepříjemně otravovaly na jeho rameni. Kap, kap, kap. Nevěděl, jak dlouho spal, ale cítil se rozlámaný, jako by jej namotali na mučící kolo. Ještě se úplně neprobudil, ale teplota pod pláštěm příjemně neklesala. Tu se však ozval dráždivý zvuk. Probudil i Denisu.

Crrrrrr!

„Haló, dobrý den lejdy Prentová. Ano, samozřejmě. Jestli máte dvojku, tak se nedoporučuje míchat s pleťovou maskou číslo čtyři.“

Sebastián pookřál. Sláva. Tu kozu ve stresové situaci nenapadlo, že má telefon. Máme spojení. Chtělo se mu křičet radostí. Neposlouchal rozhovor, který Denisa vedla. Jednak tomu nerozuměl a jednak si uvědomil, jak málo stačí k radosti.

   „Dobře paní Prentová, já k vám zítra… do prdele, on mi chcíp!“

Sebastián nevěřil svým uším. Opravdu je tahle slepice tak blbá, že promarnila poslední možnost na záchranu? Jediné štěstí Denisy bylo v tom, že je tu dost vzduchu, jinak by ji určitě zabil, aby mu nevydýchala kyslík. Taková kráva si nezaslouží žít na úkor nadaného herce.

   „Nechápu, proč jsi jí nepožádala o pomoc?“ divil se Sebastián.

   „Nemůžu svou nejlepší zákaznici otravovat svými osobními problémy. Příště by se obrátila na jinou prodejkyni,“ vysvětlovala s podivným přesvědčením Denisa.

   „Příště se bude muset tak jako tak obrátit na jinou prodavačku. Ty budeš totiž mrtvá. Jestli tady neumřeš hlady, zimou a žízní, tak tě zabiju já.“

Sebastián opět položil hlavu na masku kohouta a byl by radši, kdyby se mu tenhle trapný výjev jenom zdál. Denisa zřejmě nechápala, co udělala špatně, ale Sebastiánovo vyhrožování brala jako neurvalost. Vyndala z kabelky plechovku s nápojem a otevřela ji.

   „Jestli máš pití, doporučuju ti s jeho konzumací počkat, až bude nejhůř,“ řekl Sebastián, který už poněkolikáté nevěřil svým uším.

„Nehodlám umírat žízní. Jestli mám umřít, tak ať se alespoň napiju.“

Tahle věta dělala na Sebastiána dojem, že má Denisa kapku alkoholu.

   „Chceš napít?“ zeptala se, když vypila půlku obsahu.

   „Jo,“ nahmatal její ruku s nápojem.

   „Fuj, co to je za svinstvo? Myslel jsem, že máš pití a ne kyselinu,“ vyprskl, sotva polkl první doušek.

   „Brácha mi to vozí z ciziny. Je to poslední hit. Energetická bomba. Jestli to pánovi nechutná, tak se nepřemáhej. Já si to vypiju sama.“

Sebastián vrátil nedopitou plechovku a v duchu si říkal, že radši umře žízní, než pít tuhle břečku. Denisa do sebe obrátila celý zbytek nápoje a znova ulehla. Tentokrát se však neodtáhla, ale doslova přimáčkla.

 

Sebastiána probudil chlad, který ucítil ze strany, kde Denisa předtím ležela. Spíš v polospánku se zeptal: „Co je?“

„Chce se mi strašně čůrat,“ řekla šeptem Denisa.

   „To máš z toho sajrajtu. Vydržíš to?“ zeptal se otráveně.

   „Nevydržím. Já musím.“

   „No tak se vymoč.“

   „Ale já nevím, kam to poteče. Nerada bych spala ve svých… v tom mokru.“

Poprvé ocenil Sebastián Denisino myšlení. Vstal a sebral ze země plášť, kohoutí hlavu i kabelku.

„Rozsviť zapalovač, jestli tady ještě něco neleží.“

Denisa škrtla a Sebastiánovi se naskytl pohled, u kterého se nikdo nedokáže nesmát.

   „Nesměj se, ty neurvalej kohoute. Cizí neštěstí je ti k smíchu?“ reagovala na Sebastiánův pobavený pohled Denisa.

   „Čůrání není neštěstí a k smíchu už vůbec, ale tvé zkřížené nohy ano.“

   „Co když je to nakloněné zrovna na opačnou stranu?“ zeptala se trpně Denisa.

   „Tak si k tomu rozsviť.“

   „Jo a ty budeš šmírovat úchyláku.“

Sebastián se otočil ke zdi a modlil se, aby byl na správné straně.

„Už můžeš, nedívám se.“

   „Podrž zapalovač, ale jestli se budeš dívat, udám tě.“

   Jestli mám svítit, nemůžu držet ty věci. Čůrej potmě a pak to vyřešíme. Nejlepší by bylo to pak vytřít tím kostýmkem.“

Světlo zhaslo a po chvíli se ozvaly kapky dopadající na okraj výtahu. Když proud zvuku skončil, škrtla Denisa zapalovačem a zajásala: „Sláva, trefila jsem se!“

Znovu ulehli a tentokrát se Sebastián k Denise otočil zády. Přitulila se, až ho popadlo vzrušení.

   „Asi už neusnu,“ zašeptal Sebastián.

   „Já taky ne. Kdybys chtěl, nabídla bych ti líčidla. Předpokládám, že jsi herec a na scénu se líčíš. Mám kompletní sadu. Udělám ti cenu.“

Sebastián si zakryl hlavu kohoutí hlavou, aby nemusel ty kecy poslouchat. Nenáviděl takové nabídkové hovory. Po několika minutách uslyšel zvuk.

   „Slyšela jsi to?“

Denisa zmlkla a prohlásila, že neví, co tím myslí.

   „Kdybys pořád nemlela, tak bys to slyšela.“

Oba zmlkli a snažili se nepřeslechnout jakýkoli zvuk, který dosud neznali. Kapající voda a jiné šelesty byly běžné, ale teď se to ozvalo znovu. Jako by naráželo železo na trubku. Po chvíli se ozvalo slabé: „Haló, je tu někdo? Jestli nás slyšíte,“ zbytku věty nebylo rozumět. Oba vězni vyskočili a Sebastián vysadil Denisu k okénku. Hlášení se přibližovalo až do chvíle, kdy Denisa vystrčila z okna ruku a po něčem chňapla. Ten pohyb s ní zakymácel a oba se svezli na podlahu.

Zvuk ustal a Denisa rozsvítila zapalovač. Ve druhé ruce svírala malý přenosný reproduktor, utržený se zbytkem drátu.

   „Ty se mi snad zdáš!“ zařval na ní Sebastián a stoupl si na špičky k okénku.

   „Haló, my jsme tady. Pomóc!“ opakoval do okénka několikrát. Potom se posadil a nahlas přemýšlel.

   „Nejdřív nás málem vyhodíš do povětří. Potom mě chceš otrávit smradem, kterému říkáš parfém, hned na to mi usiluješ o život nechutným pitím, to ale nesmím zapomenout, že vykecáváš s nějakou krávou, místo toho, abys zavolala pomoc a nakonec, když nás najdou, utrhneš reproduktor, který nám měl zřejmě říct, že by nás zachránili, kdybychom udělali, nevím co. Jsi blbá, blbá, blbá slepice!“

   „Aby ses neposral, kohoute!“ řekla Denisa vztekle a začala bušit do zdi plechovkou.

Sebastián věděl, že je zbytečné se rozčilovat, ale nějak mu to nešlo. Stoupl si k hlučící Denise a bušil do stropu. K tomu rachotu přidal i zvuky, za které by se nestyděla ani sanitka. Po deseti minutách se zvuky zhora ozvaly znovu.

Kohout a slepička přestali s rachotem a radostí se objali.

   „Bude to dobrý. Nemůže být nejhůř. Na to není moje duše připravená,“ řekl Sebastián a nasadil si masku.

 

 

O kohoutkovi a slepičce – rok poté

 

Sebastián stál u fermanu a nevěřil svým očím. Znovu není jeho jméno u žádné postavy v nové hře. Takhle je to poslední měsíce pořád. Nemá už chuť se hádat. Sebral si své věci v šatně a se smutným pohledem opustil naposledy divadlo.

Za týden nastoupil do reklamní agentury. Po několika dnech si všiml, že když se objeví v kanceláři, vždy se odkudsi ozve kohoutí zakokrhání. Netušil, proč. Není přece možné, aby o jeho roli věděli. Když šel poprvé na zkoušku, stal se obětí zemětřesení a potom už k premiéře nedošlo. Nechápal tu souvislost. Snad jediné vysvětlení bylo, že tu je někdo z divadla, koho nepoznal.

 

   „Sebastiáne, máš jít ke starýmu!“ zavolal na něj kolega hned ráno, když přišel do zaměstnání. Sebastián se polekal. Je v práci už několik týdnů, ale majitele ještě nepotkal. Vzal si dokumenty, kdyby chtěl šéf konzultovat jeho poslední projekt a vystoupal o pět pater výš. Výtahem už radši nejezdil.

„Dále,“ ozvalo se po zaklepání. Sebastián vstoupil do místnosti pro sekretářku. Zpoza otevřených dveří do další místnosti se ozvalo: „Jen pojďte dál. Sekretářka šla k zubaři, tak si tady musím všechno zařizovat sám.“

Sebastián nesměle vešel. Za stolem seděl mladý klučina a tvářil se důležitě. Takhle jsem si majitele nepředstavoval, pomyslel si Sebastián.

   „Co na mě koukáte, jako na zjevení, takhle jste si asi majitele podniku nepředstavoval. Sedněte si a vydržte. Hned se vám budu věnovat,“ ukázal klučina na křeslo a Sebastián se posadil.

Majitel agentury něco zapisoval, když tu mu zazvonil telefon. Klučina zmáčkl tlačítko.

   „Šéfe, už se zase zasekl výtah. Jestli ho nenecháte opravit, tak to zboží nevylifrujeme a bude průser,“ ozvalo se z přístroje.

„Už jsem tam volal. Slíbili, že to bude dnes opravené. “

Hošík se usadil pohodlně do své židle a podíval se na Sebastiána.

   „Samé starosti. Všiml jsem si, za těch pár dní, co tady jste, že máte dobré výsledky. Měl bych pro vás návrh,“ nedopověděl šéf, když mu zazvonil mobil.

   „To je má sekretářka. Ráno jsem jí psal, že až přijde od zubaře, tak ať koupí nějaké chlebíčky a víno. Odpoledne máme oslavu. Vyřiďte to s ní prosím. Já si musím ještě něco zařídit.“

Mladík vstal, podal Sebastiánovi mobil a odešel z kanceláře.

      „Ďáblíku, mně se taky stýská, ale teď musím do ordinace. Zavolám ti jen, co budu moci,“ ozvalo se z mobilu. Hned poté se telefon odmlčel. Sebastián položil přístroj a chtěl odejít. Tu se však klučina vrátil a požádal jej, zda by byl té ochoty a došel do skladu, kam mu právě přivezli novou židli. Potřeboval by jí dopravit sem, do kanceláře. Sebastián nebyl proti, viděl, že je majitel obyčejný člověk a taky byl zvědavý na ten návrh, který od něj dostane. Odebral se po návštěvě svého pracoviště, kde zanechal dokumentaci, do suterénu.

Na rampě stála nová otočná židle na kolečkách, dosud zabalená do papírů a plastových folií. Sebastián jí dotlačil ke kontejneru, kde jí zbavil ochranných obalů a zamířil s ní ke schodišti. Chvíli přemýšlel, ale nakonec ji dostrkal nejistě k výtahu. Devět pater jí nést nehodlá. Počkal na výtah a nejistě vstoupil. Od té příhody z minulého roku jezdil jen v nejnutnějším případě. A toto je nejnutnější případ. Přesvědčoval sám sebe, že by jí těch devět pater nedonesl. Potom dostal nápad. Zasunul židli do výtahu, zmáčkl tlačítko 8. Vedení společnosti a rychle místnůstku opustil. Vystoupal devět pater schodištěm, a když dorazil ke dveřím výtahu, podivil se, že je výtah v nějakém jiném patře. Zavolal ho a po otevření dveří zaklel. Židle byla pryč. Sešel o patro níž a pak ještě jedno a další, ale židle zmizela. Nezbylo, než aby absolvoval celou cestu dolů a v každém patře kontroloval okolí výtahu. Nic. Došel tak až do suterénu, a byl z toho otrávený. Sice to nebyla jeho práce, ale požádal jej o to sám ředitel a majitel v jedné osobě. Zklamal. Jestli pro něj měl šéf nějakou nabídku, zřejmě k ní už nedojde. Vstoupil na rampu a znovu zaklel. Židle stála na původním místě a smála se mu. I když byl notně naštvaný, přece jen se mu ulevilo. Dostrkal židli podruhé do výtahu a se zavřenýma očima čekal pár vteřin před dveřmi. Potom pomalu, jako by se měla podlaha výtahu propadnout, vstoupil do plastového vězení. Alespoň tak to Sebastiánovi připadalo. Když se židle usadila v rohu, jako by sem odjakživa patřila, cukavým pohybem zamířil rukou na přístrojovou desku. Tu se zavřely dveře. Se Sebastiánem to cuklo. Vylekal se toho pohybu, jako by se propadl do pekla. Znovu namířil na ovládání svůj prst a dlouho se rozmýšlel.

   „Mám, nemám? Do prdele, přece nebudu srab! Tisíce, vlastně miliony lidí jezdí dnes a denně výtahy a já se poseru při jedné špatné zkušenosti!“ Zmáčkl nesměle knoflík s nápisem: 8. Vedení společnosti.

Výtah se pomalu a těžce rozjel. Každý metr se zdál Sebastiánovi, jako míle. Každá vteřina mu připadala nekonečná. Měl nervy v kýblu.

Sotva přijel do přízemí, výtah se zastavil. Sebastiánovi se v těle v tu chvíli zastavila i krev. Trvalo to jen půl sekundy, ale přesto tato chvilka přispěla k jeho orosenému čelu. Potom se dveře otevřely a dovnitř vstoupila žena, nesoucí plato s chlebíčky. Sebastián se jí do tváře nedíval. Třásl se strachy a přemýšlel, jestli ji má poprosit o dovolení, že by vystoupil. Trapné vyústění mu dopomohlo, aby to neprovedl. Došlo mu, že je to zřejmě šéfova sekretářka a kdyby s židlí došel po schodišti o třicet minut později, než ona, připadal by si trapně. Dveře se zavřely a žena zmáčkla zbytečně, již svítící tlačítko s nápisem: 8. Vedení společnosti. Teprve potom se na sebe oba podívali.

   „Do prdele, já vystupuju!“ zakřičel Sebastián, poznavší v sekretářce Denisu.

   „Pozdě kohoute,“ odpověděla Denisa s upřímně žalostným přízvukem, „výtah se rozjel,“ dodala.

Sebastián skoro nepříčetně začal mačkat všechna tlačítka na desce, až dosáhl toho, že se výtah zastavil.

   „Pane Bože! Já tušila, že se to stane hned, když jsem tě uviděla v provoze. Já tady nechci být! Já chci domů! Já chci k mamince! Já tě nenávidím!“ křičela na Sebastiána nešťastná Denisa.

   „Já jsem tě vymazal ze života, tak proč se do něho bez mého svolení vracíš? Věděl jsem, že je tady někdo z divadla, podle toho kokrhání, ale netušil jsem, že jsi to ty,“ zašeptal doslova vyčerpaný Sebastián.

   „Jestli mě chceš zničit, tak prosím,“ dodal odevzdaně a posadil se na šéfovu židli.

Chvíli bylo naprosté ticho. Jen dýchání a vrzání židle narušovaly tu sevřenou atmosféru.

Sedící Sebastián zvedl oči k Denise, držící stále plato s chlebíčky. Chvíli se na sebe tiše dívali a pak se oba nenuceně začali hlasitě smát.

   „Tý vole! To se mi snad zdá. Já mám rok trauma z výtahů a ono je to tady znova,“ řekla nahlas Denisa své myšlenky, aniž by se jí někdo ptal, na co myslí. „Já si říkala, že půjdu radši po schodech, ale ty chlebíčky váží snad deset kilo. Kdybych jen tušila, že tady na mě čekáš, vzala bych to oklikou přes Košice.“

 „Já na tebe čekám?“ nechápavě odpověděl na její obvinění a pochopil, že i když je to nepříjemná situace, nevypadá zrovna jako džentlmen. „Ber to s nadhledem. Zemětřesení to není. Že jsme tu uvízli, má asi svůj důvod a já si osobně myslím, že je to jen mou alergií na výtahy. Protože jsem vlastně mačkal ty knoflíky v záchvatu šílenství.“

   „Tvou alergií? Snad naší! Kdybys nebyl debilem, nestal by ses medvědem! Vlastně kohoutem.“ parafrázovala Denisa slova z pohádky O Mrazíkovi.

Znovu bylo chvíli ticho. Sebastián i Denisa přemýšleli, jak se to a proč se to. Dívali se sami sobě přímo do očí a dalo by se říct, že se v těch pohledech zobrazila touha, nadšení a spokojenost.

„O co jde? Je to jen následek našeho strachu. Zmáčkl jsi tlačítka tak, že se výtah musel zastavit. Určitě nás najdou a zachrání,“ uvažovala Denisa nahlas.

   „Kdo?“ zeptal se Sebastián.

   „Co kdo? Přece záchranáři,“ vzpomněla si Denisa na věty, které jí v hlavě utkvěly před rokem. „Určitě už přišli se psy a ti nás vyčmuchají.“

V Denisině hlase byla slyšet ironie, zoufalství ale i spokojenost, humor a naděje. Sebastián si promnul obličej a prohlásil: „Asi máš pravdu. O co jde? Židli mám, ty máš chlebíčky, teplo a světlo tady je, tak tady spolu můžeme bydlet.“ Vstal a pokynul rukou Denise k židli, aby jí nabídl sezení. Denisa potěšeně pohledem odmítla a položila na židli plato s chlebíčky. Pohladila Sebastiána po vlasech oběma rukama a přitiskla se rty na jeho ústa.

Sebastián si v tu chvíli uvědomil, že si celý rok přál tuto pozici ve svých snech. Opětoval to políbení a nebýt toho, že někdo zabouchal na dveře výtahu, polibek by se protáhl do nekonečna.

   „Opraváři prý přijedou, jen, co budou mít čas. Vydržte!“

Lepší zprávu si Denisa se Sebastiánem nemohli přát.

   „Měla bys zavolat ďáblíkovi, než ti chcípne mobil,“ utrousil jen tak mimochodem jízlivě Sebastián. Denisa se na něj nechápavě podívala. Přece nikdo neví, jak říká šéfovi, když jsou sami. I přes tuto poznámku se rty znovu přitiskla na Sebastiánova ústa a pokračovala v dlouhém polibku.

   „Jen doufám,“ přemýšlel nahlas znovu zavřený vězeň, když si dali pausu na nadechnutí, „že nemáš zase to odporný pití.“

   „Tentokrát mám něco lepšího!“ odvětila Denisa a vytáhla z kabelky láhev sektu.

   „No prosím, takový mejdan ve výtahu jsem si nepředstavoval, ani náhodou. A to jsem musel dnes dvakrát absolvovat náš barák po schodišti. Vědět to, jezdím výtahem každý den.“

Otevřel šampus a nabídl Denise. Když se oba střídavě napili, položil láhev a znovu Denisu obejmul. Pokračovali v hovoru tiše, přerušovaně, mezi polibky.

   „O téhle pozici se mi už rok zdá. Moc ti ten červený přeliv sluší.“

Denisa se pousmála. „Ty sis všiml? Myslela jsem, žes na mě chtěl zapomenout.“

   „Doufám, že se ti po sektu nebude chtít na malou. Tady by to bylo cítit ještě po roce.“

   „Byla jsem na záchodě u zubařky. Ale vypůjčený kostýmek jsem si zapomněla vzít.“

   „Pamatuješ, jak jsi mi dělala ten striptýz potmě?“

Denisa se od Sebastiána odtáhla a začala si rozepínat blůzku. Sebastián položil chlebíčky a zem a sedl si, jako divák v drahém klubu, kde právě začíná šou. Denisa se snažila, vypadat přesně, jako ty tanečnice, které muže rozohní. Každý taneční pohyb doprovázela pomalým rozepínáním blůzky. Když blůzku sundala, vyhrnula si sukni a sedla si rozkročmo na Sebastiána. Pokračovali v líbacím maratonu, obohaceným dotyky rukou. Když Sebastián poprvé promnul Denisina bohatá ňadra, ozvalo se zpoza dveří: „Tak paninko, nelekněte se! Budu vás pomalu vytahovat!“

Denisa seskočila ze Sebastiánova klína a začala se spěšně oblékat. Když si zapnula poslední knoflíček, výtah se zastavil a dveře, na kterých bylo číslo 1, se otevřely. Oba uvěznění milenci se vypotáceli z výtahu, se smíšenými pocity.

   „Odnes to plato šéfovi, já běžím koupit novou láhev,“ poručila Denisa Sebastiánovi a utíkala po schodech dolů.

Sebastián vyšlapal sedm pater s chlebíčky v náručí a nevěděl, jestli byl rád, že je vysvobodili tak brzy.

   „Šéfe, tady jsou chlebíčky. Sekretářka se omlouvá, ale zapomněla na ten sekt, tak jej běžela koupit. Tu židli máte v prvním patře. Až výtah opraví, dojdu pro ni. A musím říct, že se na ní sedí výborně. Už jsme jí vyzkoušeli. Máte se nač těšit,“ hlásil udýchaný Sebastián a v duchu si představil, jak na ní sedí ředitel a na řediteli Denisa. Trochu jej ta představa rozladila.

   „Výborně. Židli nechte dole, mluvil jsem s výtahářem. Až to opraví, tak jí přiveze. Ale abychom se vrátili k mé nabídce. Otevírám v hlavním městě novou pobočku. Chtěl bych, abyste jí vedl. Mohl byste tam jet hned a postarat se o zařízení, nové zaměstnance a tak podobně. Pochopitelně se vám zvýší plat a než si něco seženete, budu vám platit hotel. Berete?“

V Sebastiánovi se dnes podruhé zastavila krev v těle. Tentokrát štěstím. Něco takového opravdu nečekal.

Denisa vyprovodila Sebastiána na nádraží.

   „Pochopitelně se o tom nikdo nesmí dozvědět. To je ti doufám jasné. Nikdy nic nebylo a už nebude,“ řekla starostlivě, když se u vlaku loučili. Sebastián přikývl a vlezl do vagonu. Stáhnul okénko a zamával Denise.

   „Neboj, do výtahu už nikdy nevlezu,“ zakřičel přes hvizd výpravčího.

„To asi budeš muset porušit. Ta pobočka je ve čtrnáctém patře!“

Sebastiánovi padla brada.

„Dělala jsem si srandu, jenom ve dvanáctém,“ dodala s úsměvem a i přes rozjíždějící se vlak, se zeptala: „Odkud víš, jak říkám šéfovi?“

Sebastián s úsměvem zavřel okénko a modlil se, aby to bylo alespoň osmé patro.

4.67/5 (1)

O autorovi

Josef Stráca Ilko

Přihlásit se k odběru
Upozornit na
guest

0 Komentářů
Inline Feedbacks
View all comments
Četba díla zabere cca 29 min.
Noční režim
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (1)

Poslední příspěvky autora:


Noční režim
Četba díla zabere cca 29 min.
Velikost textu-+=
Hlasité předčítání
4.67/5 (1)
Přidej své hodnocení

Poslední příspěvky autora


Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Byla jsem v práci. Pracuji v kanceláři, kde je pár kolegů a zároveň jsou to i mí přátelé. N...
5.5. 1829 Nevěděla jsem, že to bude tak náročný. Dřív to takhle nebylo. Dřív bylo všechno j...
Na chodbě u výtahu ve třetím patře (Jane a Hotch):   S Hotchem jsem šla po schodech z patr...
Sedím v potemnělém školním kabinetě s respirátorem staženým pod bradou, tak šíleně zamatlané...
Za okny kavárny se na špinavý chodník snášela lehká popelavá sprška. Ticho. Venku se v chladné ...
Bílou? Jen čistě bílou? Co tím myslí? Proč po tom všem navrhuje jen obyčejnou bílou? Tak nejasn...
V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v ...
Ve výtahu:   Jeden student se dvěma studentkami čekal na výtah. Ten student zrovna měl hovor,...
Poté, co jsem zaparkovala své auto v garážích a vzala z kufru auta svou tašku, tak pár lidí tu ...
Byl na cestě již druhý týden. Jako bakalář svobodných umění vypravil se tehdy za hranice vévods...
U Hotche doma: Skládal jsem nově koupenou postýlku pro miminko. Já a moje žena Hayley jsme čekali ...
Zdravotník rozrazil dvoukřídlé dveře. Do potemnělé chodby pak další dva vtlačili vozík, na kte...
Možná si na konci příběhu řeknete, že šlo jen o banální a zcela běžnou krizi středního věk...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
"Tati, tati! Já chci k tobě!" kňučí z dálky nepřeslechnutelný hlásek. Kdo by odolal...

Výběr žánru/díla


Ze stejného soudku

Když jsme dorazili na stanici šerifa, hned jsme se všichni sešli v místnosti, kterou pro nás šeri...
Rodina bez dětí? Nepředstavitelné. Rodina bez dětí pro nás nebyla rodinou. Po dětech jsme toužil...
Několik hodin v životě muže, který ztratil zdraví, naději a svou rodinu. Naději a zdraví mu slí...
  “Co to máš na tváři? Tady vlevo? Vždyť to vypadá jako hadí kůže. Ale je to slizké....
Na jednom pracovním stole, žily kancelářské pomůcky a jiné věci, se kterými jejich majitel, spis...
Všichni pohromadě u horké linky:   Poté, co jsme domluvili s Garcinou, která slíbila, že s...
Prolog Ta zrnka, ta nepatrná smítka vystavěla kdysi čísi srdce. Nebo list v koruně stromu. Či sna...
A přece já se domnívám, můj milý, že by bylo lépe, aby má lyra byla rozladěna a falešně hrál...
Když jsem se mezi nimi objevil, na hřbitovní zdi bylo plno. Byl jsem slepý. Jako když se narodí pes...
V kanceláři panovalo ticho. Všichni jsme sledovali televizní obrazovku. Tam venku panoval chaos. Po ...
V době pandemie jsem přišel, tak jako většina umělců o práci. Byl jsem zaměstnán, jako herec v ...
Už ani nevím, co jsem to tenkrát provedl. Zlobil jsem. Jako každé dítě. Až když odrostete tomu n...
Seděl za svým stolem, v práci, která ho nebavila, a odpočítával hodiny zbývající do setkání s...
Jsme rodina Hodačová. Já se jmenuji Sandra Hodačová a je mi dvacet pět let. Měřím sto sedmdesát...
Nakonec byl rád, že se z toho kina vůbec dostal. Od chvíle, kdy se malátně zvedl ze sedačky, než ...
0